Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
v tomto verši byl pro mne vždycky důležitý ten oblak svědků. Vědomí církve jako něčeho – když vzpomenu C. S. Lewisova ďábelského strýce Zmarchroba – co je rozepjato celým časem a prostorem, zakořeněno ve věčnosti a strašné jako armáda s vlajícími prapory. Ten pohled, který nedělá dobře ani nejtroufalejším ďábelským pokušitelům. Zmarchrob má ale v něčem pravdu – jako člověk nejsem s to tento pohled vnímat. Spíš si ho tak snažím představit, ale ta představa mne těší a povzbuzuje. Když už autor listu Židům mluví o vytrvání v běhu, tak si ho představuji tak trochu jako ochozy na stadiónu plné bývalých běžců. Těch, kteří vytrvali v běhu, jak i jim bylo uloženo. S pohledem upřeným na Ježíše, který vedl jejich víru od počátku až do cíle, tak zdárně doběhli. Získali vavřín vítěze, zlatou medaili – a mají volno. Sedli si na ochozy a koukají, jak to jde nám. My o nich můžeme spíš tak jen tušit. Náš pohled nemá bloumat po ochozech stadiónu a hledat, kde kdo sedí. Náš pohled má být upřed na Ježíše. My musíme ještě běžet.
To koukání kolem sebe by nás rozptylovalo a zdržovalo. Neběželi bychom už tak soustředěně, rychle a jednoznačně vpřed. Tím už se nám ukazuje téma dnešního kázání – totiž „přítěž a hřích, který se nás tak snadno přichytí“. Máme běžet za Ježíšem, ale v našem životě se objeví něco v tu chvíli důležitějšího a to nás zdrží, zpomalí a některé docela svede z původního směru. Oblak svědků, církev rozepjatá celým časem a prostorem, zakořeněná ve věčnosti a z pohledu ďáblů strašná jako armáda s vlajícími prapory – to je myšlenka, která nás může povzbudit. Ale může nás také svést z pravé cesty, jak už v Bibli apoštol kritizuje libování si v ponížené úctě k andělům (Kol 2,18) právě proto, že to dotyčné svedlo ze správného směru. Drží se svých náboženských prožitků a ne Krista. Dějiny církve jsou plné sporů, kdy pro křesťany bylo důležitější, co říká Luther či Kalvín, místo aby oba dva nechali v onom „oblaku svědků“ na ochozech stadiónu a sami se soustředili na Krista.
Běžet musíme my. Ti na ochozech to za nás neodběhnou, byť je máme jako vzor. Před Božím soudem nebudeme stát jako stoupenci toho či onoho. Cílová páska a stopky v cíli se neptají na barvu dresu, ale na to, jak kdo z nás běžel.
Máme tu první přítěž či hřích, které se nás přichytí a překážejí v běhu. Lpění na nějaké jedné konkrétní církevní tradici, jednom vykladačském směru, knihách a učení nějakého konkrétního křesťana, konfesionalismus, který snadno přeroste v sektářství. Víme z dějin, jak rychle v takových sporech zmizela kristovská láska a místo ní vládne, zloba, nenávist. Jedním slovem – hřích. Bude to hřích, kdo v našem životě bude vládnout.
Hřích je zákeřný. Je jako červ v ovoci – na povrchu to vypadá stále ještě pěkně, ale uvnitř je to stále horší a horší. Když o něčem vím, že to je špatné, že to je hřích, ale nechám to být a stejně to dělám dál, časem otupím a už mi to vůbec nepřipadne jako hřích. Jakýsi komunikační kanál s Bohem jsem tak uzavřel. A červ žere dál, nejspíš v tom budu pokračovat v něčem dalším. Kain neovládl svůj hřích závisti a ten přerostl ve vraždu jeho bratra Abela. Člověk, který se rozhádá s jedním dvěma příbuznými a bytostně se nechce usmířit, tak se nejspíš bude uzavírat i před dalšími lidmi, kteří s ním nesdílí stejný postoj. Hřích spoutává a nenávist k druhým je typickým příkladem.
Maličko odbočím, protože mi to připadá důležité: proto Ježíš vyzývá k modlitbě za nepřátele. Ne proto, aby se jim v jejich zlobě dařilo, ale podle mne především aby nás nespoutávala naše vlastní zloba. Apoštol Pavel vyzývá k modlitbě za vládce, byť je to v té době krutý Nero, který křesťany pronásleduje. Právě v takovýchto situacích je nejvíc na místě žehnání takovým lidem. Žehnání člověka tak nějak vsunuje do Božího prostoru. Staví ho Bohu na oči. Tolikrát jsem si říkal, když jsem se takto snažil modlit za lidi, kteří mi byli bytostně nesympatičtí a na které jsem měl vztek, že s požehnáním si je bere do ruky Bůh, který vidí i to, co se mi na nich tak moc nelíbí a domnívám se, že se mi to právem nelíbí. A že Bůh už s tím vším něco nadělá sám a lépe, než by mne byť jen napadlo. Tak nějak mi to uvolnilo ruce – nebo v této souvislosti spíš hlavu – abych překonal své antipatie k dotyčnému. Vím, že je to hřích, který se snadno přichytí a pak brzdí v běhu za Kristem.
