Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Bratří a sestry,
bratři Filip Žilka, Eliáš Havlena a Adam Pinc požádali o křest v našem sboru. Prošli předkřestní přípravou a není nic, co by jejich křtu bránilo. Předstupte tedy, milí bratři, před shromážděný sbor k přijetí křtu.
Poslyšme slova ustanovení křtu svatého: „A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ (Mt 28,18n)
Filipe, Eliáši, Adame,
v tom sezamu jmen se mohl zaslechnout jen Filip. První jáhnové byli z řecké komunity a tak se tam s hebrejskými jmény Eliáš či Adam nepotkáme. Nebude ale řeč o jménech. Zkusíme se poučit z toho, co prožívala prvotní církev. Ta církev, která se narodila o Letnicích. Víme, že tomu narození něco předcházelo – roky práce Pána Ježíše a konec konců vlastně celé dějiny Božího lidu. Pak proběhl zázrak Letnic. Seslání Ducha svatého. Petr v síle Ducha svatého kázal a na tři tisíce lidí se nechalo pokřtít. Církev se narodila. Ale čas pokračoval dál a církev čekaly nové výzvy, nové zápasy. V tom čtení z Písma to byl příběh o sporech o sociální zajištění potřebných, ale o co konkrétně šlo, to je druhotné. Důležité je to, že ani zázrakem Letnic to neskončilo. Církev dál musela zápasit s novými výzvami a problémy.
Narození církve něco předcházelo, pak se církev zrodila a pak něco následovalo
Takhle nějak je to i s okamžikem křtu.
Je tu cosi, co mu předcházelo. Jasně, že na prvním místě můžeme myslet na vaši předkřestní přípravu – pro vás ostatní – doba pokročila, takže část z ní byla vedena na dálku přes počítač. Patří tam to, co si pamatujete z bohoslužeb, z nedělní školy či odkud jinud. Ale jako s tou církví – ani ta nedělka, bohoslužby či předkřestní příprava nespadly z nebe. Vyrůstaly z tisícileté tradice křesťanství. To, co jste se dozvídali, to si lidé nevymysleli, ale sami to přejali od těch, kteří to také přejali.
Dnes je tu událost křtu. Křtem vstoupíte do toho proudu církve, stanete se jeho pevnou součástí. Křest je událost jedinečná a neopakovatelná. Jako vznikla církev a od té doby tu je, tak vy křtem přijímáte nový život od Krista. Ten život vznikne a od okamžiku křtu tady bude. A je to život nepomíjející.
No – a pořád jako s tou církví – čas poběží dál a na vás budou nové výzvy a nové zápasy. A opět to bude něco, co nikdo z nás nečeká. Seslání Ducha svatého neuchránilo nově zrozenou církev od problémů, tak ani křest není nějakým kouzlem, které by křesťana uchránilo od všech starostí. Je ale jakousi nezničitelnou pečetí, kterou vám dává na srdce Bůh. Tak jako církev nepřemohou brány pekelné, tak je tato pečeť znamením toho, že patříte Bohu a ďábel nad vámi nemá žádnou moc. Bude to zkoušet. Bude vám klást do cesty všemožné překážky. Ale vy jste křtem přeneseni do nového věku. Už máte Kristem garantované občanství v nebesích. Kristus před vámi otevřel bránu do nebe a nikdo a nic už ji před vámi nezavře.
Traduje se o Martinu Lutherovi, že když na něj doléhalo nějaké pokušení, tak si psal křídou na stůl „jsem pokřtěn“. Psát si to nemusíte, ale připomínat si to, to zato stojí. Kdo je pokřtěn, ten patří Kristu a Kristus o ty své pečuje. Bude vám pomáhat ve vašich zápasech, ať už budou jakékoliv.
Točím se teď okolo křestního vyznání, jak jsme ho probírali na poslední přípravě. Ty tři kroky, tři otázky, které vás čekají: (1) Kristus za každého z vás zemřel, abyste vy měli život věčný. (2) Ve křtu přijmete jako nový Filip, nový Eliáš a nový Adam nesmazatelné znamení svého nebeského občanství. (3) Než ale do toho nebe dojdete, čeká vás zápas se starým Filipem, starým Eliášem a starým Adamem. Někdy docela náročný, ale máte do toho zápasu příslib Kristovy pomoci.
Amen.
Milí bratři a sestry,
tak, jako byli v jeruzalémském sboru odděleni jáhni, aby sloužili, tak i v našem sboru jsou lidé, které čeká služba velmi podobná – mnohdy dokonce doslova služba u stolu. Jde o vedoucí letních akci. I jim chceme do této jejich služby požehnat. Proto vyzývám všechny, kteří se v létě zapojí do vody, táborů či sborové dovolené. Pojďte sem dopředu.
