Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry, vážení hosté:
na květnou neděli se vždy čte tento oddíl nebo podobný oddíl z jiných evangelií. Nemusím tedy vykládat, co Ježíšovu vjezdu do Jeruzaléma předcházelo, a co bude následovat. Soustřeďme proto pozornost ne na výklad událostí, ale na očekávání, s kterým jednotliví aktéři do dění vstupují. A soustřeďme se i na to, zda něco podobného, nějakou paralelu, neznáme z vlastního života.
Bude nás zajímat hlavně ten vítající dav. Třeba bychom v něm mohli bývali stát. Mohutný zástup, tak to má Matouš, zástup učedníků, tak to má Lukáš. A Marek, evangelista nejstručnější, to – domnívám se – vystihuje nejlépe. Píše: Mnozí rozprostírali na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. Mnozí. Ne všichni. Mnozí. Ti, kteří se cítili danou situací nějak pohnuti, vyzváni, osloveni. --- Vzpomínám na demonstrace na Václavském náměstí v roce 1989. Bylo tam hodně lidí. Ale ne všichni. Mnozí. Ti, kteří slyšeli oslovení, výzvu, a přijali ji za svou. Teprve z dějepisných výkladů se to možná bude jednou jevit tak, že tam byli všichni, kdo mohli. Ale kdepak, ani náhodou. Ti mnozí jsou a byli menšina.
Když se v knize Jób úplně na konci mluví o tom, jak se Jóbova životní situace dramaticky změnila k lepšímu, tak se píše, že Hospodin změnil Jóbův úděl. To slovo úděl, to se mi zdá nadmíru vystihující. Jsem za něj překladatelům vděčný. Je to slovo, které vymizelo z běžné mluvy, spíše řekneme osud. Ale osud, to je o nějaké sudičce, která něco tahá z osudí. Úděl, ten nám někdo udělil. Hospodin.
Rozpoznání, že se teď, nyní, v těchto dnech, rozhoduje, jak se změní náš úděl, je to, co lidi přivádí. Jak ty, co vyšli vstříc Ježíšovi na úpatí Olivové hory, tak ty, kteří demonstrovali v roce 89. Ne každý v zástupu to má projasněné, promyšlené. Spíše naopak. Budoucnost je nejasná. Lidé ale vědí či tuší, že právě teď se o ní rozhoduje. Vytryskl proud naděje. Naděje těch, kteří už dlouho čekají na nějakou změnu. Možná až donedávna o ní pouze snili, říkali si, jak by to bylo krásné. A teď, teď se něco děje. Když lidé překonají strach, tak mají obrovskou sílu.
Co přivádí onen zástup k hoře Olivetské? Jaké jsou jejich obavy a očekávání? – Jedna obava je jasná - Římané. K běžnému strádání pod okupační správou se připojuje jako břemeno navíc obrovské kulturní sebevědomí helenistického světa, jehož jsou Římané součástí. Od každé země se očekává, že do té univerzální kultury nějak vplyne, a posune se tak na vyšší civilizační stupeň, normalizuje se. Vládcům to připadá rozumné. – Židé to vnímají jako ponížení. Oni mají jinou představu o svém místě v dějinách. – Myslí si: Kéž by nás někdo Římanů zbavil a obnovil naši bývalou slávu! Neopakovali bychom staré chyby, byli bychom Hospodinovým lidem!
Opravdu? Nebo by případná svoboda pro Izrael znamenala nesvornost a vnitřní boje? Pak by možná velkou šanci na vítězství měli zastánci doslovného výkladu Písma, doslovného plnění příkazů a povinnosti. Z historických analogií se to jeví jako pravděpodobné. O jistotě se samozřejmě mluvit nedá.
Pro nás není lehké vstoupit do myšlení lidí tehdejší doby. Máme sklon je podceňovat. A tak je dobré si připomínat, že Ježíš přišel v čase, kdy se snad i mohlo oprávněně zdát, že je šance na to, aby ho lidé přijali. Mnoho jeho slov nepředstavovalo pro posluchače něco úplně nového. Proto jim rozuměli. Ostatně i Ježíšovu kritiku farizeů lze chápat jako výzvu k návratu ke kořenům Farizejové měli za sebou statečnou vyznavačskou historii, která stála životy mnohých z nich. V době Ježíšově však, zdá se, mnozí z nich využili možnosti žít tak, aby se střetům vyhýbali.