V tomto běhu musíme odhodit všechno, co by nás zdržovalo. Starověcí závodníci běhali dokonce úplně nahatí, aby je nebrzdilo oblečení. Už z toho můžeme třeba vysoudit, že je třeba odhodit i stud zato, že běžím. Běžec se nesměl stydět běhat nahatý – křesťan se nesmí stydět zato, že je křesťan. Byť čas od času bude za blázna nevěřícímu okolí. To může být nepříjemné a někdy i velmi bolestivé.
Máme tu další věc, která by nám mohla bránit v běhu za Ježíšem – maskování či dokonce zapírání vlastní víry, protože se bojím posměšků či pronásledování. S posměšky se dejme tomu setkat můžeme, s pronásledování pro křesťanskou víru v současné České republice nejspíš ani maličko. Ale strach a pronásledování hrály v dějinách církve velkou roli a řada lidí svoji víru ztratila, opustila či zapřela právě v dobách pronásledování. Nejsme tu od toho, abychom je soudili – jen je dobré vědět, že takovéto věci se dějí a přinejmenším v modlitbách myslet na ty, kteří jsou pro své křesťanské vyznání trápeni, pronásledováni. Jako třeba čínští běženci, kteří už několik let žádají o azyl v České republice právě proto, že komunistický režim křesťany zvláště z neoficiálních církví v Číně systematicky šikanuje.
Už tu máme těch hříchů a přítěží pěknou řádku: (1) Nenávist a zloba. (2) Přehnaná úcta k nějakému vykladačskému směru či typu zbožnosti. (3) Stydět se za Ježíše, bát se pronásledování. (4) Zvláštní a přitom docela častou přítěž zmiňuje Saint-Exupery v Citadele. Kritizuje žebráky před městskými branami, kteří se pyšní svojí bídou, svými nemocemi. Hýčkají si své boláky, aby se měli čím chlubit. Kolik lidí už jsem slyšel vyprávět svoje tragické historky, protože to bylo to jediné, čím svému životu ještě dokázali dát smysl. Člověka může spoutávat jeho slabost ne proto, že to je slabost, nemoc, ztráta někoho blízkého, ale protože se upne k této bolesti. A pak už vypráví jen tu jednu svoji tragickou historku, která se stala náplní jeho života, jediným tématem jeho myšlenek a pomyslným špuntem, kterým si zacpal uši a neslyší, nevnímá Krista, který ho zve, aby právě tohle odhodil jako přítěž, která mu brání na cestě.
(5) Poslední přítěž, která zmíním a která nás může brzdit na cestě za Ježíšem, nám popsalo dnešní první čtení. Příběh o setkání Pána Ježíše a bohatého mládence. Věnujme se mu trochu podrobněji, protože když pochopíme, jak je to s majetkem, vyjasní se spousta dalších obdobných situací, kdy přítěží jsou dobré věci.
Jakýsi muž přibíhá za Ježíšem a jako projev nejvyšší možné úcty před ním pokleká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Už od dob církevních otců máme důvod Ježíšova odmítnutí onoho oslovení „dobrý učitel“. Dobrý je jen Bůh, a jestliže dotyčný nerozpozná v Ježíšově učení Boží dílo, pak je takové oslovení nenáležité. A on ho opravdu nerozpoznává, protože neuposlechne. „Neříkej mi „dobrý“, když ve mně nevidíš Boha“, parafrázují v tomto smyslu vykladači Ježíšovo vymezení se.
Pak už ale v rozhovoru pokračuje a na mužovu otázku, co dělat, odpovídá jako dobrý pravověrný žid. „Dodržuj přikázání Mojžíšova Zákona!“ Nejen Desatero – mezi Ježíšovými „podmínkami“ slyšíme i přikázání „nezadržíš mzdu“ (ČEP nebudeš podvádět). Není to Desatero, ale je to od Mojžíše (Dt 24,15, Lv 19,13) a tak je to právě tak dobré. A on to dodržuje rád. Věrný žid neplní přikázání ze strachu z trestu, ale z radosti, že plní Boží vůli. Žalmista vyznává: Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy… Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval… (Ž 119,44n)
On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Věřme mu to! Pán Ježíš má před sebou příkladného věřícího. Toho tedy může vést ještě o kus dál. Trýček duchovního růstu totiž v určitém okamžiku není co ještě dalšího dělat, co nového přibrat do svého života, získat ještě něco, co mi chybí, načíst ještě dalšího autora, naučit se nějakou originální duchovní techniku – ale naopak: čeho se vzdát. Co opustit. Co odhodit. Co přestat dělat. Čeho se ve svém životě zbavit.
