Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Svatodušní neděle se tradičně označuje za „narozeniny církve“. No – jak pravil kterýsi teolog: „Pán Ježíš čekal, že přijde Boží království – a místo toho přišla církev!“ Pojďme přesto dnes přemýšlet nad církví pozitivně. Koneckonců – když jde o něco, co si zamiloval sám Kristus, tak si to takovýto přístup jistě zaslouží.
Pojďme promýšlet článek vyznání víry „věřím ve svatých obcování“, tedy „věřím ve společenství svatých“. Ve „svatou církev obecnou“. Jestliže chceme pochopit, co to je „církev“, tak nám toto vyznání řekne mnohem víc, než když budeme přemýšlet třeba nad Českobratrskou církví evangelickou. Zvláště, když dumáme o něčem, co má být slavné, bez poskvrny a vrásky, svaté a bezúhonné.
Ono vyznat se v těch církvích – to není žádná švanda. Chtěl jsem Vám tady vyjmenovat jen ty v ČR, ale trvalo by to dlouho… Nechme srovnávání, která církev je ze všech církví nejcírkvovatější, Havlíčkovi Borovskému, religionistům a fajnšmekrům. Tím spíš nechme úvah, která z nich je slavnější, čistší, neposkvrněnější, svatější a bezúhonnější. Nám je asi jasné že něco, co má před Bohem hodnotu, nebude tohle naše lidské štrejchání a dělaní se na partičky malé, menší a ještě menší. V Bibli je slovo církev použito na zhruba sto místech, ale celkem logicky nikdy ne pro nějakou takovouto organizaci. Vidíme dva významy.
Nejčastěji je to označení pro nějaké konkrétní společenství křesťanů. Církev v Jeruzalémě, církev v Korintu, Pavel pozdravuje církev v Římě od „všech církví Kristových“ (Ř 16,16). Asi jako bychom řekli „církev v dřevěném kostele v Braníku“ a bylo by to označení pro nás, jak se tu tak scházíme.
Druhý význam je pak označení všech křesťanů. Když čteme, že „Saul chtěl zničit církev“ (Sk 8,3), tak mu šlo o celé hnutí. A když se pak ze Šavla stal Pavel, tak právě s vizí této jedné, svaté všeobecné apoštolské církve do Efezu napsal (Ef 5,25n), že Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Jistě, že tady mu jde o všechny křesťany, o všechny společenství dohromady, ale i o jednotlivce, kteří se k ní tak či onak hlásí.
Ale tady už vidíme, jak se nám přece jen trochu překrývá. Viditelné sbory jsou součástí čehosi většího, neviditelného. Ale jsou tu třeba lidé, kteří pro nemoc v tu kterou neděli do kostela nejdou – a přece cítíme, že tam tak nějak patří. Pořád jsou to členové těch našich lidských společenství. Jenže pak jsou tu i věrní křesťané, kteří nás předešli na věčnost – a věříme, že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Neztratili se mu, nezmizeli z církve, jen se připojili k těm v bílých řízách před Boží tváří v nebi.
Potud nepovažujme jeden výklad pojmu „církev“ za správný a druhý za falešný. Když se zamyslíme, jaká že se církev narodila o Letnicích, tak vlastně taky obě – ta neviditelná, co jde přes hranice času a prostoru – ale přece se zároveň narodilo i to jedno konkrétní jeruzalémské společenství. Zatím je to pěkně spojené.
Žel, ne nadlouho, protože rozdělit je velice snadné. Vidím ony příslovečné nůžky, které se v dějinách žel až příliš často moc rozevřely – to když se to které konkrétní církevní společenství vzdálilo od Božího plánu pro církev. Když jeruzalémská církev začala komplikovat život církvi antiochejské a rozhořel se spor o obřízku. A tak to běží po staletí, kdykoliv se křesťané hádají a ve zlém štěpí. V tu chvíli církev očištěná křtem a slovem Božím ztrácí svoji slávu, protože je najednou plná poskvrn a špíny, ztrácí svoji svatost a bezúhonnost.
