Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
list do Kolos psal Pavel z vězení, když se mu donesly informace, že falešní učitelé zesložiťují křesťanské učení. Jakoby nestačila prostá víra v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Tedy přesněji – že něco takového spolu s účastí na bohoslužbách, že to je jen pro začátečníky. Pokročilý věřící prý musí uctívat anděly, konat asketická cvičení a kdovíjaké složité rituály.
Nechme si dnes od apoštola připomenout, že být křesťanem je mnohem jednodušší. Pavlovy obrazy jsou poetické, ale srozumitelné: V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy… Nehledejme v tom nic tajuplného. Je tu Pán Ježíš, který cosi vykonal. Pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni… Opakujme si to, co jsme přijali, protože žádné velké novoty potřeba nejsou. Znovu a znovu vzdávejte díky. Je za co. Je tu velké Boží dílo pro nás a my ho můžeme prostě s vděčností přijmout. Ta vděčnost pak bude mít nějaké konkrétní projevy.
Jasně, že v ohlížení se za Božím dílem pro nás jsou tu na prvním místě Velikonoce. Ježíšova smrt a vzkříšení jako událost, která mění dějiny. Jak je mění, to ale učedníci dokázali pochopit až postupně. Ještě jak je vidíme při setkání se Vzkříšeným, tak vidíme, jak si teprve ujasňují, co že se to vlastně děje a co to pro ně znamená. Na jedenácti učednících z prvního čtení, kteří se setkali s Ježíšem na jakési hoře v Galileji, je to vidět naprosto zřetelně
Přijali kdysi Ježíše jako Pána. Přišli na horu, kterou jim Pán Ježíš určil a snaží se porozumět, co že se to vlastně děje. Některým se to zjevně nedaří. Těch jedenáct tu reprezentuje celou církev a ta je rozhodně společenstvím všeho možného lidu. Zdaleka nejen dobrých a věrných věřících, co v Kristu zapustili kořeny, co na něm staví – a především – co se pevně drží toho, v čem byli vyučeni. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Vidění rozumíme – je tu vzkříšený Ježíš. Slíbil, že se s ním setkají a řekl kde – a setkali se. Klanění se také rozumíme. Rozpoznali v Ježíši Mesiáše, Syna Božího, proto se mu klaní.
Ale někteří pochybovali… Prapodivná zmínka, která mě dlouho dráždila. Pochybují? Proč? Jak to – apoštolové a tváří v tvář Vzkříšenému?! Jsem ale za ni rád. Jsou tam a zjevně i oni jsou součástí církve – vždyť Pán Ježíš je tam nechává. Dokonce to vůbec neřeší. Hle – Pán Ježíš počítá i s pochybujícími křesťany. Pán Ježíš nedělí svůj lid na ty pevné, které používá, a na pochybující, které pošle domů. V jeho lidu budou vždycky jedni i druzí. Nikdy to nebylo jinak. Tohle jsme my, které má Pán Ježíš v tomto světě k dispozici – a on to tak bere. Jakoby si řekl: „Tak – dobře. I takoví jsou použitelní pro moje dílo v tomto světě. Jedni tak, jiní onak, ono to půjde.“ To, že Pán Ježíš vůbec nepoměřoval víru jedněch a druhých, to je neskutečně úlevná informace. Tváří v tvář rozdílné míře víry Pán Ježíš neřekl jedněm: „Hle, vy, kteří jste ve mně zapustili kořeny a na mě postavili základy, kteří se pevně držíte víry, jak jste v ní byli vyučení – vy vyrazte do světa konat moje dílo!“ a těm druhým: „No, a co s Vámi… No, aspoň nepřekážejte.“
Velmi záhy pochopíme, proč Pán Ježíš nemá potřebu takto křesťany dělit. Co že to učedníkům (jedněm i druhým) říká Pán Ježíš? Teď dávejme pozor, protože to je naprosto zásadní: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi…“
Celý ten trýček není v našem konání či nekonání, v naší pevné víře či hledačské malověrnosti, ale v tom, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. Je to Otcova milost, že někdo Ježíše vyzná jako Pána. To není naše zásluha, když takto vyznáme. Z Ježíšovy milosti v něm může někdo zapustit kořeny a na něm postavit základy. Jen v síle Božího Ducha se budeme této víry pevně držet tak, jak jsme v ní byli vyučeni. Proto za to všechno máme znovu a znovu vzdávat díky – protože i víra je dar.
Jen v moci vzkříšeného Krista dává smysl i všechno ostatní, co tento Kristus očekává od svých učedníků. Ne proto, jací jsme my, ale jaký je Kristus – z toho vyplývá smysluplnost našeho konání v tomto světě. Od rozpoznání, že milost vzkříšeného Krista předchází všechno naše konání, se můžeme pomyslně odrazit dál. Ve všech pochybnostech, zmatcích, nejistotách a malověrnosti si můžeme opakovat, že takto přece vždycky bylo, že tohle je něco, s čím se Pán Ježíš setkával od počátku a s čím ve svých plánech počítá. Naplnění Božích plánů nestojí na žádné z našich dobrých vlastností, byť by to byla víra, naděje a láska. To by byly mizerné základy. Asi všichni už známe dostatek lidských příběhů, abychom si dokázali představit, jak ošidné je říkat si: „Své víry se nikdy nevzdám!“ „Plamínek naděje mi nikdy nezhasne!“ „Moje láska k Bohu a bližním je silnější, než všechny zkoušky, které by mohly přijít!“ Když si ale řekneme, že Kristus sám skrze nás koná svoje dílo a sám nás k němu vybavuje potřebnou mírou víry, naděje a lásky, můžeme se s úlevou do nějaké té práce pustit.
