Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Petrovo kázáníčko z domu římského setníka Kornélia shrnuje Ježíšovo působení. V Ježíši Kristu se otevírá cesta ke spáse všem lidem. Bůh obdařil Ježíše Nazaretského Duchem svatým a v moci tohoto Božího Ducha pak Pán Ježíš pomáhal a vysvobozoval z moci ďábla. To je shrnutí Ježíšova tříletého veřejného působení.
Následuje shrnutí Ježíšova velikonočního příběhu. Apoštolské vyznání víry říká: … trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel a pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Přesně to samé, co říká apoštolské vyznání víry, tak jen jinými slovy kázal Petr v Césareji Filipově.
Setník Kornélius slyší evangelium – radostnou zvěst o Kristově smrti a zmrtvýchvstání i o odpuštění hříchů. Právě zvěstováním odpuštění hříchů nedlouhé Petrovo kázáníčko vrcholí. V poslední větě Petr završuje poselství, co z toho všeho vyplývá. K čemu byly ty Velikonoce dobré pro nás: Ježíši všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.
Odpuštění hříchů pro Ježíšovo jméno. Rozumíme, že ne pro těch pět písmenek J-E-Ž-Í-Š, ale pro Ježíšovy zásluhy. Pro jeho nezaslouženou smrt, která ale nebyla shodou náhod, nebyla trapným nedorozuměním, nebyla semletím zrníčka v soukolí dějin, proti kterým nemá nikdo šanci se postavit. Ježíšova nezasloužená smrt byla dobrovolná oběť. Bylo to přijetí toho, co to znamená „Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa“.
Zvěstí o odpuštění hříchů to ale nekončí. Ještě jednou prolétnu to Petrovo kázání – Ježíš přišel od Boha Otce a v moci Božího Ducha konal mocné dílo pomoci lidem. To víme – léčil, vysvobozoval, radil, potěšoval, povzbuzoval… Ale právě tak víme, že napomínal, kritizoval, káral, varoval… I to je dílo Ježíšovy pomoci lidem. Vždyť to je také cesta k vysvobození z moci ďábla! Aby milost nebyla laciná, nesmí zamlčovat zlo. Aby odpuštění mělo váhu, je třeba vědět, že bylo co odpouštět.
Tohle ale Ježíš velmi dobře ví. Vždyť jedná v moci Božího Ducha. Proto Pán Ježíš lidem pomáhal a oni to tak brali. Ztrápení hříchem přijímali odpuštění, hřešící napravovali své životy. Jedno i druhé je maření skutků ďáblových. Konečný cíl je v jednom i druhém případě otevřené nebe a věčný život v něm.
Pán Ježíš přišel na tento svět a v moci Ducha svatého pomáhal lidem. Odpouštěl hříchy, protože je lidem ku prospěchu, když naleznou pokoj a smíření s Bohem. Napomínal hříšníky, protože věděl, že je lidem ku prospěchu, když přestanou hřešit. Všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově. Ty, které ďábel lapil do pasti hříchu, a oni hledali odpuštění. Ty, které ďábel lapil do pasti hříchu, a oni odpuštění nehledali, ale tím víc potřebovali. Odpouštěním i napomínáním se snažil přivést lidi do nebe. V moci Božího Ducha Pán Ježíš tento úkol, pro který přišel mezi lidi, naplnil.
Petr pokračuje: A pak uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.
Soudce živých i mrtvých… Je to soudce, který nabízí dokonalou amnestii všem, kdo o ni stojí. Ne soudce, který s lacinou milosti prostě přehlíží lidské viny! Amnestie se týká skutečných provinilců! Řečeno Ježíšovými slovy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,17)
Tohle mají učedníci zvěstovat o Kristu. O Ježíšově ochotě a moci odpustit každý hřích – ale tím pádem tu musí být nějaký ten hřích, který má být odpuštěn. Toto svědectví o Ježíši Kristu je jeden úkol, kterým Ježíš Kristus učedníky pověřil.
