Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Moji milí přátelé, bratři a sestry, vážení hosté:
někdy se stane, že náhle se nám otevře pohled do vlastního nitra. Taková příležitost zahlédnout svůj stín, vidět jasně svou porušenost, nějaké svoje slabé místo, které si jindy ani nepřipustíme, ba ho popíráme. Jsou to okamžiky milosti. Většinou je nevyužijeme, pohodíme hlavou, a jdeme dál. Nebo to odsuneme až na někdy, až bude čas se v tom pořádně rozebrat. Obvykle to znamená na nikdy.
Takovouto příležitost, okamžik milosti, dostal i Bileám. V jeho první průpovědi náhle, mimo kontext, zazní slova Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho! Jsou to ze všech čtyř prorockých průpovědí, které pronese, slova jediná, jež se týkají jeho vlastní osobní budoucnosti. Jako kdyby v přítomností Božího zjevení pro Izrael byl náhle zasažen proudem světla dopadajícího na tu nejniternější oblast jeho osobnosti.
Nikdo druhý nevidí to těch neplánovaných, a vlastně darovaných, průhledů na naši vlastní porušenost, na naši samospravedlnost, sobeckost, nepřejnost, závistivost, chamtivost, vilnost, lenost a tak dále, a tak dále. Pokud takovou příležitost využijeme, tak může přijít rozhodnutí, na jehož základě – obrazně řečeno – přehodíme výhybku v dráze našeho života. Bileámovi se to nepodařilo. Proč, to se můžeme jen dohadovat.
Můj dohad je založen na pocitu, že z biblického líčení Bileám vystupuje jako člověk, který musí být za všech okolností vítěz. Pro takové lidi je pokání moc těžké, často nemožné. Uvažte, jak Bileám dokáže do svých prorockých výnosů, které vlastně vypovídají o jeho pokoření před Boží tváří, vložit něco chlouby. Tak třeba jeho třetí průpověď začíná takto: Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší Boží řeč, jenž mívá vidění od Všemohoucího; když upadá do vytržení, odkryté má očí. Poukaz na odkryté oči je poukazem na prorokovy kvality. Něco si představovat s očima zavřenýma, to dovede každý, mít ale vidění budoucnosti s očima otevřenýma, to už je záležitost jen pro zasvěcené. Je to svého druhu reklama. Tahle soustředěnost na sebe kontrastuje s postoji proroků, kteří pociťují při setkání s Hospodinem především bázeň. Podobně je to tak i ve Zjevení Janově: Když jsem to spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý, ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se, já jsem první i poslední.
Proč je postoj Bileáma odlišný? Protože on se na Hospodina dívá jako na nějakou mocnu sílu, se kterou lze vyjednávat, kterou lze k něčemu pohnout. Okázalost obětí, volba cizího hřiště – tedy Baalových návrší – to mají být Balákovy a Bileámovy trumfy. Bázeň se do Bileámova vidění světa nehodí. Podobně jako vyznavači horoskopů nepociťují bázeň před nebeskými tělesy. Pouze přemýšlejí, jak to zařídit, aby nebeské mocnosti pracovaly k jejich prospěchu.
Je-li to ale tak, kde se vzala u Bileáma ta touha po přímosti? To je myslím docela dobře pochopitelné i z naší vlastní zkušenosti. Máme přece tu zkušenost, že i lidé, kteří se potácejí životem jako hledači výhod, přímost oceňují. Ne, že by si ji nutně chtěli osvojit. Ale imponuje jim. A často se i v parlamentních volbách rozhodují pro ty, kteří se zdají nějakou přímou cestu nabízet. – Ovšem jde ještě i o to, jak ta přímá cesta vypadá. Odkud a kam vede. Protože to, co je v nás nějak hluboko zabudováno, co opravdu rezonuje i v srdcích popíračů všeho vyššího a nadosobního, to není jen přímost jako taková, to je přímost spojená se spravedlností. To je to, o co jde.
Neměli bychom si nechat nakukat, že z té dvojice přímost/spravedlnost lze tu spravedlnost vynechat. Takových už bylo, kteří tvrdili, že když se kácí les, tak létají třísky. A že když budeme přímočaře uskutečňovat nějakou ideu, tak nakonec bude všem dobře.
V bibli je to ale jinak. Propojení přímosti a spravedlnosti v SZ krásně demonstruje verš z Abakukova proroctví: Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý z víry bude živ. (Jiný překlad: Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.) Přímost, spravedlnost, víra. To je všechno v jednom balíčku. Abychom mohli jednat přímo, musíme mít jasno, co to je, co tím přímým jednáním máme uskutečňovat. To znamená, musíme mít jasno v tom, co je spravedlnost. To za prvé. Za druhé – být přímý, neodchylovat se od spravedlnosti, to je nějaký výkon, to vyžaduje nasazení. Když nebudeme mít z čeho žít, když nebudeme vědět, proč se o spravedlnost máme snažit, tak to dělat nebudeme. A tak, za třetí, vira. Víra není jen přesvědčení o tom, že něco nějak je. Víra je také důvod, proč nějak jednáme. – Tyhle dva aspekty víry došly výrazu v onom slavném Jakubově víra, nemá-li skutků, mrtvá jest. – Tedy nasazení pro spravedlnost čerpající sílu z víry. Tedy, jak je psáno, Spravedlivý z víry bude živ.
