Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
k dnešnímu kázání dal neopominutelný podnět bratr kurátor, tedy Tomáš Bedrník. Dával celé roky pozor a dobře si spočítal, kolik jsem měl za dobu svého působení kázání o penězích, sbírkách a obětavosti. Víte, kolik jich bylo? Ani jedno. Upozornil mne, že jsem 4. října 2009 kázal o Ananiášovi a Safiře, tak jsme si to kázání na webu našel – a nebylo vlastně o penězích, ale o vydání srdce Bohu. Tak to musím dnes aspoň trochu napravit.
Máme tu pokyn apoštola Pavla a na něm se budeme učit, jak to s tou obětavostí je. Kdybyste se chtěli učit zlatý verš nazpaměť, pak: 2. list Korintským 9,7: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“
Křesťanská praxe prvotní církve úzce navazuje na praxi židovskou. Tak se podívejme, jak to bylo ve Starém Zákoně. Pro židy byl stanovený velice jednoduše spočítatelný předpis, kterému se říkalo „desátky“. Jednu desetinu ze svého výdělku lidé dávali kněžskému rodu lévijců. Ti neměli dělat nic jiného, než vést bohoslužby. Každé desáté jablko, každé desáté jehně, desetina ze sklizeného obilí… Z toho lévijci žili a tak měli čas věnovat se službě ve Stanu setkávání a později v jeruzalémském Chrámu.
Zajímavá situace nastala za Nehemijáše (kolem 500 před Kr.) Izraelci přestávali platit desátky a tak lévijci museli pracovat. Ale tím pádem nebyli v kostele, nedělali bohoslužby. Tak musel Nehemijáš zjednat pořádek. Ale teď pozor – nikoho nepotrestal! Mojžíšův zákon za neplacení desátků totiž žádný trest nestanovil. To je důležité, to si zapamatujme, že židé byli k placení desátků vyzváni, ale když to neudělali, tak je k tomu nikdo nemohl donutit. Jako důkaz, že desátek odvedli, stačilo něco jako „místopřísežné prohlášení“ (Dt 26,12–14). Bylo věcí svědomí každého, jestli dal desátek, nebo nedal.
Výzva k takovéto obětavosti tu byla a bylo na každém, jak se k ní postaví. Dlužno přiznat, že mnozí to brali velice vážně! Používá se pojem „morální povinnost“. To když mne k něčemu nutí moje vlastní svědomí. Přesně to, o čem mluví dnešní zlatý verš: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“
Pán Ježíš mluvil k zákoníkům a farizeům, kteří odevzdávali desátky z máty, kopru a kmínu (Mt 23,23). Prostě z úplně čehokoliv, co vypěstovali, tak jednu desetinu odnesli do kostela. Nebo prodali a do kostela přinesli peníze. Brali desátek jako něco, co patří Pánu Bohu a nechtěli Pána Boha ošidit. Opakuji ale, částka stanovena nebyla – někdo dával více. Třeba Zacheus, co se díval na Pána Ježíše ze stromu, tak dával polovinu svého majetku, tedy „padesátky“. Takto se předem rozhodl. Nikdo ho nenutil. A určitě tohoto radostného dárce Zachea Bůh miloval.
Vidíme, že tím podstatným v obětavosti nebyla částka, ale postoj srdce.
Protože byl člověk vděčný Bohu za úrodu, za Slunce a déšť, za zázrak růstu… dával desátek ze všeho výnosu lévijcům, aby řádně probíhaly bohoslužby. Těmi se za to všechno Pánu Bohu děkovalo.
Dalším darem, který se takto lévijcům odevzdával, byl dar z první úrody – a opět není řečena částka. Vinař mohl dát jeden hrozen, nebo celý koš hroznů.
Třetí způsobem, jak takto „materiálně“ vyjádřit vděčnost Pánu Bohu zmiňuje Šalomoun v jednom ze svých přísloví (Př 14,31): Boha ctí ten, kdo se slituje nad nuzným. Milosrdenství s potřebnými – to je už podle Starého Zákona bohoslužba. Proto Izraelci při žních nevyžínali pole až ke kraji, aby si na krajích pole mohli chudáci klasy natrhat. Na stromech neočesali všechno ovoce, na révě všechny hrozny. A zase – bylo to na každém, kolik nechá. Jestli úzký proužek, nebo široký. Jestli hodně fíků, nebo jen pár.