Bratři a sestry, spolupracovníci na Božím díle,
Z toho příběhu o volbě jáhnů vytáhnu jeden motiv hned z prvního verše. Vymezuje jádro konfliktu. V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
Branický sbor je živý sbor. Má řadu aktivit a ty aktivity žijí a běží hodně díky vám.
Nu – a jak přibývají aktivity, přibývá i počet účastníků a starosti o to, jak zajistit spravedlnost. Klíčové slovo celého konfliktu. Zásadní slovo židovské zbožnost. Být v Božích očích spravedlivý, být „cadik“ – to je cíl každého žida, protože to znamená člověka, který má správný vztah k Bohu. Člověka, který žije podle Boží vůle. Od toho se odvozuje všechno další - dokáže vyvažovat právo a milosrdenství. Dokáže posuzovat každého individuálně. Dokáže jednat bez předsudků.. Vy velice dobře víte, jak je to těžké.
Když se na táboře posuzují výkony jednotlivých dětí – jak být spravedlivý? Jak zohlednit všechno, co o tom kterém dítěti víte. Že jedno má uklizený stan levou zadní a druhé muselo pořádně zabrat a stejně to pořád ještě není ono. Jak být milosrdný k družině, která prohrává a přitom být spravedlivý k těm ostatním. Jak nepotopit toho, kdo by si zasloužil pořádně za uši, ale víte, že už teď to má v kolektivu těžké, protože je to on, kdo to těm ostatním kazí.
Když se jede voda – co je spravedlivý díl pochvaly a ocenění. Jak vydržet se začátečníky, kteří se znovu a znovu chytají vrbiček a důsledek je stále stejný. Jak neubít zcela odlišné nadšení nezkušených a mazáků. Jak spravedlivě rozdělit práci a odpočinek.
Kdo bude mít jaký pokoj či stůl na sborové dovolené. Kdo co připraví, kdo co zajistí. Co je pro koho konkrétně ten který „spravedlivý díl“ zodpovědnosti i ocenění.
Je nepřeberně situací, kdy řešíte co je to ten „spravedlivý díl“, který má kdo dostat. A je to těžký úkol, protože malí i velcí jsou velice citliví na to, když vnímají nějakou nespravedlnost. Když vnímají, že je někdo na jejich úkor zvýhodněn.
Když se do této situace dostal jeruzalémský křesťanský sbor, tak ji vyřešil volbou jáhnů. U nich byly podstatné dva znaky. Čteme: Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.
Duch svatý a moudrost. Tu moudrost už jste osvědčili mnohokrát. Neděláte ty akce poprvé. Proto vám jako sbor teď chceme vyprošovat dar Ducha svatého, aby ve vás tuto moudrost posiloval. Aby to byl Kristus, kdo vás povede. Aby ta moudrost, kterou máte, vedla ke spravedlnosti. A také abyste vy sami z toho mohli mít radost. Aby vás to bavilo, aby vás vaše práce naplňovala.
Slovem požehnání je to, co napsal apoštol Pavel křesťanům do Kolos (3,16): „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ Požehnej vám do vaší letní služby Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý
Amen.
tato Pavlova slova nás ještě jednou vrací k prvnímu čtení a k situaci apoštolské církve, která prožívá jednu ze svých prvních krizí. Láska, jednota Ducha a svazek pokoje – no, hodně to pokulhává. Co že se to vlastně v tom sboru stalo? Podívejme se nejprve na historickou situaci, ze které tato krize vychází.
Jádro jeruzalémského společenství tvořili Ježíšovi učedníci. Židé ze svaté země, tedy mluvící aramejsky. Na svátky – tedy Velikonoce a letnice – ale do Jeruzaléma již desítky let přijížděly zástupy židů z diaspory. Stovky tisíc zbožných poutníků z celého tehdy známého světa. Ti aramejsky neuměli. Jejich dorozumívacím jazykem byla řečtina.
Konflikt těchto dvou společenství byl ovšem hlubší, než jen jazykový. Rozdíl v mateřštině odkazuje k mnohem zásadnějším rozdílům náboženským a obecně kulturním. Židé v Izraeli byli nábožensky mnohem přísnější. Konzervativní staromilci. Řecky mluvící židé z diaspory měli za sebou liberální helénskou výchovu. Jistě – byli obřezaní, nejedli vepřové, světili sobotu, chodili do synagogy, přinášeli oběti v chrámu… Ale dejme tomu jim nevadilo sportovat na stadiónu. Přísný žid z Jeruzaléma by byl pohoršen. Sportovci běhali nazí a nahota je něco, co z jejich pohledu Pán Bůh neschvaluje. Navíc často byly řecké hry spojené s obětmi pohanským božstvům. Typicky Olympiáda – sportovní klání ke cti olympským bohům. Židé v Jeruzalémě byli takovým sportováním těžce pohoršováni, v diaspoře ho neřešili. Mnozí se dokonce do sportovních akcí aktivně zapojovali.
