Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
čeká nás dnes hledání, jak odpovědět Bohu. Mluvili jsme před časem o modlitbě a o tom, že modlitba je rozhovor. Či snad lépe – modlitba je komunikace, protože známe komunikaci verbální i neverbální. Stejně jako s lidmi, tak i s Bohem komunikujeme slovy, když se modlíme ústy, ale právě tak je komunikačním kanálem naše jednání. A i skrze jednání se dá a má Bohu odpovídat.
Mám totiž dojem, že čím jsou lidé spolu déle, tím méně komunikují slovy. Jasně, nemusí to být vždycky výhra! To, že spolu lidé nemluví, může být naopak projev odcizení. Ale spousta věcí už je pro sehranou dvojici tak jasná, že to slova nepotřebuje. A pak – znám opačný extrém. Byl jsem před pár dny doprovázet žáčky prvňáčky na jednu výstavu – a oni fakt tu pusu nezavřou! Za každou ruku jedna holčička a to znamenalo dva nepřetržité monology. Z jedné strany o tom, že mají doma plcha a plch kousl maminku do prstu a maminka křičela a plch skáče a běhá a má chlupatý ocásek… a z druhé strany o tom že holčička má jako přívěšek skládací metr a ten metr se dá rozložit a složit a že když se složí tak a tak, tak to není najednou metr, ale je to postýlka. A případně se dá složit ještě jinak a pak je to jako pokojíček, který má takovou malou chodbičku… a do toho dvojice přede mnou, opět holčičky, ale nevím, jestli je to tak zásadní a že mi zazpívají písničku! A bez jakékoliv možnosti reagovat jsem si vyslechl, že sedí liška pod dubem, má píšťalku a buben, na píšťalku píská a na buben tříská. A že se jim ta písnička moc líbí a tak ji zpívají pořád. Proto jsem si ji poslechl ještě několikrát za sebou. Aniž by zmlkl z jedné strany plch a z druhé strany skládací metr!
Nepopírám, že výhody neverbální komunikace mi v tu chvíli připadly nezměrné.
Modlitba je komunikace. My s Bohem a Bůh s námi komunikujeme. Verbální komunikace, tedy z naší strany to, co se běžně označuje pojmem modlitba. Slyšet jako odpověď přímo Boží hlas je asi velmi vzácné, ale z Boží strany máme Bibli a k ní i naše bližní, skrze které k nám Bůh může promluvit. Máme nepřebernou zásobu duchovní literatury. Velmi dobré rozbory a poučení v otázkách, co mají a co nemají křesťané dělat.
Dnešní biblické čtení ale mnohem více odkazuje ke komunikaci neverbální. Odkazuje k Bohu, který v tomto světě jednal a jedná a čeká, že i my budeme jednat. Bůh, který stvořil svět a viděl, že jeho stvoření je dobré. Když tedy stvořil člověka ke svému obrazu, oprávněně čekal, že i naše lidské dílo bude právě tak dobré.
Bůh neudělal chybu. Když zůstaneme v obrazu Izajášova proroctví, tak nevybral špatné místo, ale úrodný svah. Dal si práci s kypřením i vybíráním kamenů, aby víno mělo ideální podmínky pro růst. Vybral ušlechtilou révu. Kvalitní odrůdu – „Sórek“. Lehké červené víno téměř bez peciček. Zcela oprávněně čekal úrodu a tak je uprostřed vinice strážná věž a v ní šlapací lis.
Úroda byla, ale asi horší, než kdyby nebyla úroda žádná. Tohle není podobenství o neplodném fíkovníku, kde zahradník ještě může zkusit okopat, pohnojit, zmladit strom prořezem v naději na to, že začne plodit a jeho ovoce bude dobré. Tady už ovoce je a jsou to odporná pláňata. Je to malé, svíravě trpké, jíst se to nedá, lisovat to nemá smysl, a protože to ani ptáci nesežerou, takže to ještě bude hnít a smrdět. „Když už nemůžeš pomoct, aspoň neškoď“ praví dávná lidová moudrost. Jenže plody Hospodinovy vinice, tedy muži judští z domu izraelského, se podle této moudrosti neřídí. Kdyby aspoň nedělali nic! Ale oni Boží vůli docela převrátili. Hospodin čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. Lidská odpověď na Boží oslovení je hrozná.