Slova do svého vlastního přišel a vlastní ho nepřijali je proto třeba vzít vážně. Naši hlavní otázkou bude, co se to stalo, že se najednou to vítání, to nadšení rozplynulo? Nejprve se ale zastavme u tématu, které samo o sobě nijak zvěstné není, ale dobře vypovídá o myšlení tehdejší doby.
U Zachariáše jsme četli: Král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Tady běží jen o jednoho jediného osla. V hebrejštině je použito slov s různým slovním základem. Studijní překlad Bible se to snaží naznačit spojením na oslu, na hříběti, na osličím mláděti. Je to básnický obraz, paralelismus, rozvitý přívlastek, jak chcete. Prostě je tam nejspíše jenom jeden osel. Jenomže legalistická interpretace Písma, která u rabínů převládala až do vyvrácení chrámu, viděla dokonalost Písma i v tom, že každé slovo má svůj účel. Písmo je dokonalé, a proto tam není nic zbytečného. Žádné básnické kudrlinky. Takže oni prosazovali, oproti běžnému a přirozenému porozumění, čtení ideologické, podle kterého tam byli dva tvorové. Nevím, proč dva a ne tři. Dva oslové. Kdyby byl jen jeden, tak by to přece nebylo takhle zbytečně rozvitě zapsané. – Toto uvažování se promítlo i do textu Matoušova evangelia, který rovněž mluví o dvou tvorech. Marek, Lukáš i Jan však mají jen jediný exemplář osla. – Znamená to, že si Matouš vymýšlel? A nebo naopak Matouš je jako jediný z nich očitý svědek, a tedy jako jediný podává přesnou zprávu? Že by skutečně Ježíš jel na oslici, ke které se tisklo oslátko přikryté spolu s oslicí přehozem, na kterém Ježíš seděl? Tak to mají některé obrazy ze středověku. – Možné je také, že pro Matouše byla autorita Starého Zákona natolik vysoko, že si nedovedl představit, že by realita byla ve sporu s tím, co považoval za správné čtení Písma. – Nevíme, jak to bylo. Ale víme, že tahle pozornost k detailu, vnímavost pro každý aspekt Ježíšova příjezdu, je něco, s čím při čtení evangelií musíme počítat.
O Ježíšovi se tehdy povídalo; lidé o něm věděli. Imponoval jim. Byl jiný než ostatní učitelé. Způsob, jakým se Ježíš dotýkal lidských srdcí, ba jak se jich dotýká dodnes, a jak současně jedná jako ten, kdo má moc, nemohl nechat lidi jeho doby chladným. Ježíš nedělal dusno, ale skláněl se k člověku. Aniž by uhnul z nastoupené cesty. – A teď, teď dává jasně na vědomí všem, že je král. Král z rodu Davidova. Po vzoru králů přijíždí na oslátku. Je to jasné. Hlásí se ke svému kralování. Zatímco poutníci do Jeruzaléma zpravidla úvodní část cesty jedou, a teprve poslední úsek jdou pěšky, tak on putuje pěšky a ten poslední úsek jede na oslovi. – Osel, to je ono! To je to pravé židovské nastolení krále, Krále míru. – Ne jako Pilát, který před nedávnem s veškerou pompou vjíždí do Jeruzaléma na koni, zvířeti války.
Naděje jsou vysoké. Očekávání velká. Ježíš však nevyhlásí všeobecnou mobilizaci, nevykáže se nějakým mocenským znamením. Ve dne učí v chrámu, na noc odchází na Olivetskou horu. A, jak píše Lukáš, všechen lid k němu přicházel už časně zrána do chrámu, aby ho poslouchal. Těm, kteří uvažují mocensky, těm, kteří především myslí na to, co z čeho bude, kteří kalkulují, se tohle nemohlo líbit. Jim je jasné, že tohle povede ke střetu s Římany, který nemůže dobře dopadnout. Oni ten jeho královský nárok vnímají, vidí. A současně znají rozsah římské moci. Jak Ježíše zastavit dříve než dojde ke katastrofě? Autorita farizejů, zákoníků a saduceů je velká. Lidem je možná v jejich blízkosti někdy trochu nepříjemně, dusno, ale berou je vážně. Věří jim. A tak stačí slovo zde a slovo onde. – Slyšeli jste to? Prý chce zbořit chrám! – Lživé informace politického charakteru, které jsou šokující, se šíří nejrychleji. – To dnes máme už i vědecky potvrzeno, od výzkumníků z MIT. Podle nich nepravdivá zpráva má v průměru o 70 % větší šanci, že se bude šířit, než zpráva pravdivá. – I tak ale leckdo možná váhal. Když se však Ježíš nechá zajmout a předat Pilátovi, tak je to jasné. Podvodník. Zklamání je velké. Snažil se je oklamat imitováním slov proroků! Za zklamané naděje se lidé dokáží mstít. Strašně mstít. Na kříž, na kříž s ním! – Jistě, pouze mnozí tak budou volat, ne všichni.