Pořád se vrací stejný motiv: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“
Proto se přístup v Novém Zákoně zas tak moc nezměnil. Pořád to byly dobrovolné příspěvky, ať už člověk dá, kolik uzná za vhodné. Tedy – rozhodne-li se někdo ve svém srdci pro desátky, je to jeho dobré rozhodnutí, vytknout se mu nedá nic. Může ale dávat méně, může dávat více „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“ Takto fungovala prvotní církev a fungovala tak stovky let.
Jenže – to bychom nebyli my lidé, abychom něco nepokazili – a to nás přivádí k prvnímu čtení o Ananiášovi a Safiře. Po vzniku církve nastala zvláštní situace. Mnozí židé z dalekých končin, kteří uvěřili v Krista a nechali se pokřtít, tak zůstali v Jeruzalémě. Potřebovali něco jíst, potřebovali někde bydlet. Byly potřeba peníze, hodně peněz. Proto mnozí místní dokonce prodávali svůj majetek, aby jim mohli pomoci. Nikdo to udělat nemusel! Nikdo nikoho nenutil! Kdo chtěl dát, dal. „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“ A mnozí dávali fakt hodně.
A tehdy se tak ve sboru objevili manželé Ananiáš a Safira, kteří viděli, jak lidé prodávají svůj majetek, aby mohli dát peníze na potřebné. Jak z toho mají všichni radost. A tak si řekli: „Co kdyby měl někdo taky takovou radost z nás! To by bylo pěkné“ Ale dát všechny ty peníze, to už se jim nechtělo. Tak část peněz za prodané pole někde ukryli a zbytek odnesli apoštolům. Můžeme se jen dohadovat, jak to asi vypadalo, ale rozhodně z toho jejich daru nějak vyplynulo, že dávají všechny peníze za pole. A Petr vidí, že je to lež. Že jen chtějí vypadat jako ochotní dárci, ale ve skutečnosti nejsou. Ananiáš a po pár hodinách i Safira zemřou. Nemyslím si, že je Pán Bůh potrestal a zabil. To je dohnalo jejich vlastní černé svědomí.
V tom příběhu se skrývá varování pro spoustu různých situací, kdy nějaký křesťan hraje na druhé, že je zbožnější, věrnější a já nevím co ještě, než ve skutečnosti je. Už přece víme, že nejde jen o peníze. Někdy lidé takto fingují, věnují Pánu Bohu, církvi, duchovním věcem či pomoci bližnímu víc času, energie, úsilí, než je to ve skutečnosti. Do takovýchto švindlů nám zní Petrovo: Je to Tvůj čas, energie a úsilí. Nakládej s ním, jak uznáš za vhodné. Ale nehraj na nikoho habaďůru. Dávej podle toho, jak ses ve svém srdci předem rozhodl. Ne s nechutí, ne z donucení. Vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘. „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“
Tím už jsme se ale dostali k tomu, co můžeme dělat dnes. Když „radostného dárce miluje Bůh“ – co můžeme dát? Peníze jsou jasné, ale co dál?
V jednom letáku jsem ale nalezl pěknou formulaci: Desátek znamenal v Izraeli hmotnou podporu místa, kde byl uctíván Bůh. V naší době k desátku patří čas, který trávíme na shromážděních, stejně jako úsilí, které věnujeme udržování pořádku na místech, kde se scházíme. Desátek můžeme přinášet tím, že pozorně sledujeme kázání, podílíme se na zpěvu a pozorně nasloucháme každé modlitbě, abychom k ní mohli připojit své upřímné amen. Bohu můžeme dát náš čas, energii a prostředky, které vynakládáme při svém vlastním zvěstování. Patří sem i navštěvování nemocných a letitých spolukřesťanů. (Pssst – je to upravený citát ze Strážné věže, ale tím si dobrou myšlenku nenechte pokazit!).
Tohle všechno můžeme dávat. A pořád platí ten náš dnešní zlatý verš: 2 Korintským 9,7 „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“
Amen.