Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
budeme se dnes učit číst Bibli. Nu – to zní jako docela „kláda“. Ale třeba nám pomůže citát svatého Františka, který jsme si připomínali na poslední přípravě na křest: „Číst Bibli znamená jít si Pánu Ježíši pro radu“. František těmito slovy učil své posluchače to, co vyjádřil to samé, co apoštol v listě Korintským. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Nesmíme ulpět jen na tom, co je v Bibli napsané. Je potřeba z toho zapsaného zaslechnou Boží hlas. Zaslechnout to, co nám tím kterým textem chce Bůh říct dnes. Do naší současné životní situace.
Je fajn pochopit, co ten který příběh znamenal tenkrát, ale mnohem podstatnější je, co znamená pro naši dobu a situaci. Jistě – může nám říci to samé, co řekl tehdejším čtenářům. Ale možná nám řekne něco jiného. A možná, že nám řekne dokonce ještě o něco víc.
S tímto očekáváním má smysl otevírat Bibli znovu a znovu. Číst podruhé, potřetí a podesáté ty samé příběhy.
Kdyby šlo jen o to zapamatovat si, co je tam psáno, byla by Bible něco jako malá násobilka, vyjmenovaná slova či tabulka anglických nepravidelných sloves. Přečtěte si to někdo jednou dvakrát. My s horší pamětí raději třikrát čtyřikrát. Někdo lépe, někdo hůře, ale tak nějak bychom asi věděli či tušili. Ale kdo z nás se vrací k tomu, aby si odříkával násobky sedmi, či si před spaní odříkává „pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl…“?! Opakovat si před spaním infinitiv, minulý čas a minulé příčestí? Kdybychom takto přistupovali k Bibli – proč si číst to samé, když stejně vím, co tam bude a nic jiného mi to nedává? Jde přece o to, aby to bylo nějak živé. Aby mne neošidili v hospodě. Abych nepsal dopisy s hrubými chybami. Abych se domluvil v cizině.
Kdyby šlo při čtení Bible jen o to porozumět tomu, co to znamenalo tenkrát, stačilo by mít v knihovně Novotného Biblický slovník a nějakou výkladovou řadu, kam by se člověk v případě potřeby mohl podívat.
Ale tady jde o něco mnohem náročnějšího a složitějšího. Nechceme literu, ale Ducha. Nechceme něco statického, ale dynamického. Nechceme dávné mrtvé poučky, ale něco, co promlouvá do našeho života. Řečeno křesťanským slovníkem – chceme, aby k nám z Bible promluvil Bůh. Bůh, který je živý tady a teď. Který tady a teď sleduje náš život. Sleduje naše myšlenky i to, jak se tyto myšlenky mění ve slova a ve skutky. Tak tento Bůh nechť tedy nějak okomentuje to, co se nám honí hlavou. Ať nějak vede náš jazyk i naše ruce. Ať se ukáže jako živý tady a teď.
Takhle nějak můžeme rozumět výpovědi, že „Bible je Boží Slovo“, či že „skrze Bibli mluví Bůh“. V téhle naději teď už po kdoví kolikáté otevíráme evangelia a čteme všechny ty příběhy, jejichž děj bychom možná už dávno odříkali nazpaměť.
Zkusme se tedy právě takto podívat na ten příběh z prvního čtení. Příběh o setkání žen se vzkříšeným Ježíšem. Tedy přesněji – zatím je to setkání s prázdným hrobem. To už víme, že nejstarší popisy velikonočních událostí končí zde. U Marie z Magdaly, Jany a Marie Jakubovy, u jejich bezradného zmatku, na který navazuje právě tak bezradný zmatek Petra a dalších apoštolů.
Zkusme ale nezůstat jen u „mrtvé litery“. Nezůstat u toho, že si zapamatujeme jména těch žen či co takového. Ten příběh nám může říct mnohem víc. Jednou z metod, jak tohle „mnohem víc“ využít, je snaha nechat se vtáhnout do toho příběhu. Snaha porozumět těm ženám. Pochopit jejich bezradnost, strach i zmatek. Proč byly bezradné, když viděly odvalený kámen? Proč měly strach při setkání s andělem? A ještě o pár hodin dřív – proč jsou z toho všeho tak zmatené? Proč vůbec jdou ke hrobu s vonnými mastmi určenými k pomazání mrtvého těla? Proč hledají živého mezi mrtvými? K čemu jsou balzámy, hroby a mauzolea?
Znovu a znovu se v setkání s anděly (a později i s Ježíšem!) objevují odkazy na to, že „tak je přece psáno“, tak to přece Ježíš říkal“ a „tak jste přece slyšeli“. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.
Anděl nelhal! Evangelia potvrzují, že Pán Ježíš s učedníky o svém utrpení i vzkříšení mluvil. Jenže – ono to zjevně již v časech Ježíšových nebylo tak, že by učedníci všemu, co Pán Ježíš říkal, dobře porozuměli. A nejen o jejich neporozumění těm kterým výrokům a podobenstvím v evangeliích čteme. My tam čteme dokonce i o tom, že mnozí s jeho výroky nesouhlasili. Po výrocích, které souvisely s večeří Páně a tak s Ježíšovým utrpením, dokonce řada učedníků Ježíše opustila. Když se tehdy Ježíš zeptal svých nejbližších (J 6,66): „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Ale i Petr v jednu chvíli zaprotestoval. To je klasický text. Nejprve Petr za všechny učedníky vyznal (Mt 16,16n), že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. Tady začíná církev. Společenství těch, kteří takto vyznávají. Kdo vyznává Ježíše jako Mesiáše, ten se stává právě takovým kamenem, jakým byl Petr. Stavebním kamenem církve. Se vznikající církví přichází Boží království na tento svět. To království Boží, o kterém Ježíš řekl, že už je mezi námi (Lk 17,21).
