Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tématem dnešního kázání bude víra. Víra v Ježíše, víra ve vzkříšení. To jediné, co máme, když o vzkříšení mluvíme či přemýšlíme. Důkazy nejsou žádné, jen svědectví velmi zaujatých svědků. A i toto svědectví je vlastně velice váhavé. Tady mohu jako jakési podtržení připomenout první čtení ze závěru Markova evangelia. Skutečně závěru, protože těmito verši jeho původní verze končila, jak potvrzují nejstarší rukopisy. Ty další verše o setkání Marie Magdalské se vzkříšeným a o následném setkání s ostatními apoštoly – nepochybuji o tom, že se to stalo, ale v té původní verzi to nebylo. Z nějakého důvodu to evangelistu Markovi nestálo za zapsání.
Přemýšlení nad tím důvodem je ovšem neskutečně zajímavé. Představme si tu situaci! Můžeme-li věřit velmi staré církevní tradici – a jsem vcelku přesvědčen, že ano – tak tu je Jan Marek, bratranec významného křesťana staré církve Barnabáše z Kypru, někdejší spolupracovník apoštola Pavla. S Pavlem se ale rozešli ne úplně v dobrém. Tak se Marek přimkl k apoštolu Petrovi. Sám buď vůbec nebyl přímý Ježíšův učedník, nebo patřil k nějakému „vnějšímu kruhu“. Podle Petrova vyprávění teď vytváří spis, kterému dnes říkáme Markovo evangelium. Úplně nově koncipuje popis Ježíšova jednání – jako jeden dlouhý příběh. Do té doby kolovaly ústně i písemně osamělé výroky, příběhy, podobenství… Marek je autor nového literárního útvaru – „evangelia“. Je to příběh, ve kterém se prolínají události a výroky a ze kterého má být křesťanský čtenář utvrzen ve své víře v Ježíše coby Božího Mesiáše.
Markovi jde o Ježíšovo mesiášské působení – proto začíná vystoupením Jana Křtitele. První setkání s Ježíšem je Ježíšův křest. Dětství vůbec neřeší a můžeme se celkem logicky domnívat, že ani Petr o něm vlastně nevěděl vůbec nic. Neměl, co by o něm Markovi vyprávěl. Pak to běží dál. Příběhy, výroky, diskuse, podobenství v co možná chronologickém pořadí. Deset kapitol popíše tři roky působení, pak tři kapitoly poslední týden Ježíšova života a pak poslední tři kapitoly poslední hodiny Ježíšova života. Už na tom vidíme zřetelně, že velikonoční události jsou pro autora naprosto zásadní. Poslední události, kdy se Ježíš objevuje na scéně je příběh o ukládání jeho zkrvaveného těla do hrobu. Na počátku voda křtu, na konci krev kříže… A to je evangelium.
Petr a Marek jsou křesťané! Věří a veřejně hlásají Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého! Petr i Marek v druhé půlce 60. let po Kristu pro svoji víru v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého zemřou mučednickou smrtí. Ale když píší evangelium, nenapsali to tam. Zachytitelný Ježíšův mesiášský úkol je rozepjat od vody křtu ke krvi kříže. Tato část Ježíšova příběhu je sdělitelná, popsatelná. Počínaje nedělním ránem se ale ocitáme v oblasti, která je (slovy novozákonníka prof. Součka) „nefotografovatelná“. Jiřinka Adamcová (autorka části výzdoby branického kostela) k tomu kdysi dodala: vzkříšení je nezobrazitelné, mám jen svou imaginaci.
Jistě, že se vzkříšení stalo. Jistě, že Kristus byl vzkříšen – ale to jediné, co nám to dotvrzuje, je naše víra. I Marek a Petr tak věřili, ale v psaní evangelia u svědectví o prázdném hrobě skončit prostě chtěli. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, jak se k faktu prázdného hrobu postaví. Víra je vírou bez důkazů. „Byl vzkříšen…!“ – to je svědectví mládence, který ani není označen jako anděl. Nic víc, než svědectví o vzkříšení, nemáme a mít nebudeme.