Buď proto, že to je hřích. Jasně – to už víme. My ale víme, že odhodit máme nejen každý hřích, ale i každou „přítěž“. Přítěž je cosi samo o sobě „mravně a nábožensky neutrálního“ – ale pro toho jednoho konkrétního člověka je to brzda. A to u tohoto konkrétního pána z příběhu z evangelia tím zřetelně je bohatství, protože z nadšeného hledače Boží vůle a obdivovače Pána Ježíše se stává smutný odpadlík. Mít mnoho majetku může být (a zhusta bývá) přítěž. „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!… Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“
Učedníci jsou zděšeni. Taková myšlenka je pro židovské uši nepochopitelná – majetek je přece projev Božího požehnání! Je, o tom žádná. Ale zároveň je to břemeno, které může zdržovat na cestě za Bohem. Je na to podobenství (L 16,14n): „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno… První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat‘… Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet.‘… Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘“ – a toto podobenství má v sobě výhled na Boží království a na pozvání k hostině u nebeského stolu. Není nic špatného na poli, páru volů či svatbě! To všechno jsou dobré věci, ze kterých je proč se radovat a za které je proč děkovat Bohu. Ale v tu chvíli se staly přítěží.
Rozhodně nemusely! Majetek není prostě špatný a tečka! To jsme řešili na biblické hodině, když jsme mluvili o Petru Valdesovi a svatém Fantiškovi a jejich následovnících. Ježíšova komunita měla majetek – společnou pokladnici (J 12,6). Provoz Ježíšovy komunity zajišťovaly bohaté ženy (Lk 8,1n), zmíněny jsou Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly. Nemusely prodat, co měly a rozdat chudým! Potud u Pána Ježíše vidíme ne projekt přikázané všeobecné chudoby, ale dobrovolné obětavosti založené na osobním povolání.
Přesto byl – hodně i kvůli tomu, co jsme četli! – vztah k bohatství v církvi dlouho tabu a byla to až švýcarská reformace, kdo se vrací k dobře biblické myšlence, že bohatství je dobré. Že to je projev Božího požehnání. Jan Kalvín znovuobjevil tento dobře biblický motiv a pokusil se ho křesťansky pochopit a vysvětlit. Asi správně vidí někteří v ženevském reformátorovi otce kapitalismu. Je dobré být bohatý, když mě moje bohatství nepoutá. Když mě nesvazuje v poslušnosti Božího volání. Bůh se nás ptá: „Kde je Tvé srdce? Je se mnou, nebo s Tvým majetkem?“ Mít majetek nebo nemít majetek je z principu úplně jedno, pokud je naše srdce upnuto k následování Krista. Bůh si může právě tak dobře použít bohatého mecenáše, jakými byly Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o Ježíše a apoštoly ze svých prostředků staraly, jako si může použít potulného kazatele, který se majetku vzdal a tak je mnohem mobilnější. Jako apoštolové, když si na cestu nebrali ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. (Lk 9,3) Je jen potřeba rozpoznávat Boží vůli pro nás. Být připraven na Boží vstupy do našich životů, počítat s tím, že Bůh je živý, přichází a vede. A nechat se vést.
Když tohle pochopíme, osvětlí se nám mnoho dalších „přítěží“. Boží požehnání se nemusí projevit jen v majetku. Bůh dává mnoho dobrých darů a pokušení, jaké jsme viděli u majetku, se jak přes kopírák bude vracet znovu a znovu.
Jeden biblický příběh, který to dobře ilustruje na příkladu darů duchovních. Elijáš už byl těsně před odchodem do nebe a jeho žák, prorok Elíša, chtěl od svého učitele na odchodnou dárek – dvojnásobný díl Ducha. Dvojnásobnou moc, než měl Elijáš. A Elijáš mu na to řekl: „Těžkou věc si žádáš…“ (2Kr 2,9) Jako bych z Eliášových úst slyšel: „Elíšo, Ty nevíš, jaké je to břemeno mít takovou moc…“ Dostal ji. Jen o patnáct veršů dál je v Bibli pasáž, jak se nějaké děti posmívaly Elíšově pleši. On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. To je dost možná víc, než stihl Herodes v Betlémě. Poněkud krutá škola, ve které se Elíša učí, jak těžké břemeno je mít dvojnásobný díl Elijášova Ducha…
Do stejné kategorie si pak zařaďme všechny „talenty“, které máme. Potkal už jsem příliš mnoho nafoukaných a sebestředných malířů, muzikantů, básníků, vědců, mudrců, politiků, duchovních… A sám mám máslo na hlavě. Něco umět, být v něčem dobrý, opravdu dobrý – to je fajn! To je skvělé! A zároveň je to také „elíšovské břemeno“, kterým se dá hodně lidem ublížit. Budovat si okolo sebe kult osobnosti a s lehkostí odpinkávat ty, kteří mi nesednou. A třeba přitom ani nezaregistrovat, že skončili ne nepodobni těm roztrhaným dětem, tedy nějak vnitřně potrháni, zraněni…
Nejspíš by bylo možno najít dalších hříchů a přítěží ještě mnoho a mnoho. Jsme různí lidé, žijeme v různých situacích. Proto skončím velmi obecně: Stojí zato se občas zamyslet nad tím, co bych měl ve svém životě odhodit, aby mne to nezdržovalo na cestě za Kristem.
Amen.