Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vladimíre
Kornélius, důstojník pluku zvaného Italský, to je nadmíru zajímavá postavička. Patří do tehdy poměrně hojného proudu náboženských hledačů, kteří tušili, že kdesi nad námi je živý Bůh a že židé k němu mají ze všech těch, které do té doby poznali, zatím nejblíž. Jasně – ani židé nemají tohoto Boha v rukou. A nejspíš i to jejich chápání Boha má v sobě pořád spoustu člověčiny. Ale pořád je to nesrovnatelně lepší, než to, co nabízelo běžné řecké pohanství.
Tak tito „bohabojní“ chodili do židovských synagog a spolu s židy uctívali toho jejich jediného neviditelného Boha, který svůj lid vyvedl z otroctví do svobody. Právě to slovo „svoboda“ bylo důležité. Bylo vidět, že židé, kteří ctili Hospodina, jsou svobodnější, než uctívači zástupů všemožných božstev.
Tito „bohabojní“ ale možná ještě lépe než židé vnímali, že ta svoboda, ke které Hospodin vede, by mohla být ještě větší, než nabízela tehdejší židovská náboženská praxe. Je v tom víc pocit než pochopení. Víc intuitivně než logicky rozpoznávali, že Bůh je ještě něco víc, než se učí v sobotu v synagoze. Potud i ta svoboda, do které tento Bůh přivádí, je mnohem širší, než mohli v synagoze zažívat. To, co zažívali, totiž nebylo nic povzbudivého. Z pohledu pravověrných židů byli tito náboženští hledači pořád lidmi druhé kategorie. Bez správných rodokmenů a bez plnění všech povinností mohli klidně tvořit v synagoze většinu, ale stejně se na ně ta hrstka pravověrných koukala tak trochu skrz prsty. Je moc pěkné, že se modlí k Bohu, že přispívají na život náboženské obce, ale prostě nepatří k nám. Slovy jednoho skvělého žida: „My hoši, co spolu chodíme“, víme, že když přijde na lámání chleba, tak vzkřikneme „jedeš!“, aby ti druzí věděli, že oni s námi nechodí.
Tohle ten setník Kornélius moc dobře ví. V Cohorta secunda Italica Civium Romanorum – tam je někdo. Tahle jednotka byla složena výhradě z římských občanů. On je v ní vážený důstojník, respektovaná autorita. V synagoze je tiše tolerovaný neobřezanec, se kterým si nikde z těch „hochů, co spolu chodí“, nesedne k jednou stolu.
Ten dnešní příběh ale říká, že Kornéliovi, poctivému hledači, který se drží toho, co rozpoznal jako správné – tomuto hledači Bůh říká, že jeho hledání bere vážně. Že se Bůh chce nechat najít každým. Že on sám ho chce v tomto hledání posunout o kousek dál. Udělá to skrze lidi, které mu pošle do cesty. To je běžný Boží způsob, že lidem posílá do cesty jiné lidi. Tentokrát to bude jakýsi Šimon zvaný Petr, který bydlí v Joppe u Šimona koželuha, který má dům u moře. Z Cézareje je to něco málo přes 60 kilometrů. Dva dni tam, dva dni nazpátek příjemnou cestou podél pobřeží Středozemního moře.
Příběh o setkání Petra s Kornéliem je skvělý. Nejen, že skončí tím, že Petr po krátkém rozhovoru Kornélia pokřtí. Hlavně je právě o té svobodě, kterou díky tomuto setkání o něco lépe pochopí Kornélius, ale i Petr. To obohacení je vzájemné! Jeden jako druhý zase o něco poporostou v poznání Boha a jeho vůle. Zvláště Petr pak tohle poznání nesl dál a ze své pozice hodně napomohl otevřenosti církve směrem k těmto lidem. Díky tomuto setkání se církev dozvěděla o svobodě Božích dětí, která je větší, než koho ze všech zúčastněných do té doby napadlo.
Pro tuto chvíli ale dost na tom, že to bylo hodně díky tomu, že Kornélius poctivě hledal Boha a Bůh takovéto hledání bere vážně a sám mu jde naproti.
Kornélius mi tak trochu připomněl jiného hledače – Jaroslava Šimsu. Ten zemřel na skvrnitý tyfus v Dachau v roce 1942, ale těsně před smrtí začal psát spisek o svém obrácení ke křesťanství „Jak jsem se stal křesťanem“. Jedna věta z doprovodného dopisu je docela známá a stojí za zapamatování: Šimsa říká: „Chci psát … o své cestě k Bohu, o tom, jak jsem se s jinými vydal na hledání a uprostřed hledání sám jsem byl nalezen.“ Stejná zušenost, jakou měl setník Kornélius. Bůh bere hledače vážně. Posílá jim do cesty všemožné Petry (Šimsovi poslal Hromádku a Rádla), aby se vzájemně obohacovali a ve společném hledání Boha pak posouvali církev zase o kousek dál, blíž k lepšímu pochopení Boha a jeho vůle.