Než se dostaneme k tomu, co tedy máme konkrétně dělat, tak maličko přeskočím – v posledních slovech se Pán Ježíš vrací ke stejnému motivu: A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Pán Ježíš počítá s lidskou slabostí a tak zaslibuje svoji přítomnost, svoji posilu. Ne silou naší víry, naděje a lásky, ale Ježíšovou přítomností smysluplné křesťanské jednání začíná a Ježíšova přítomnost ho provází od začátku až do samého konce.
S tímto rozpoznáním Božího vyvolení a trvalé Boží přítomnosti jsou pak učedníci vyučeni v tom, co mají dělat. Protože učedníci zde zastupují celou církev, je toto Ježíšovo vyučování i lekcí pro nás. Není to lekce nijak složitá, učedníci dostávají 4 úkoly: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (1) Jít, (2) zučedníkovat národy, (3) křtít je a (4) učit je. To bychom si zapamatovat mohli.
Jít. Na začátku je naše aktivita směrem ven. Jakmile se veškerá křesťanská aktivita odehrává toliko v našem nitru, něco je špatně. Jestliže je jenom v neděli v kostele, je to přinejmenším podezřelé. Jestliže v našem okolí žije nějaký nevěřící a zvěst o Kristu se k němu nijak nedostane, někde je chyba a nejspíš bude v nás.
Zučedníkovat národy. Předně – učedník je dobrovolný. Kouká na svého mistra a chce umět a dělat to, co umí a dělá on. Nejde tedy o podrobení silou. Ono to ani nejde, protože už víme, že obrácení je milost a víra je dar. My jsme heroldi oznamující přítomnost nebeského Krále, ale otevírat mu cestu do srdce lidí není v naší kompetenci.
Řeč je o „zučedníkování národů“. Také proto, abychom si uvnitř toho kterého národa nezačali vybírat, koho oslovit a koho ne. Pro apoštoly bylo dlouho pokušením zůstat jen mezi židy. Obdobné nebezpečí ale hrozí v každé době, že se církev ve svém zvěstování omezí jen na nějaké sobě blízké a jiné programově pomine. Pán Ježíš chce mít nejen v každém národě nějaké ty učedníky, ale proto je řeč o zučedníkování národů, aby bylo jasné, že celý národ má mít tuto cestu otevřenou.
Křtěte tyto národy. „Křest“ je skvělé slovo, lepší než to tehdejší „baptisma“. To mluví o umývání a bylo srozumitelné židům, kteří rituální náboženské omývání praktikovali každou chvíli. Když Pán Ježíš řekl „umyjte národy“, apoštolové byli židé a bylo jim jasné, že půjde o viditelné projevy smíření s Bohem. Slovo „křest“ odkazuje ke Kristu, tedy také ke smíření s Bohem, ale to už my máme spojené s Kristovou obětí a na nějaké to bohoslužebné omývání nic nedáme. Spíše si připomeneme, co píše apoštol Jan (1J 1,7), že krev Kristova nás očišťuje od všelikého hříchu a naskočí nám motivy večeře Páně a krve Kristovy za nás prolité.
Ke křtu už ale patří osobní vyznání víry. Člověk se stal učedníkem a křtem veřejně vyjadřuje, že tím učedníkem být chce. Že chce Kristu patřit. Proto je tu ta zvláštní formulace křtít ve „jméno“. Nikoliv ve „jménu“, tedy nikoliv v pravomoci Otcem, Synem a Duchem svatým svěřené, ale ve „jméno“, tedy uvádět dotyčného do oblasti, kde Otec, Syn a Duch svatý působí a vládnou. Křtem vstupujme do lidu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. Příběh starozákonního lidu se stává i naším příběhem, jeho požehnání naším požehnáním, jeho zaslíbení naší nadějí. Křtem ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého se stáváme součástí vyvoleného lidu, Izraele, tedy lidu, za který „zápasí Bůh“. Součástí lidu, který je trvale očišťován Kristovou krví. Součástí lidu, který žije v přítomnosti a působení Božího Ducha.
Učte je. Křest není tečka, ale dvojtečka. Není vrcholem křesťanského života, ale postupem do vyššího levelu, otevřením dveří kamsi dál a výš. Úkolem pokřtěných je učit se vzájemně. Toto učení se týká pokřtěných učedníků! Chraň nás ruka Páně naše křesťanské postoje nutit nevěřícím! Namísto heroldů nebeského Krále by se z nás stali kazatelé morálky. Ten, kdo z Boží milosti již žije v Kristu, kdo v něm zapustil kořeny, kdo na něm staví – ten se z vděčnosti snaží nějak konkrétně žít. Ale klást stejné nároky na nevěřící je absurdní, jakkoliv si můžeme myslet, že by jim to jen prospělo.
Jak se tedy v praxi projeví, že jsme v Kristu zapustili kořeny a že na něm stavíme? Když přes všechnu slabost své víry a přes všechny pochybnosti dál zkoušíme (1) jít mezi lidi a zvěstovat Krista, (2) stane-li se kdo Kristovým učedníkem, tak (3) ho pokřtít a (4) učit ho, co to znamená v jeho životních rozhodováních. On už si Pán Ježíš tohle naše všelijak vachrlaté dílo k něčemu použije. Amen
Amen.