Co měl Bůh udělat jinak? Prorok se neptá nestranných soudců, ale samotné vinice. Co bys ještě chtěla? Co bys chtěla jinak, aby to bylo lepší? A odpovědí je mlčení, protože vinice si je velmi dobře vědoma svého vlastního selhání. Dobrá Boží péče vyšla nadarmo, protože dobré Boží dary byly zneužity lidským sobectvím.
V čem že byl ten problém?! Pokusme se tomu porozumět. Že by to byla neposlušnost dobrým Božím přikázáním? Pozor – to je až druhý krok! To je až následek prvního kroku a tím je zapomenutí na komunikaci s Bohem. Zapomenutí na to, že Bůh s lidmi komunikuje nejen verbálně, nejen tím, že dal lidem skrze Mojžíše Zákon a čeká odpověď v modlitbách a dodržování obětních řádů. Mnohem dříve začal Bůh s lidmi komunikovat a mnohem častěji s námi komunikuje neverbálně – svými dobrými dary, svým požehnáním. A i na toto oslovení svými skutky čeká odpověď, která bude odpovídat jeho skutkům.
Máme svobodu Božího lidu, odpuštění hříchů, požehnání, sílu, zdraví, pokoj… Všechny ty projevy Boží neverbální komunikace, na kterou je záhodno odpovědět ať již verbálně (slovy díků), či nějak neverbálně (vlastními dobrými skutky, odpouštěním, žehnáním, posilováním slabých, šířením pokoje…).
Jenže tyto dobré Boží dary začal Boží lid považovat za samozřejmost. To je přece normální, že se máme dobře, máme co jíst a kde spát. To je přece normální, že se jako křesťané scházíme v neděli na bohoslužby a nikdo nám v tom nebrání. To je přece normální, že i s dětmi můžeme chodit do kostela a ty děti, když na to budou mít, tak budou moci studovat na střední či vysoké škole. Demokratické volby, kde si můžeme zvolit, koho chceme či dokonce můžeme sami kandidovat na tu kterou pozici. To všechno je přece samozřejmost, které si přirozeně užíváme, ale o tom se nediskutuje, jako se nediskutuje o tom, že ve vzduchu je kyslík, který dýcháme.
V pátek na setkání na podporu desítek čínských křesťanů, kterým Česká republika odmítla udělit azyl, protože dostatečně nedoložili fakt, že jsou ve své zemi pronásledováni, promluvil za vedení naší církve Pavel Pokorný. A představil takovou vizi. Až jednou bude v Číně také svoboda a demokracie, tak se tamní Číňané budou ptát, kdo jejich předkům pomohl. Jestli obyvatelé těch zemí, které samy zažily pronásledování věřících, a lidé před tím pronásledováním utíkali na demokratický západ a nebyli vyhoštěni a nebyli vraceni nazpátek – tak jak se tyto země, když se samy staly demokratickým západem, zachovaly k uprchlíkům?! Co udělaly pro ty, kteří tuto náboženskou svobodu ještě neměli, a do té jejich demokratické svobody utekli s prosbou o pomoc?