Nikdy nepřestaň hledat dál. Do té doby, dokud nebudeme stát vedle setníka Kornélia, apoštola Petra či Jaroslava Šimsy Bohu tváří v tvář v jeho království, pořád se o něm máme co nového dozvídat, co se učit.
Amen.
Milí bratři a sestry,
Petr a Kornélius se naučili něčemu o křesťanské svobodě, my u tohoto tématu ještě chvilku zůstaneme. Z toho svého extempore s Korneliem měl Petr dost problém. V Jeruzalémě si ho předvolali na kobereček, co že je to za móresy chodit do domů neobřezanců, bavit se s nimi a dokonce s nimi jíst u jednoho stolu. Zaplať Pán Bůh – Petr svoji pozici dobře obhájil a rozpoznání křesťanské svobody zase o kousek poporostlo.
Tenhle zápas ale probíhal celá první desetiletí křesťanské církve. Tento Ježíšův příběh je ohlasem tohoto zápasu. Ježíš si sám mnohokrát prošel obdobnými spory, kdy odmítl respektovat tehdejší zažité tradice. Ve sporech o sobotu a vůbec v plnění náboženských předpisů byl pro tehdejší autority nepřijatelně volný, v otázkách etiky a mezilidských vztahů naopak výrazně zvedal laťku.
V působení Pána Ježíše bylo stále zřetelněji vidět, že Bůh toho tak říkajíc „sám pro sebe“ vlastně zas tak moc nechce. Na první pohled je tu dvojpřikázání lásky vyvážené: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ (Mt 22,37–39). Ale jak tak pročítáme evangelia, tak o nějaké „Boho-službě“ jako takové Pán Ježíš zas tak moc nemluví a o to víc řeší, jak máme žít v mezilidských vztazích.
Možná to byl jeden z důvodů, proč měl Pán Ježíš tolik konfliktů s tehdejšími náboženskými autoritami. Zákoníci a farizejové hodně mluvili o Bohu a bohopoctě. Mysleli to dobře! Jistěže přikázání milovat Boha je před přikázáním milovat bližního. Jenže v Ježíšových očích byl tím nejodpornějším náboženským pokrytcem „plnič náboženských povinnosti“ a právě farizeové a zákoníci do této kategorie snadno sklouzli. Ve své usilovné snaze dát Bohu všechno, co se Bohu dát má, ztráceli lásku k lidem.
Do této situace přichází Pán Ježíš a přenáší důraz z náboženství na etiku. Pro sebe samého od nás Bůh nic nejen že nepotřebuje, ale vlastně ani nechce. Boží pravidlo vděčnosti by bylo možno shrnout do poučky „pošli to dál!“. Požehnal Ti Pán Bůh? Pošli to dál – dalším lidem. Dal Ti Bůh radost, majetek, schopnosti, zdraví… Pošli to dál. Rozdávej radost. Děl se s potřebnými. Nauč druhé to, co sám umíš. Pomáhej nemocným, slabým, starým…
Ve vztahu s Bohem – tam jsi svobodný. Jak vypadá Tvoje zbožnost, Tvoje modlitba, Tvůj duchovní život – to je mezi Tebou a Bohem.
Ten dnešní (po mém soudu dost neznámý!) příběh o chrámové dani do tohoto postoje vnáší určitou korekturu, kterou by šlo slangově vyjádřit slovy „jsi svobodný, ale nedělej vlny!“ Bůh po nás spoustu věcí nechce, ale ne každý tomu ještě rozumí. Neprovokuj, když to není nutné. Je lepší udělat něco navíc, co víš, že není nutné. Ne kvůli tomu, že by to Pán Bůh vyžadoval, ale protože si to někdo myslí, že to Pán Bůh vyžaduje – a Tobě to nic neudělá, když se kvůli němu trochu omezíš.
Tohle byla přesně ta situace v Kafarnaum – každý žid kromě kněží platil chrámovou daň. Nijak vysokou – dvoudenní mzda vybíraná jednou do roka krátce před Velikonocemi na chrámový provoz. Má ji platit Pán Ježíš? Pravý Velekněz, Boží Syn? Z rozhovoru Pána Ježíše s Petrem jasně vplyne, že to rozhodně Ježíšova povinnost není. Tak jako král nevybírá poplatky od vlastních dětí, tak by Bůh nechtěl peníze pod svého Syna, potažmo od žádného z Božích dětí. Synové jsou svobodni.