Budou i takoví, kteří ten pocit z Ježíše, pocit z někoho, kdo má tu nejvyšší autoritu, a přesto se k člověku sklání, udrží v paměti jako něco krásného. Tak to zaznívá ze slov Kleofášových. Spolu se svým druhem se setkají se vzkříšeným Ježíšem. Ale nepoznají ho. A vzpomínají na svoji naději: My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Mluví o svém zklamání. A pak, když se jim Ježíš dá poznat, když s nimi jí, tak oni nemluví o tom, jak vypadal, nemluví o tom, podle čeho, že ho poznali. Říkají: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?
Sociologicko-psychologický profil těch, kteří vítali Ježíše na hoře Olivetské, k dispozici nemáme. Byli tam spíše zvědavci a ti, kteří se přišli podívat, jak ten Galilejský zatočí s Římany, anebo tam byli hlavně ti, kterým planula srdce? Ti, které si získala, podmanila, Ježíšova osobnost. – Sám za sebe si vybírám tu druhou alternativu.
Hlavním aktérem vjezdu do Jeruzaléma není ovšem zástup, ale Ježíš sám. Je pro nás těžké mít nějakou představu nebo model toho, jak on situaci vnímal. Církev se snažila postihnout po celé první tisíciletí své existence tu podivnost, že Ježíš je Bůh i člověk. Tak třeba Athanasius: … náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je právě tak Bůh i člověk. Jest Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky v tomto věku narozený, dokonalý Bůh, dokonalý člověk, … rovný Otci podle božství, menší než Otec podle lidství; jenž je sice Bůh i člověk, ale přece nikoli dva, nýbrž jeden jest Kristus. My se k takovému vyznání hlásíme, souhlasíme s ním, ale nejsou to pro nás plně srozumitelná slova. Srozumitelná se stávají teprve péčí odborníka, který dokáže vyložit, co všechno v kontextu tehdejšího myšlení bylo vkládáno do slov jako podstata, dokonalost a tak dále. To vám zde nenabídnu. Netroufám si mluvit, a asi to ani nejde, o tom, jak vnímal velikonoce Ježíš z perspektivy Boha.
Je však jeden aspekt týkající se Ježíše jako člověka, který bych rád vyzdvihl. Četba Písma mě vede k přesvědčení, že Ježíš jako člověk vnímá situaci vjezdu do Jeruzaléma jako otevřenou. Určitě měl rozpoznání, že Syn člověka musí trpět, zemřít a vstát z mrtvých. Tak to říká svým nejbližším, učedníkům, se kterými se sdílí, bytostně sdílí. Ví, že se tak musí stát. Ale je to vědění jistého druhu. Jako člověk Ježíš neví s jistotou, že se tak skutečně stane teď. Že třeba nepřijde zemětřesení, že se to celé neoddálí. Anebo že se stane něco úplně jiného. Třeba něco jako v Ninive. Ježíšova modlitba v Getsemane je opravdová modlitba, žádné stínování. … je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Zápas víry.
Planoucí srdce, otevřená mysl, nastavení na druhého člověka, tam někde začíná víra. Víra, to je jakýsi úběžník, místo, které nelze nahmatat, kde se prolíná božské a lidské. Naděje, která se mění v jistotu. V něco, na co se dá spolehnout. Je to vědění jistého druhu. – Starozákonní příkaz, že nezapřáhneš do jednoho pluhu osla a krávu, se někdy vykládá jako podobenství o zásadním rozdílu mezi poznáním od člověka a poznáním od Boha. Myslím, že lepším vyjádřením je mluvit o neslučitelnosti kalkulu a víry. Střet kalkulu se zdánlivě zklamanou nadějí je jeden z faktorů, které přivedly Ježíše na kříž. U některých z těch, kteří vítali Ježíše na Olivetské hoře, se jejich ne zcela ujasněná naděje jednou změní v pevnou víru. Možná to nebylo u některých, ale u mnohých.
Jsme v závěru kázání. Zakončeme ho charakterizací víry z Epištoly k Židům v překladu kralických.
Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.
Amen
Aleš Drápal