Jsem rád, že se věřící ozvali a že na podporu tohoto shromáždění třeba zvonil zvon u Panny Marie Vítězné. Tady ale zdaleka nejde jen o těch sedmdesát Číňanů. Tohle je mnohem obecnější princip, totiž že na dobré si velmi rádi a snadno zvykáme a velice záhy ho začínáme považovat za samozřejmost. Kdy něco nepovažuji za dar, ale za samozřejmost, tak v tu chvíli mizí vděčnost. Mizí vztah k dárci. Či řečeno jiným obrazem – to, co jsme dostali do pronájmu, to začneme považovat za svůj majetek. Takto dotahuje Izajášův obraz Božího lidu jako vinice Pán Ježíš. Princip ale zůstává stejný. První krok hříchu je lidské sobectví, ve kterém zapomeneme na to, že nad námi je stále ještě Bůh.
Bůh dlouho neopustil dílo svých rukou. Dlouho Bůh nepřestal očekávat dobrou úrodu ze své vinice a tak posílal proroky. Jednoho za druhým – ale správci vinice tyto Boží služebníky odmítli. V pochybné naději, že majitel je příliš daleko, než aby na ně dosáhl se svou spravedlností, tak nakonec zabili i jeho syna. V Ježíšově příběhu jsou už také Velikonoce za dveřmi. Proto i Ježíšova podobenství stále zřetelněji mluví o tom, co se při nich stane. Ale stále jsou to podobenství. Jinotaj, na kterém se nedá vystavět žaloba. Potrefené husy tedy nemohou zakejhat, o to větší vztek mají. To jsou ti zmínění Ježíšovi nepřátelé, kteří se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
Vinici dostane jiný národ. Přijdou jiní správci dobrého Božího díla, aby z něj měli užitek oni i lidé kolem nich. Můžeme v tom vidět Boží lid nové smlouvy, křesťanskou církev, nás, jak jsme tady. Teď jsme na té Boží vinici my. A my máme ještě něco víc, než měli „mužové judští z domu Izraelského“! Máme Ježíše Krista, který je pravý vinný kmen, a my jsme ratolesti (J 15,5). Bůh jako vinař nezměnil svůj plán – pořád mu jde o dobrou úrodu.
Jenže – vracíme se k Izajášovu proroctví – co se situací, kdy vinice začne vydávat pláňata? Vinici, která vydává pláňata, tu už nestačí předat jiným kvalitnějším nájemníkům. Dokud vinice neplodila, bylo řešením posílat lidi, kteří o ni budou pečovat. Dokud vinice vydávala dobrou úrodu, ale nájemníci si ji hamižnili sami pro sebe, tak stačilo vyměnit nájemníky. Ale když vinice začne vydávat pláňata, je celá vinice na draka. Nemá smysl udržovat její ohrazení a zídky, ať po ní šlape, kdo chce a jak chce. Nemá smysl snažit se s prořezáváním či okopáváním. Ať zaroste plevelem. Pryč s ní!
To je církev, která v prvním kroku zapomene na Boha, jako zdroj všeho, co máme. Zapomene, že to, co máme, je projev Boží komunikace s námi, na který Bůh očekává odpovídající odpověď. Když na tohle zapomeneme, není divu, že naše reakce je naprosto neadekvátní. Tou reakcí na Boží dobrotu je naše nedobrota. Odporná pláňata lidského sobectví. Kdo má, ten se nedělí, ale chce mít ještě víc. Komu bylo odpuštěno, tak sám neodpouští. Kdo je milován, tak nemiluje, ale sobecky žije jen sám pro sebe. Kdo má naději do příštích dní, tak nechává druhé v beznaději. Kdo si užívá svých práv, druhé nechá trpět bezpráví.
Suma sumárum – v té komunikaci s Bohem jsme si užili Božího promluvení, oslovení, Boží neverbální komunikace, která se projevila dobrými Božími dary, ale tím náš rozhovor s Bohem skončil. Neodpověděli jsme přiměřeně tomuto oslovení. V tu chvíli jsme vinicí, které ne, že neplodí a má šanci, že přijde nějaký dobrý zahradník, který ji okopá a prohnojí a snad příští rok nějaké plody vydá. V tu chvíli jsme vinicí, která vydala odporná pláňata, a na nás se vztahují Izajášova slova soudu.
Amen.