A pak je pověřil, aby pokračovali v jeho díle.
Jako bychom se spolu s Petrem vraceli do prvního dne po sobotě, do kteréhosi jeruzalémského domu. Učedníci jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi a přece se tu najednou mezi nimi objevuje Ježíš a říká: „Pokoj vám!“ Ten, který byl mrtev, tak zase žije. Ten, který byl oplakán a pohřben, tak teď stojí vprostřed nich a oni si mohou prohlédnout rány na jeho rukou a boku.
Na tom se to ale nezastavilo. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Ježíš přišel od nebeského Otce, aby splnil nějaký úkol – pokračování v plnění tohoto úkolu teď leží na jeho učednících.
Ježíš působil v moci Božího Ducha. Teď na učedníky dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého…“
Přišel, aby odpuštěním hříchů uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, a teď říká učedníkům: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
V této souvislosti se někdy mluví o „moci klíčů“. Pán Ježíš řekl apoštolu Petrovi: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 19,19) Odpouštění či neodpouštění hříchů, přijímání a odmítání s tak říkajíc „nebeskou platností“. Řeč je ale pořád o tom samém.
Na chápání toho, co že to tedy Ježíš řekl Petrovi a po vzkříšení apoštolům, se v dějinách církev rozdělila. Katolická tradice v nich vidí základ pro pravomoc kněží odpouštět hříchy při zpovědi. Apoštolové a jejich přímí nástupci jsou v tomto pohledu biskupové a kněží, kteří mají – na rozdíl od běžných křesťanů – tuto zvláštní moc. Jasně, u toho se evangelík ošívá, protože u farářů nevidíme žádnou zvláštní moc, kterou by neměl kterýkoliv jiný křesťan. Je to pravomoc daná církvi. Církev vzniká všude tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich!“ říká Pán Ježíš (Mt 18,20). Nemusíte u toho mít faráře, abyste byli církví. Tedy nepotřebujete faráře ani proto, abyste měli tuto moc klíčů, ve které před někým druhým otevíráte či zavíráte nebe.
To katolické učení ale je ale v dalším velice dobře přijatelné. V katolickém katechismu čteme: „Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“ I v tom, co říká kněz po zpovědi, tak zní to, že odpouští Bůh, a kněz udílí „rozhřešení“. V „udělení rozhřešení“ můžeme vidět jak funkci vykonávající, tak funkci oznamující, že cosi Bůh vykonal.
Zvláště s důrazem na to druhé je to už něco, kdy i evangelík může zcela souhlasit. Být nástrojem v Boží ruce, nástrojem, skrze který bude Bůh lidem otevírat nebe, nebo také zvěstovat soud, aby se dotyčný obrátil ke Kristu a také dosáhl nebe – na tom není nic špatného. Jak ale na to? Jak se to tedy dělá? Jak, kdy, proč se hříchy odpouští či neodpouští s tou „nebeskou platností“? Jak můžeme hříchy odpouštět, či naopak hříchy zadržovat, když už se někde sejdou dva neb tři křesťané a tak je tu církev?
Tady celá evangelická tradice jedním hlasem vysvětluje, že můžeme buď kázat evangelium o Božím odpuštění, nebo vést ke kázni v křesťanském napomínání. Tam, kde je kázáno evangelium o Kristově vítězství nad veškerým hříchem a smrtí, tam jsou věřící potěšováni. Tam, kde je zvěstován Boží soud, tam jsou napomínáni. Kající hříšníci jsou ujišťování, že i jim jsou všechny hříchy odpuštěny – vždyť věří v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého a tomuto Ježíši všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří. Pro nekající hříšníky platí Petrova slova o tom, že Ježíše Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých a před Pánem Ježíšem budeme jednou u posledního soudu stát.