Všechna další zaznamenaná svědectví o setkání se vzkříšeným, to je v posledku berlička. A je to berlička, která se snadno zlomí. Skeptici a pochybovači nebudou přesvědčeni tím, co je psáno v Bibli a naopak budou zviklávat víru křesťanům. Četl jsem tolik výkladů, co se „doopravdy stalo“ a jak o „doopravdy bylo“, že by z toho šla jednomu hlava kolem. Nekritizujme apoštola Tomáše za jeho touhu sám vidět a sám si sáhnout. Jeho požadavek osobní zkušenosti je obecně lidský. Svědectví druhých je právě jen svědectví. Jen tvrzení. Ne důkaz.
Chápu i to, že ta pomyslná „díra v informacích o Ježíši“ čtenáře evangelia dráždila. Příběh o vzkříšení byl pro ně neoddiskutovatelnou součástí Ježíšova příběhu. Proto se zvěst o vzkříšení záhy do evangelia dostala a další evangelisté ji již zapracovali zcela automaticky. Ta nejpůvodnější zvěst ale končí u žen, které viděly v prázdném hrobě mládence pravícího, že Ježíš byl vzkříšen. Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. Protože se bály… Ale copak jim nerozumíme? Komu jsme my řekli o vzkříšení? Kolika lidem, kteří přijímají fakt, že jakýsi Ježíš žil a zemřel, tak jsme my zvěstovali, že tento Ježíš byl vzkříšen?! Copak bychom si sami nepřipadali hloupě a nepatřičně – tak, přijít za někým a vykládat mu o tom, že Pán Ježíš žije? Se svými vlastními pochybnostmi a nejistotami… Jak asi bude to naše svědectví vypadat?! Bude důvěryhodné? Nenaděláme víc škody než užitku? Naprosto rozumím strachu těch žen, které dost možná samy věřily ve vzkříšení, ale svědčit o své víře už nenalezly odvahu.
Naprosté pochopení pro nevyjádřitelnost a neuchopitelnost faktu Ježíšova vzkříšení – to vidím v Petrovi a Markovi, když ukončili svůj spisek vyprávěním o těchto ženách. Víra ve vzkříšení se nedá předat, zdědit, či podepřít hmatatelnými důkazy. Tato víra se rodí z nějakého osobního setkání se vzkříšeným a to je jen z části zachytitelné slovy. Víra v to, že Ježíš žije, ta koření v rozpoznání jeho působení v našich životech, z prožitku toho, že nás volá k nějaké službě. Jenže čím intenzivnější prožitek Boží blízkosti kdo má, tím víc jedním dechem takový člověk dosvědčuje, jak nepředatelná a nepopsatelná zkušenost to je. A že jeden vlastně ani nemá touhu a potřebu to druhým vykládat. Setkání s živým Bohem je cosi tak moc citlivého a intimního, že naprosto chápu apoštola Petra, že svoje vyprávění skončil u prázdného hrobu a svědectví o svém vlastním setkání se vzkříšeným Ježíšem už Markovi a jeho zapisování nepředal.
Ten, který započal svoji činnost u vody Jordánu a završil ji prolitím krve na kříži, ten žije i dál, ale tento život už není zachytitelný našimi lidskými prostředky. Máme v evangeliích přinejmenším sedm zpráv o setkání se vzkříšeným a jedna vedle druhé je plná lidského zmatku a pochybností. Za zavřenými dveřmi, na cestě do Emaus, na hoře v Galilei či u Tiberiadského jezera – napořád vidíme učedníky nejisté, ustrašené a nechápající.