Pro identitu Izraele je přímost a spravedlnost zásadní. Říká-li Bileám Je to lid, který odděleně pobývá, mezi pronárody se nepočítá, tak tím poukazuje na to, co se jinak nazývá vyvolení Izraele. Hospodin se k Izraeli sklonil a dal mu zákon. To jest řekl mu, co že to je ta spravedlnost. To se samozřejmě neudálo mimo čas a prostor. Není to nějaká úplně jiná spravedlnost než ta, ke které se dopracovávali a dopracovávají ostatní. U Izraele je to však spjato se zkušeností, že za tuhle spravedlnost ručí Bůh. Že se v ní Izraeli otevírá, dává. To je základ smlouvy Hospodina s Izraelem: Vy budete přímí – neodchýlíte se od spravedlnosti – a já budu s vámi.
Ve Starém Zákoně existuje pojmenování pro Izrael, které bývalo překládáno někdy jako Upřímný jindy přímo jako Izrael. To pojmenování zní Ješúrún. Dnes je zvykem toto pojmenování nepřekládat. V ekumenickém překladu ho proto najdete právě na těch jediných čtyřech místech, kde se vyskytuje i v originále. Podle těch, kteří hovoří hebrejsky, je to takové až mazlivě poetické jméno, které označuje Izrael jako celek. Vykladači od pradávna uvádějí, že je odvozeno od hebrejského slova pro přímý, vztyčený. A jak to bývá, jsou i vykladači, kteří to zpochybňují. Ty ale ponecháme stranou.
Izrael je tedy tím, kdo je přímý. Nebo má být přímý. Tady je klíč pro pochopení drobné nejasnosti v Bileámově výroku Kéž umřu smrtí lidí přímých, kéž je můj konec jako jeho! Je tam množné číslo lidí přímých, ale jednotné jeho. To jeho se vykládá právě jako odkaz na Ješúrúna, lid přímosti.
Vyložit slova kdo spočítá byť jen čtvrtinu Izraele? však nedovedu. Některé výklady říkají, že ze svého stanoviště mohl Bileám vidět jen jednu část izraelského národa, který byl rozdělen do čtvrtin ustanovených podle jejich rozeskupení kolem stanu setkávání. Jiní ale tvrdí, že hebrejština tohoto místa je zcela nesrozumitelná, a že proto nemá smysl se tím zabývat.
Zabývejme se tedy raději tím, jak do našeho příběhu vstupuje Ježíš Kristus. Nikdo nepochybuje o jeho přímosti a spravedlnosti. Ale je tam ještě jeden rozměr navíc. Ježíš Kristus přišel, aby se setkal s člověkem v jeho hříšnosti, nedokonalosti. Aby dal naději těm, kteří v tom zápase o spravedlnost a přímost selhávají. Aby jim dal možnost se smířit s Bohem. Kdoví, co by bylo s Bileámem, kdyby měl tuhle možnost.
Ježíš ale také říká, že nepřišel zrušit tu původní smlouvu Izraele a Hospodina. Nevyvazuje člověka z povinnosti o spravedlnost usilovat. Ježíš na žádném místě neříká, že bychom snad neměli být přímí. V Ježíši můžeme čerpat sílu, když selžeme. Ježíš je důvod, abychom to nezabalili. Ale nesmíme si nalhávat, že usilujeme o spravedlnost, když tak nečiníme. Odpuštění a vyznání vin spolu souvisí.
Podle slov druhé epištoly Petrovy, tak jak jsme je četli, naše jednání má svědčit o tom, čemu jsme díky našemu setkání s Ježíšem Kristem uvěřili: Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.
Spravedlnost je určitý výkon, kterým se něco, co se porušilo, napravuje. Když se někdo domáhá spravedlnosti, tak se domáhá nápravy. Tento výkon, tuto nápravu, v té části, která se týká porušeného vztahu k Hospodinu, Ježíš provedl za nás. Podle apoštola Pavla uvěřit znamená být osvobozen od hříchu, a současně se stát služebníkem spravedlnosti. Jde to ruku v ruce.
A tak, díky Ježíši Kristu, si každý z nás může říci Jsem Hospodinův, a přisvojit si slova proroka Izaiáše:
Neboj se Jákobe, můj služebníku, Ješúrune, jehož jsem vyvolil.
Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi.
Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo, a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou.
Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách.
Onen řekne: „Já jsem Hospodinův“, a jiný se nazve jménem Jákobovým,
další si napíše na ruku: „Jsem Hospodinův“ a dá si čestné jméno Izrael.
V té jistotě, že jsem Hospodinův, jděme do dalších dnů. Spravedlivý z víry bude živ.
Amen
Aleš Drápal