Obdobný příklad: apoštol Pavel byl diasporní žid. Vyrůstal v Tarsu, tedy na území dnešního Turecka. Měl liberální helénské zázemí a tak si z obětí modlám nic moc nedělal. Jíst maso obětované modlám, což by bylo židům v Jeruzalémě těžkým pohoršením, klidně dovolil. Maso jako maso. Běhání jako běhání. Modly nejsou nic.
Ve společenství Jeruzalémského sboru se sešly obě tyto skupiny. Nijak výrazně se ale nepromísily. V jádru, a tedy ve vedení, jsou ti přísní konzervativní, ale většinu tvoří ti liberální. To jsou ty tři tisíce lidí, kteří byli pokřtěni o Letnicích – drtivá většina z nich byli jistě právě tito „řečtí poutníci“, tedy poctiví a pravověrní židé, kteří se ale na svět dívali přece jen trochu jinak. Jedni jako druzí uvěřili v Ježíše jako ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Mesiáše – ale liší se.
Nu – a najednou nastala situace, že tito členové sboru jsou nějak znevýhodňováni. Židé měli propracovaný sociální systém, péče o vdovy byla jeho nedílnou součástí. Prvotní křesťanství tento model prostě převzalo. Jenže v křesťanském sboru najednou přišly vdovy z řecky mluvících rodin v této podpoře zkrátka.
Napadá mne řada důvodů, nejen to, že je prostě nepovažují za správné židy a tak ani za správné křesťany. Může za tím být rivalita mezi domácími, kteří drží kasu, a příchozími, kteří z ní čerpají a nepřispívají – tomu bychom mohli rozumět docela snadno. Sbor, kde místní prodávají majetky, aby bylo dost peněz – a najednou se v něm objeví řada takových, kteří si nárokují podporu, ale nepřispěli. Jasně – neměli jak! Nepočítali s tím, že se tak dlouho zdrží. Jsou to náboženští turisté na pouti, kteří se dovolávají solidarity v židovských obcích obvyklé. Není možné se na ně zlobit, ale ani se nikdo nestrhá je podporovat. Nemuselo ale nutně vůbec jít o nějaký zlý úmysl. Možná za tím byl nějaký problém spojený s jazykovou bariérou. Všech sedm jáhnů má řecká jména – jistě v tom můžeme vidět snahu o zodpovědné řešení!
Za jeruzalémské křesťany to nevyřešíme, ale jejich zkušenost je pro nás poučením pro každou takovou situaci, kdy se ve sboru setkávají různí lidé. Třeba tradiční, konzervativní, obětavé jádro a lidé, kteří přicházejí zvnějšku a z nejrůznějších kulturních či společenských důvodů jsou odlišní. Anebo to může být jakákoliv jiná odlišnost, se kterou se ve sboru potkáváme. To je jedno! Neudělejme chybu, kterou by pak bylo nutno řešit. Předcházejme možným konfliktům.
V takovémto odhodlání nás výzva apoštola Pavla nás vede dobrým směrem. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. „Snášet se“ ukazuje na vzájemnou rozdílnost. Ta tu prostě je, ale pozor – sama o sobě tedy rozdílnost není špatná. Není třeba ji rušit, je potřeba na ni reagovat tak, že druhé přijímám v lásce. Vidím-li někoho, kdo je jiný, než jsem já a mně to vadí, že je jiný, než jsem já, doporučuji jako první skutek lásky modlitbu. Modlete se za něj, vyprošujte mu Boží požehnání. Změní to jeho, nebo ta modlitba změní vás – a pokaždé k dobrému.
Bude vás to totiž s tím druhým spojovat v jednotě Ducha, o které Pavel mluví vzápětí. Bude vás spojovat s tím „odlišným druhým“ do jednoty Božích dětí, které jsou přes všechnu rozdílnost vykoupeny jedním Kristem k životu v jednom společném nebi.
Výsledkem pak bude, že i s těmito jinak zcela odlišnými lidmi budeme žít v pokoji. Ono se moc těžko kombinuje přát někomu v modlitbě dobré – a nedopřát mu to dobré v běžném vztahu.
Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Vnímejme svoji vzájemnou odlišnost, ale nedopusťme, aby nás rozdělovala. V modlitbě a praktické pomoci druhým nás bude spojovat Duch svatý a náš sbor bude prožívat Boží pokoj.
Amen.