Nebyli bychom první, koho napadlo, že ty viditelné církve – že to je prostě vždycky špatně. Že křesťan má být křesťanem jen na vlastní pěst. Že jediná správná je ta neviditelná církev a nic jiného křesťan vlastně nepotřebuje. Ba co nepotřebuje – ona víře a vztahu s Bohem překáží. Jenže to bychom vylili s vaničkou i dítě. Církev je něco, co si Kristus zamiloval, pro co se obětoval a s čím má nějaké plány. Když už slavíme narozeniny církve, tak je potřeba najít vyváženější pozici, abychom Kristem milovanému jubilantovi zbytečně neublížili. Podívejme se, jak má církev vypadat. Jak vypadala ta jeruzalémská církev těsně po Letnicích, církev právě narozená?
Vidím několik podstatných znaků a všechny se tak nějak skrývají v těch Pavlových slovech, která napsal do Efezu. Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval… To je základ, bez toho církev nikdy nebude církví. Bez Božího zásahu. Bez toho prvního kroku, který udělal Bůh k nám lidem. Jsme tu z milosti Kristovy. Všechno naše lidské jednání bude vždycky jen odpověď na Boží výzvu. Apoštolové si nijak nezasloužili dar Ducha svatého. To jen poslouchali Krista, který je kdysi povolal od rybářských sítí a před svým nanebevstoupením jim řekl, že mají jít do Jeruzaléma a čekat, až se splní Boží zaslíbení, tedy že bude seslán Duch svatý a oni pak půjdou a budou kázat evangelium. To jsou poslední slova Páně: … dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8) Proto i my při nedělním setkání především děkujeme Bohu, z jehož milosti jsme se sešli a z jehož milosti se naše lidské společenství stane církví.
Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil… To maličké společenství prvních křesťanů patří Bohu. Tedy „je svaté“. To je význam toho slova. Patří Bohu, pro něj se oddělili z tohoto světa. Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; To se projeví na prvním místě v „křtu a slovu“. Církev plní svoji úlohu tam, kde káže evangelium a kde se vysluhují svátosti. Proto Petr zvěstuje Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého a pak křtí ty, kteří ho takto přijímají. Nezakládá organizaci a už vůbec jí nešéfuje. To možná přijde časem, je to možné, ale rozhodně ne nutné.
To podstatné se děje z Boží milosti. Vzniká společenství proměněných lidí. Jen si všimněme, jak mizí i to, co jsme viděli mezi učedníky v době před narozením církve! Jak se štrejchali, kdo z nich je nejdůležitější. Jak odháněli od Ježíše děti, nemocné i jinak potřebné. A najednou žijí jinak. Najednou zvou každého, a kdo nepřichází sám, za tím jdou až na sám konec země. Najednou tvoří společenství, po Letnicích jsou součástí čehosi většího a vlastně to ani nijak neřeší. Oni to žijí.
Všimněme si, že nedostali nějaký kolektivní úkol: Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Těžko by jim bylo možné vyčítat, kdyby se rozešli, přestali se stýkat. Kdyby každý jel na svou vlastní pěst a tak by to pokračovalo dál. Každý věřící jen sám na svoje triko. Ale neudělali to. Dokázali ustát ten na první pohled tak nesmiřitelný rozpor mezi myšlenkou, že před Bohem stojíme každý sám za sebe a zároveň jsme údy jednoho těla, jehož hlavou je Kristus. Obraz lidského těla. Je víc obrazů, které vyjadřují, že jsme jeden celek ze samostatných částí a přece nerozdělitelně pospojovaný. Mám rád obraz, který nás vidí jako jednotlivé větvičky na kmeni. A víme, že takové buď zůstanou u kmene a berou mízu, nebo uschnou.
