Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
list Židům patří k těm náročnějším knihám v Bibli. Jeho pochopení vyžaduje znalost mnoha židovských reálií. Tak se s dnešním velkopátečním čtením ocitáme na oslavách jom kippur, Dne smíření (Ex 30,10). Pro židy je to velký svátek spojený s více než celodenním přísným půstem. Řada židů nosí v ten den jako oblečení pohřební rubáš. Především je to ale den smíření. K tomuto dni patří prosby o odpuštění hříchů, snaha o smíření s Bohem i se všemi lidmi kolem sebe.
V tento den Abraham přijal obřízku a tak vstoupil do smlouvy s Hospodinem. V tento den odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete. V tento jediný den v roce vstupoval velekněz do Svatyně svatých a přinášel oběť za hřích za všechen lid.
Předtím ale předchází týden příprav a noc před Dnem smíření trávil Velekněz na modlitbách. Ne sám, ale s třemi dalšími kněžími. A my můžeme myslet na Ježíšovu celonoční modlitbu v Getsemanech, kdy ho v tom jeho tři přátelé nechali samotného. Obětuje během složité liturgie 15 zvířat a postupně 4× vysloví Boží jméno. A snad stojí i za zmínku, že po celém obřadu se schází s přáteli na hostinu.
Tohle všechno běží hlavou pisateli Listu Židům, když mluví o Pánu Ježíši, o jeho oběti, o vstupu do svatyně, kam se běžný žid nikdy nedostal, protože by ho zato čekal trest smrti. (Lv 16,1–2; Nu 3,10.38). A najednou napíše, že se smíme odvážit vejít do svatyně! Jak to? Pisatel zdůrazní, že to je „skrze Kristovu krev“, tedy zásluhou Ježíšovy oběti. Můžeme – díky Ježíši Kristu.
Teď už můžeme. To, co dřív nebylo možné, to dnes možné je. Doposud ta cesta nebyla otevřena. Židé doby před Kristem neměli jinou možnost, než spoléhat na velekněze, že to všechno zvládne a udělá, jak má. Jeho zprostředkovatelská funkce byla nezbytná, ale teď tu máme Ježíšovu oběť, která mění dějiny. Autor si tu hraje s obrazem chrámové opony. Evangelijní vyprávění nám zachytilo fakt jejího roztržení. Motiv je stejný! Jiným obrazem je vyjádřeno stejné poselství. I v pašijním příběhu jde o vyjádření toho, že je konečně možno vejít do svatyně svatých! Autor Listu Židům ale používá oponu jako alegorický obraz Krista samotného. Původní text tedy nemluví o „zrušení opony“ (to se asi honilo hlavou překladatelům a tak jim to ukazovalo právě k tomu k evangelijnímu vyprávění o „roztržené“ oponě). Mluví o tom, že Ježíš nám … otevřel cestu novou a živou skrze oponu, to je skrze své tělo. Kristus se stává onou oponou. Pokud by nás měl napadnout nějaký biblický verš, pak to nejsou pašije, ale Ježíšovo „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce… Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,7.9)
Do Boží přítomnosti se vchází „skrze Krista“. Zní to divně, jasně, že těžko si představit Pána Ježíše jako dveře, kterými se prochází, či jako závěs, který jako dveře slouží. Ale zkusme si ten obraz převést do něčeho, co si dokážeme představit. Představme si to jako když dveře, které nešly otevírat, nahradíte korálkovým závěsem. Ať máme něco, jako je ta opona. Tohle už je srozumitelné i v našem světě – jdete a máte plné ruce. Dokud tam byly dveře, nebylo možno otevřít, protože už nemáte třetí ruku na odemknutí a zmáčknutí kliky. Nedostanete se dál. A najednou někdo ty věčně zamčené dveře vymění za korálkový závěs a vy skrze ten závěs v klidu a pohodě projdete. Něco takového má před očima autor Listu Židům, když popisuje, že skrze Krista má teď každý možnost projít do velesvatyně, tedy do Boží přítomnosti. Dříve ta cesta byla otevřena jen jeden den v roce a jen pro velekněze.
Král, kněží ba ani ten velekněz – nikdo tam nemohl vstoupit podle své vůle, ale právě jen ten velekněz a jen o svátku smíření, jóm kippur. Jakoby on jediný měl klíč ke dveřím a i on si ho mohl vzít jen pro tuto jedinou příležitost – a najednou tu nejsou žádné dveře. Je tu korálkový závěs, kterým může projít kdokoliv. Kdokoliv, kdo přijímá Krista, tak se už může svobodně a sám setkat s Bohem.
Privilegium velekněze je vztaženo na každého z nás. Ba víc, než měl on – vždyť my můžeme předstupovat před Boha kdykoliv. A zcela v duchu svátku jom kippur být ujištěni, že za naše hříchy bylo obětováno přesně podle Boží vůle a my stojíme před Bohem čistí. Když tohle přijmeme do života, jasně, že takové rozpoznání člověka mění. Nebo by alespoň mělo změnit. Ale pro jistotu ještě jednou připomínám, že tu nejsou žádné podmínky, jejichž splněním bychom si vstup do svatyně mohli nárokovat. Neexistuje žádná lidská zásluha, vlastnost, skutek, kterým bychom se mohli před Bohem vykázat. Veškeré podmínky pro vstup už jsou předem vytvořeny veleknězem Ježíšem. Všechno ostatní jen následuje. Je to důsledek. Je to výraz naší vděčnosti za nezasloužený a nezasloužitelný dar odpuštění hříchů. Když jsme si tohoto vědomi, může být řeč o důsledcích. O tom, jak se to na člověku projeví, že se může svobodně setkat s Bohem. Autor Listu Židům zde připomíná tři tzv. „teologální ctnosti“: víru, naději a lásku.
