Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
obě místa z Písma mají v sobě zvěst o živém Bohu, kterého nikdo nikdy neviděl a přece je s námi spojen až neuvěřitelně osobně – zůstává (kralicky přebývá) v nás, zůstáváme-li v jeho lásce a vyznáváme-li Ježíše jako Božího syna. Toto píše Jan církvi, která ví o Duchu svatém a žije v jeho moci.
Apoštol Pavel, který mluví o Bohu k aténským občanům, užívá jiný slovník: Bůh není na člověku závislý, nepotřebuje opečovávání náboženských kultů, nepotřebuje nádherné chrámy, kde by ho lidé hledali v tajemném příšeří svatostánku. On nebydlí v našich stavbách, nedá se vměstnat do našich představ, jak mu sloužit a mít přitom dobrý pocit, co jsme pro něj udělali. Zbožné záslužnictví – možná že vykukuje i z chybného, ale rozšířeného pochopení slova „bohoslužba“, je náboženskému člověku – a to jsou Pavlovi posluchači v Aténách, docela samozřejmé. Člověk od nepaměti staví chrámy, jimiž chce se božstvu zavděčit, je ochoten přinášet nejrůznější oběti, aby toho, kterého nikdo nikdy neviděl, uspokojil, ba stal se tak trochu i jeho mecenášem.
A to je první krok na cestě evangelia: tohle otočit o 18O stupňů. To pyšné a zbožné lidské „já“ má slyšet, že živý Bůh je dárce všeho dobrého, že on dává život i každé nadechnutí, že nepotřebuje nic, zatímco my potřebujeme všechno od něho. A že nebere to, co mu člověk vykazuje jako místo pobytu: „nebydlí v chrámech, které mu lidé vystavěli.“
Možná, že by těm zvídavým Ateňanům na Areopágu to mohl ještě víc ozřejmit, protože to je šokující výpověď. Pro Řeka, ale i pro Žida, který byl přesvědčen, že Hospodin přebývá ve svém chrámu. Ve svatyni svatých, v temnotě, za těžkou oponou, kam i velekněz mohl vejít jen jednou za rok. Ale právě ta se v okamžiku Ježíšovy smrti roztrhla vpůli od shora až dolů, na znamení, že Bůh v trpícím odsouzenci na kříži, kterého vidí zástupy, se už neskrývá v chrámovém prostoru. Vykupitelskou smrtí svého syna Bůh ruší všechna jiná lidská posvátna, neboť teď se on vydal lidské zvůli a krutosti, aby celý svět poznal Boží podstatu, jíž je nám zcela nepochopitelná láska. Bůh láska jest – to je ta nejhlubší výpověď víry, kterou nám dává slyšet apoštolská zvěst. Láska, která na kříží trpí za každého z nás.
Kde bydlí Bůh? Prostá otázka, logická, když už víme, kde nebydlí. Kde přebývá Bůh, ptám se dětí a nejčastěji slyším, že v nebi nebo v přírodě. To není tak špatné pochopení. Modlíme se k Otci, který je v nebesích, a ohnivý keř v poušti je prostoupen Boží přítomností. Ale teď slyšíme ujištění od samého apoštola, a jímá nás závrať, když to domyslíme.
Nebydlí v chrámech, ale „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“. Ta Boží láska je důvod toho, že jsme, že žijeme, že dýcháme. A naše vzájemná láska (stále si kladu otázku, co to konkrétně znamená ve společenství církve) umožňuje tajemství Boží přítomnosti v nás. Láska je slovo, které je čím dál prázdnější, byť se o ní mluví, zpívá a hraje, to slovo budí výsměch jako nemysl a kýč. Jan se za toto slovo nestydí, naopak, ví, že že svou poslední hloubku má ve skutečnosti, že Pán Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem, záchrancem světa. Žádný jiný není, snad někdo zachrání národ, ale na záchranu celého světa stačí jen ten Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý, jehož nám stále připomíná Duch svatý. „Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.“ Ten Duch nám dává odvahu vyznat, že to všechno, co slyšíme z apoštolského učení o Ježíši, není nadsázka, ale jistojistá pravda: je opravdu Boží syn, je opravdu Spasitel každého člověka bez výjimky. A pak k tomu úžasu, že Bůh chce zůstávat v nás, ubohých lidech, kteří navzdory vší nenávisti, kterou je naše doba infikována, mohou se milovat, můžeme připojit vyznání, na němž stojí náš život: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám a věříme v ni“.
Amen
Luděk Rejchrt