Ale nemá smysl dělat vlny. Nemá smysl provokovat a už vůbec není dobré nějak samoúčelně pohoršovat. A tak jeden statér v hodnotě dvou dvoudrachem pokryje výši chrámové daně za Petra i Pána Ježíše, daň je zaplacena a jedeme dál. Svobodný Ježíš se dobrovolně omezil, aby zbytečně nepohoršoval své židovské bratry.
Do naší křesťanské svobody tak slyšíme důležité varování, korekturu. Je možné, že jsme ve své křesťanské svobodě došli dál, než druzí. Jestli ale jde jen o nás, bylo by ale špatné trápit svědomí těch, kteří tuto svobodu nepoznali. Dobrým žákem Pána Ježíše se ukázal apoštol Pavel v diskusi o mase obětovaném modlám. Volí přesně stejné řešení, jako Pán Ježíš: Jako Boží děti jsme svobodní od předpisů, které zakazují jíst maso z pohanských obětních hodů. Maso jako maso. Pro své svědomí se nepotřebuješ na původ toho masa ptát, protože Pánu Bohu je to taky jedno. Ale kdyby to mělo někoho trápit, tak to nejez. Kvůli svému bližnímu.
K tomuto pravidlu ale jedna poznámka, abychom předešli nedorozumění. Není to nástroj na otravování života druhým. Nelze druhé vydírat tímto příběhem a dožadovat se, aby se začali chovat podle našich požadavků. „Bratře, jsem slabý ve víře tak se koukej kvůli mně omezit!“ Takhle prosím v žádném případě ne. Tohle pravidlo – stejně jako snad úplně všechna další Ježíšova pravidla – si každý člověk má vztáhnout sám na sebe. Je to věc našeho svědomí, abychom sami posoudili, jestli bychom neměli trochu zpomalit, zklidnit, zkrotnout – no prostě nedělat vlny.
Přemýšlel jsem nad nějakými příklady, tak jsem se podíval do našeho evangelického církevního zřízení, jaké jsou povinnosti členů církve. Slyšme tedy slova našich řádů: Církev od svých členů žádá, aby pilně četli Písmo svaté, aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí, vychovávali spolu s církví své děti ve víře, společně oslavovali Boha, osvědčovali svou víru životem podle evangelia, v lásce sloužili svým bližním a nesli odpovědnost za zajištění hmotných potřeb církve. Tolik oficiální dokument.
Žádá to církev. Pán Bůh to nepotřebuje. Proč dělat to, co jsme z církevního zřízení slyšeli, pro to by se určitě našlo docela dost velice dobrých důvodů. Ale určitě tam nebude ten, že je to z nějakého důvodu potřebuje Pán Bůh. Ten nepotřebuje, abyste četli Bibli, chodili do kostela, účastnili se všeho možného v kostele, vychovávali křesťansky své děti či platili salár.
Ten dnešní příběh k tomu ale dodává – hele, bylo by hodně divné, kdyby se někdo s argumentem, že je „svobodný v Kristu“, na všechny tyhle věci prostě vykašlal. Nedělní dopoledne proseděl vedle v hospodě Na Jezerce s Bleskem v ruce a jediná dobročinnost by bylo spropitné číšníkovi.
Ne, že by mu zato Pán Bůh za trest zavřel nebe, ale takhle se svoboda v Kristu prostě nežije. Jasně, že je Pánu Bohu jedno, jestli přijdete do kostela třeba v pyžamu, ale proč provokovat. Právě tak Pánu Bohu nevadí čepice na hlavě, ale je nadmíru rozumné si ji při vstupu do kostela z té hlavy sundat, protože mně to může být jedno a jiné bych v čepici pohoršoval. Tak jako Pánu Ježíši nevadil alkohol, myslím, že by mu bylo jedno i kouření. Ale zase je fajn nápad jít s tou cigaretou kousek vedle a netrápit tak někoho, koho by to trápit mohlo. Nemá smysl trápit vegetariány a vegany. Nemá smysl trápit staromilce a obhájce dávných tradic. Apoštol Pavel to vyjádřil v listě Galatským (5,13), že jsme byli povoláni ke svobodě, ale nemáme mít svobodu za příležitost k prosazování sebe. Jde přece o vzájemnou službu v lásce.
Ze slitování se nad svědomím výběrčích chrámové daně Pán Ježíš zaplatil, co nemusel. Je to vzor pro nás, abychom i my mysleli na druhé a nezatěžovali jejich svědomí, když to není nutné.
Amen.