Ten Ježíš, který je popsatelný a pochopitelný – to je Ježíš, který přišel skrze vodu a krev. Skrze vodu křtu a krev kříže. To je příběh, který se dá vyprávět, který se dá zapsat a který se dá prostě vzít, jak leží a běží. Příběh zajímavého rabína, učitele, divotvůrce či podvodníka od slavného začátku až do hořkého konce. Pak jsou tu ale ti, kteří uvěřili, že to ještě není konec, protože to je příběh skutečného Syna Božího. Ten, který přišel skrze vodu křtu a skrze krev kříže, tak vstal z mrtvých a své učedníky volá k další práci. Tak to řekl onen mládenec ženám u prázdného hrobu: „… hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“
Apoštolové slyší: Ježíš jde před vámi. Už zase jde Ježíš před vámi. Tedy spíše – stále ještě jde Ježíš před vámi. Budete ho následovat? Půjdete za ním – tentokrát do Galileje? A kdo ví kam potom dál? Je to jako dřív – Ježíš vyzývá své učedníky, aby ho poslechli, aby podle jeho slov jednali a žili. Teď čeká, kdo mu uvěří. Půjdou? Je to těžší, než to bylo dřív, protože teď už je tu opravdu jen víra, co vyzývá ženy a potažmo apoštoly (zvláště Petra) k akci. Budou ho následovat? Uvěří?
S uvěřením ve vzkříšení život podle Ježíšových slov stojí a padá. Bez víry to samozřejmě žádný smysl mít nebude! Bez spolehnutí se na to, že Ježíš žije, je nesmysl poslouchat jeho výzvy! Kdo ale uvěřil, že Ježíš žije, ten uposlechl a šel. Čteme u Matouše (28,13), že … jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ano, všechna za setkání se vzkříšeným jsou plná lidského zmatku, strachu, nejistoty a pochybností. Setkávají se s něčím, co se později pokusí zachytit i na pergamen, ale bude to velmi kostrbaté písmo.
O to zřetelnější bude svědectví jejich života. Ježíš je Syn Boží, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže. A oni takto uvěřili a víra ve zmrtvýchvstalého Syna Božího jim dala sílu postavit se moci světa. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
Nejsme v zas tak jiné situaci, než oni. Máme příběh jakéhosi Ježíše Nazaretského. Příběh muž pokřtěného vodou, který ukončil svoji pozemskou pouť velmi krvavě. Kým pro nás bude? Zajímavým židovským rabínem? Divotvůrcem Učitelem? Podvodníkem? Každopádně někým, kdo už skončil? Nebo se přidáme k Markovi, Petrovi, Janovi a dalším, kteří uvěřili, že to je vzkříšený Boží Syn?
S tím prvním se nic moc nenadělá. Ježíš Nazaretský je jednou z mnoha více či méně zajímavých osobností světových dějin. Ježíš – ne Caesar! Ale jde o mravní vzor, jeden z nepřeberného zástupu mravních vzorů.
S tím druhým se před námi otevírá cesta víry. Cesta, která začala učedníky putujícími na jakousi horu do Galileje a pokračuje tisíciletými dějinami křesťanské církve, kdy křesťané tu lépe tu hůře přemáhali tento svět, jeho pokušení, lákadla i hrozby. Více či méně zřetelně slyšeli Ježíšovy výzvy, jak žít. Co dělat a co nedělat. Připadá mi, že čím lépe slyšeli, tím víc jednali a méně psali. Jakoby – stejně jako Petr a Marek – cítili, že zkušenost osobního setkání s živým Kristem je ve svém celku tak nesdělitelná, že vlastně nemají potřebu z toho sdělovat ani kousek.
V tomto proudu můžeme teď hledat i sebe samé. Se srozumitelným příběhem evangelia o Ježíši od vody křtu do krve kříže a s vírou, že tak, jako neskončil smrtí příběh Ježíše Nazaretského, tak smrtí neskončí ani příběh těch, kteří v něj věří. Z této víry pak můžeme čerpat sílu k zápasu se vším v tomto světě.
Amen.