Jenže i tyto stavební kameny jsou pořád jen lidské stavební kameny. Se vší lidskou slabostí. Vzápětí po tomto Petrově vyznání Pán Ježíš (čteme dál u Matouše) … od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. A na to konto … Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Petr dobře vyznal – ale obsahu vlastního vyznání zjevně neporozuměl. Když Pán Ježíš vysvětluje, co to tedy v praxi znamená, že je Mesiáš, Syn Boha živého, tedy že to znamená jít na kříž, zemřít a třetího dne být vzkříšen – tak se Petr naprosto zasekne.
Tenhle rozhovor proběhl pár dní či týdnů před Velikonocemi. Po několika letech společného života, po několika letech Petrova naslouchání Pánu Ježíši. Ani tak dlouhá doba přímého Ježíšova vlivu nestačila k tomu, aby Petr úplně chápal, co to znamená, že Pán Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, jak sám vyznal. A dobře vyznal! Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého – jenže tohle je přesně ta mrtvá litera. To je prefabrikovaná poučka, ze které se snadno stane nic neříkající floskule. Fráze, kterou lze odříkat jako vyjmenovaná slova po „p“, násobilku sedmi nebo anglická slovíčka. Je fajn to dostat do hlavy! Asi to ani jinak nejde, než že se člověk něco mechanicky naučí – ale jde o to to umět také používat. Když už se člověk nadrtil anglická nepravidelná slovesa, tak použít správný tvar v tom kterém minulém čase. Právě tak je dobré pamatovat si, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého – ale je potřeba to umět použít. Minimálně tak, že když Pán Ježíš něco říká, tak je potřeba to brát vážně. Že Pán Ježíš nemluví do větru. Že když říká, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen, tak to opravdu znamená, že ho v Jeruzalémě zabijí, ale že bude třetího dne vzkříšen.
Vidíme Petra, který po třech letech přímého vyučování samotným Kristem stejně tápe v něčem naprosto zásadním pro křesťanskou zvěst – Ježíšova smrt a vzkříšení. Když ho takhle vidíme – no – najednou myslím, že ten povelikonoční zmatek a nejistota, všechna ta bezradnost tváří v tvář odvalenému kameni a prázdnému hrobu – fakt to stále ještě tak moc překvapí?
Jo – říkal to, vysvětloval… Ale stejně to zůstalo nepochopen, nepřijato. Potud i to „rozvzpomínání se“ na jeho slova, jak se to objevuje napříč všem těm zprávám o setkání s anděly či samotným Kristem – no, beru to s rezervou. „Rozvzpomenout se“ je něco jiného, že „pochopit“, „přijmout do života“, „zařídit se podle toho“…
Nu – a pořád jsme u „mrtvé litery a oživujícího Ducha“. Pořád jsme u toho, že nějaký výrok můžeme být schopni odrecitovat nazpaměť, ale sám o sobě vůbec nemusí promluvit do našeho života. Jako bychom uměli odříkávat ta zpropadená anglická nepravidelná slovesa, ale stejně používaly všude tvary přítomného času. Jako bychom se naučili vyjmenovaná slova, ale nakonec stejně psali všude měkké „i“. Jako bychom uměli perfektně odříkat násobky sedmi, ale při koupi osmi pytlíků bonbónů po sedmi korunách bychom stejně nevěděli, jestli stačí padesátikoruna, nebo nestačí. No – jasně, že nestačí. 7 × 8 je 56. Těch šest korun vám paní prodavačka neodpustí jen proto, že jste ve druhé třídě toliko biflovali namísto pochopení a praktického používání.
Příběh o Marii z Magdaly, Janě a Marii Jakubově, potažmo o Petrovi a dalších, kterým jejich slova připadala jako blouznění a nevěřili jim – tento příběh nám chce říct něco víc, než jen popis dávné historie. To by byla zase jen mrtvá litera. Chce nás naučit brát Pána Ježíše vážně. A protože je řeč o vzkříšení, tak nám to chce říct v tuto chvíli především to, že Pán Ježíš je opravdu živý. Že i k nám chce promluvit jeho hlas. Že chce měnit to, co prožíváme dnes. Že chce promluvit do naší současné životní situace.
Slovo Bible může být mrtvá litera, ale je to škoda na ní ustrnout. Brát ji jen jako mravoučnou literaturu, kulturní poučení, či kroniku opisující, co se kdysi stalo. Stojí zato hledat v jejích slovech živého Ducha. Ne neživé poučky ale hlas živého Boha, který mluví tady a teď. Který tady a teď sleduje náš život. Sleduje naše myšlenky i to, jak se tyto myšlenky mění ve slova a ve skutky.
Když budeme s modlitbou číst Bibli, jsem přesvědčen, že tento Bůh určitě nějak okomentuje to, co se nám honí hlavou a když se necháme vést, tak povede náš jazyk i naše ruce, abychom v tomto světě žili podle jeho vůle.
Amen.