Nejprve tedy víra. Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Srdce jako „orgán věření“ má být očištěno od špatné víry. Od špatné životní orientace. Věřící člověk má za sebou „obrácení“, tedy změnu směru svého života. Předtím šel, kam se mu zachtělo, teď jde za Ježíšem.
Pisatel ve slovních narážkách kombinuje motivy křestní – to je ta zmínka o čisté vodě – a motivy obětní. Doslova mluví o „postříkání“ vodou, protože ve svatyni svatých velekněz očišťoval lid stříkáním, cákáním krve. Tak, jako byl Boží lid očištěn od hříchu symbolickým pocákáním krví, tak je lidské srdce očištěno od hříchu vodou křtu. Už není důvod mít „zlé svědomí“, tedy připomínat si to, co jsme kdy udělali špatně. Věřící člověk může k Bohu přistupovat bez obav, protože všechno zlé bylo Kristovou obětí smazáno.
Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Naše naděje opět není „naše“, tedy něco, co bychom si mohli nějak vytvářet. Naše naděje stojí a padá s Boží věrností. Ne pro naše rozhodnutí, ne pro naše také či onaké konání či nekonání, ale protože Bůh je věrný. Jak píše apoštol Pavel Timoteovi (2Tm 2,13): Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Všechno to naše očekávání dobrého konce, očekávání Kristova druhého příchodu a Božího království bez konce, setkání s těmi, kdo nás předešli, setkání se vším dobrem, které kdy na tomto světě bylo vykonáno a tak se stalo oněmi poklady nastřádanými v nebi a především setkání s Kristem a s Bohem – tato naděje je založena na tom, že Bůh to slíbil a Bůh svoje slovo dodrží.
Do té doby, než to nastane, máme jako základní vodítko lásku. Augustinovo „Miluj a dělej, co chceš!“ je sice z principu skvělé, ale přece jen si v praxi zaslouží trochu rozříkat. Co že by to tedy mělo být. Pisatel na prvním místě radí: Mějme zájem jeden o druhého… Když už měl Bůh takový zájem o nás, i my bychom o sebe vzájemně měli mít zájem. Křesťanství není cesta sólistů a solitérů, kteří si vyřeší svůj vztah s Bohem a tím to pro ně hasne. I ti nejpoustevníkovatější poustevníci se vytrvale modlili za svět kolem sebe. Karmelitánka svatá Terezička z Lisieaux, která žila v trvalé klauzuře, tedy oddělena od světa, je patronkou misie. Tady katolíci dobře rozpoznali, že ta, která nikdy neopustila klášter, tak svými modlitbami drží církev v Kristem chtěném pohybu.
Dozajista máme mnohem více možností, jak projevit zájem jeden o druhého, než je modlitba. V dnešním hlavním čtení zaznělo … povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. To spojení lásky se skutky je pro Bibli příznačné. Láska se nesmí omezit jen na pocit, ale je nezbytně nutně spojena s nějakou konkrétní činností. Mám-li druhého rád, tak se to nějak viditelně projeví, jako se Boží láska k lidem projevila na životě Ježíše Krista.
Naopak dost vzácná je druhá výzva, druhý důsledek toho, že člověk přijal ono privilegium přímého přístupu k Bohu: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Je za tím ale velice pragmatické rozpoznání. Jistě, že i ve světě nás povedou k nějakému jednání. Měřítka světa, co je dobré a co je zlé, ta nejsou vždycky špatná. Tisíciletí křesťanství se na tomto hodnocení v mnohém dobře odráží. Ale zůstaneme-li jen ve světě, stanou se z nás nejspíš víceméně slušní pohané. Bez trvalého kontaktu s církví, s ostatními křesťany, bez trvalého kontaktu s aktuálním zvěstováním evangelia, člověk ztrácí i trvalý korektiv toho, co dělá, co si myslí. Že jsme vlastně úplně v pořádku, to sami sebe dokážeme uchlácholit velice snadno. Proto potřebujeme chodit do církve. Nejen proto, abychom byli povzbuzováni k lásce a dobrým skutkům a zároveň i jiné k lásce a dobrým skutkům povzbuzovali, nejen, abychom si té vzájemné lásky a povzbuzování užili. Ale také abychom slyšeli slova napomenutí, která bychom sami sobě neřekli. I to potřebujeme slyšet – nu a i to je třeba druhým neodpírat. Na prvním místě povzbuzovat k lásce a k dobrým skutkům, to je jistě zásadní. Ale k pravdivému životu v církvi patří i to napomínání. Jen nezapomínejme na to pořadí: Na prvním místě povzbuzovat chválit, pomáhat – a až potom kritizovat. Máme přece dnes jako příklad velekněze Ježíše. Určitě víc pomáhal a povzbuzoval, než kritizoval – ale když viděl, že je něco špatně, také si to nenechal pro sebe.
Ježíšova velekněžská oběť nám přinesla odpuštění hříchů a k tomu přinesla i právo vstoupit do svatyně svatých. Očištěni od hříchu můžeme svobodně přicházet do toho nejužšího společenství s Bohem, jaké je na tomto světě možné. Z tohoto společenství pak vyplývají tři důsledky – víra, naděje a láska. Víra, tedy stálé nasměrování se k Bohu a hledání jeho vůle. Naděje, tedy očekávání, že Boží zaslíbení jsou platná a neodvolatelná. Láska, tedy praktický zájem jeden o druhého, kdy ve společenství církve můžeme prožívat vzájemné povzbuzování i napomínání, abychom tak Kristův druhý příchod vyhlíželi ve stále lepší křesťanské kondici.
Amen.