Když tohle ustojíme, jsme na nejlepší cestě k tomu, aby i naše církev byla slavná, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Na prvním místě potřebujeme Boží milost. Na druhém kázání evangelia a vysluhování svátostí
No – a tím to vlastně končí. Tady máme to, co dělá církev církví. Všechno ostatní je podružné. Je to člověčina, tedy je to projev někdy naší dobré vůle a někdy našeho hříchu. Je to projev toho, že jako lidé jsme různí a pořád máme svobodu se podle této různosti odlišovat a není to špatně. Není to proti Boží vůli!
Proto od samého počátku vznikala různá společenství s různými důrazy. Jedni chtěli mít majetek společný, jinde ne. Někde očekávali brzký příchod Páně, jinde vytvářeli promyšlené struktury a plány do budoucna. Někde vytvořili velké společenství, jinde chodili ve dvojicích či žili v malých komunitách. Někde více vyzdvihli rozumové zpracování, jinde prožitek. Jedni upřednostnili prostotu, jinde kvetla bohatá liturgie.
Pro všechny ale platí Boží milost, která se tomuto světu dala poznat v Ježíši Kristu, který za naše hříchy zemřel a vstal z mrtvých. Tohoto Krista tam zvěstovali, v jeho jméno křtili. A tak tam i onde byla církev. Všimněme si, že na tyto základní znaky církve jsou vždycky potřeba alespoň dva! Kristus, který umírá – a my, za které zemřel. Ten, kdo zvěstuje a ten, komu je zvěstováno. Ten, který křtí a ten, který je křtěn. Jakkoliv je křesťanská víra cosi osobního až intimního – přece je to zároveň něco, co nezbytně nutně potřebuje společenství.
To může na první poslech znít zvláštně a v naší společnosti až nesmyslně. Současná doba nahrává spíše té individualistické straně mince. To už jsem slyšel tolikrát – „Odlišuji víru a církev!“ „Na to, abych věřil v Boha, tak církev rozhodně nepotřebuji. Právě naopak – církev je omyl, církvi je třeba se vyhnout.“ Tento postoj má víc důvodů. Historická vina jednotlivých církví – ty rozevřené nůžky Božího plánu a reálné podoby – to je důvodem velmi výrazným. Ale i tak je pořád církev potřeba.
Církev, to jsou dva neb tři, kteří se sešli ve jménu Kristově. Nebo se jich schází deset, sto či tisíc – stále jde jen o to, aby přijímali Kristovu milost, aby ji hlásali dalším a křtem přijímali ty, kteří v Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého uvěří. V tu chvíli je tam přítomna Kristem milovaná církev, za kterou se obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
Zároveň ta jedna viditelná tady a teď a zároveň ta neviditelná, co jde přes hranice času a prostoru. Co spojuje všechny ty viditelné v jeden celek a zahrnuje ještě spoustu dalších lidí, kteří se v tu kterou chvíli z nejrůznějších důvodů do žádného z těch společenství nezapojili a přece tam patří.
Chraňme tedy to naše viditelné společenství. Přijímejme Kristovu milost, zvěstujme evangelium a křtem přijímejme mezi sebe, kdo ho přijmou. Všude tam, kde se toto děje tam je z Kristovy milosti církev znovu a znovu očišťována a každé jednotlivé lidské společenství Božího lidu se stává součástí toho mocného zástupu Božího lidu. Už nejsme jen ta drobná ČCE zasahující půl procenta českého národa. Nejsme branický sbor, který zasahuje 1,5 % obyvatel Braníka. V tu chvíli už můžeme očima víry vidět Církev s velkým „Cé“ na začátku. Církev rozepjatou celým časem a prostorem, zakořeněnou ve věcnosti a z pohledů ďábla strašnou jako armáda s vlajícími prapory. To je pohled, který nedělá dobře ani nejtroufalejším démonským pokušitelům, ale nás může posilovat. Taková je církev, kterou si Kristus zamiloval a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
Amen.