Nejsme to tedy my, kdo dotyčného přivádí svým odpuštěním do nebe – my jen zvěstujeme Boží milosrdenství, které před každým kdo žije vírou ve vzkříšeného Krista, otevírá bránu do Božího království. Nejsme to tedy my, kdo před nekajícím hříšníkem zavírá bránu do nebe a otvírá tu pekelnou – my jen oznamuje, že všechny lidské skutky jednou vyjdou najevo a (řečeno s jedním křesťanským autorem): „… jestliže člověk celý život říkal Bohu ‚Jak chci já – buď vůle má!‘, pak s ním bude Bůh na posledním soudu jen souhlasit a řekne mu: ‚Jak chceš – buď vůle Tvá.‘“
Otvírání, rozvazování – to je zvěstování odpuštění všech hříchů pro Kristovu prolitou krev. Zavírání, svazování, to je (řečeno slovy J. A. Komenského): „… všechněm nevěřícím, hříšníkům nekajícím atd. hrozný soud a nesnesitedlný hněv Boží svědčiti, ortele jeho vynášeti …“ Takhle to píše ve vyznání víry Jednoty Bratrské.
Stojí ještě jednu za připomenutí: Tuto moc otvírat a zavírat, odpouštět a neodpouštět – tu má každý křesťan. Ježíš opravdu řekl, že kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,20) Každý křesťan tedy má k dispozici tyto klíče od království nebeského. Kdykoliv se sejdete s někým, kdo se trápí tím, co natropil a hledá odpuštění svých hříchů, máte právo mu zvěstovat a připomínat Krista, který za tyto hříchy zemřel a zrušil jejich moc. Právě tak ale kdykoliv se sejdete s někým, kdo zjevně hřeší a svých hříchů rozhodně litovat nehodlá, zvěstovat Kristův soud na konci věků, kdy bude oddělen koukol od pšenice a ovce od kozlů, kdy budou neplodící ratolesti odseknuty a spáleny.
Toto potěšování i napomínání je pokračování toho, co dělal Pán Ježíš. Je to snaha lidem pomoci. Je-li to boj proti něčemu, pak jedině proti moci ďábla v tomto světě. Tohle je zásadní. Budeme-li bojovat proti lidem, jsme vedle jak ta jedle. A jakmile naším motivem bude cokoliv jiného, než snaha druhému pomoci, bude zvěstování evangelia jen lacinou milostí a napomínání odporným moralizováním.
Laciná milost je zvěstování odpuštění těm, kteří nevědí, co je jim odpouštěno.
Moralizování je napomínání druhých bez vlastní pokory.
Pán Ježíš nám v „moci klíčů“ dává do rukou mocný nástroj pro pomoc lidem, které ďábel nějak spoutává. Buď tím, že se svým hříchem trápí příliš, nebo že se svým hříchem trápí málo. Jedněm i druhým může zvěst evangelia otevřít cestu ven z tohoto problému. Moc klíčů, moc svazovat a rozvazovat hříchy, otvírat a zavírat bránu do nebe – to je mocný nástroj. Jenže jako každý mocný nástroj je v okamžiku svého zneužití ničivý pro druhé a nakonec i pro nás.
Budeme-li mít kdykoliv pocit, že něco, o čem víme, že to je hřích, tak že to je vlastně sranda, je čas mlčet. Tady ztrácíme právo mluvit o milosti.
Budeme-li mít sebemenší pocit, že jsme nějak lepší, než ti, kterým takto sloužíme, jakmile v nás problémy druhého budou vzbuzovat byť jen maličko příjemné pocity, jakmile budeme mít pocit, že my něco jako vyznání vin nepotřebujeme, je čas mlčet. Tady ztrácíme právo druhé napomínat.
Je lépe mlčet, než slovy ubližovat, škodit.
Jestliže se ale jako Pán Ježíš necháme vést Božím Duchem, pak i my můžeme být těmi, kteří v jeho moci budou pomáhat a uzdravovat všechny, kteří jsou v moci ďáblově, protože Bůh bude s námi a skrze naše ústa bude lidem kolem nás otevírat nebe.
Amen.