Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vendulko, Tomáši, Ádo,
Antiochie je město na hranicích Turecka a Libanonu a po staletí bylo jedním z významných křesťanských center. Pro prvotní církev je zásadní tím, že se stala útočištěm křesťanů, kteří utíkali před pronásledováním v Jeruzalémě. Biblické čtení nám popsalo kraťoučkou epizodu z historie prvotní církve, ale opět velice poučnou. Prolétnu ji letem světem:
Pronásledování církve v Jeruzalémě – a Bůh si ho použije k rozšíření misie. Ta misie je tak rychlá a úspěšná, až jsou z toho v Jeruzalémě zaražení a posílají do Antiochie Barnabáše na inspekci. Ten pochopil, že Bůh tu začal konat své velké dílo a sám se do něj zapojil. Na scéně se objevuje poměrně nedávno obrácený Pavel z Tarsu a z toho si Barnabáš vybírá a vychovává jako učedníka a nástupce. A zrovna tohle se mu velmi dobře povede. V Antiochii je práce nad hlavu, ale běží dobře. Ta zmínka o tom, že právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany, svědčí nejen o tom, že toto původně posměšné označení si Ježíšovi následovníci vzali jako poctu, ale trochu i o významu antiochejského křesťanského společenství v životě pohanského velkoměsta. Toto významné společenství ale neztrácí své vazby na to, odkud vyšlo. Lukáš zmiňuje, že pro finanční sbírku na Jeruzalém se rozhodli lidé ve sboru. Barnabáš a Saul jsou jenom poslové, kteří ty peníze pak předali. Ti antiochejští vědí o svých kořenech. Vědí, odkud k nim evangelium přišlo.
Nějakou takovou zkušenost, jakou měl antiochejský sbor, bych přál do života Vendulce. Aby v jejím životě působil Bůh a tak i ze zkoušek dokázala vytěžit požehnání a duchovní růst. Aby jí Bůh posílal do cesty dobré duchovní vůdce, jako byl Barnabáš pro Pavla, protože víme, že Pavel nakonec Barnabáše významně přerostl. Aby hrdě nesla to, že je křesťanka, i když to z úst těch, kteří ji tak budou označovat, možná bude míněno posměšně. Ona bude vědět, že to znamená, že patří Kristu a patřit Kristu je fajn. A aby nikdy nezapomněla na kořeny, ze kterých vyrostla. Na svoji rodinu, sbor, církev – ať už ji život zavane kamkoliv.
Kontrast církevního zřízení (členem církve je jen pokřtěný) a L 18,15n (Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde,) nakonec vyústil v následující píseň:
Buď Bohu všechna chvála část a děkování,
že Tomáš s Ádou k nám nesou dnes k požehnání
tu, které tu teď může být
a s námi Boha velebit,
jak komu dává sám
Spasitel, Kristus Pán.
Z úst nemluvňat i dítek Tvých teď zní to přání,
ať pro Vendulku i pro nás je požehnáním
ten dnešní den, kdy Tvůj hlas zní,
ať nikdo nikdy nebrání
v cestě Tvým maličkým
jít za Tvým královstvím.
Ať zazní harfy andělů a nebe jásá,
když zní tu jméno, ve kterém je Boží spása.
Ani církevní zřízení
na tom nikdy nic nezmění,
že sám vzkříšený Pán,
připojil Vendy k nám.
Milí bratři a sestry,
V prvním čtení se mihla postava Barnabáše. Učitele a průvodce apoštola Pavla. Chtěl bych se těm dvěma věnovat. Hlavně tedy Barnabášovi, u kterého se chci učit, jaký má křesťan jednat, když je duchovní autoritou. Ve vztahu k dětem, ale i ve vztahu k lidem, které zveme ke křesťanství. Když chceme, aby tito lidé duchovně rostli.
O Pavlovi toho víme celkem dost a jeho příběhy se probírají od nedělní školy. O to horší to asi bude s našimi znalostmi ze života Barnabášova. Ve své době to byl dozajista významný a vážený křesťan, dneska – nevím, nevím – kdo ví, kdo z křesťanů by o něm dal dohromady nějaké informace. Zůstal ve stínu svého žáka. Napravme tedy dnes trochu tento dluh a podívejme se dneska trochu podrobněji na životní příběh někoho, o kom Lukáš napsal, že to byl muž dobrý, plný Ducha svatého a víry. Prolétneme ty letmé zmínky, které se o něm v Novém Zákoně dochovaly.
Barnabáš je tedy – stejně jako apoštol Pavel – žid. Rodným jménem Josef z pokolení Lévi, původem z Kypru. Připojil se po Letnicích k nově vzniklé křesťanské komunitě, které věnoval peníze za prodané pole. Tu a tam se objevuje myšlenka, že patřil k Ježíšovým učedníkům už dříve, ale není proto žádný doklad ani důvod.
O to zajímavější je dohad, jak se vlastně seznámil s Pavlem. Zjevně se znali od dřívějška, někteří usuzují, že to byli bývalí spolužáci z Tarsu. Každopádně musel Pavla znát, když jeruzalémští křesťané přijali jeho záruky za právě obráceného Pavla. Pavel totiž s sebou nese dokonce dvojité negativní stigma. Předně je to ten, který křesťany pronásledoval. Jeruzalémští křesťané se celkem pochopitelně bojí, jestli Pavlovo křesťanské vyznání není jen maska, se kterou se chce mezi ně vetřít, aby pak o to účinněji pronásledoval.
Ale ani jako křesťan se Pavel moc neosvědčil. Jakkoliv se snažil hned po svém obrácení misijně působit v Damašku, nečteme ani o jednom obráceném, zato hodně o zmatcích a hádkách. Pak se přesunul do Jeruzaléma, díky Barnabášovi tedy mohl působit, ale i zde (stejně jako před pár dny v Damašku) to byla taková divočina, že se místní židé rozhodli, že Pavla zabijí. Učedníci se proto raději s Pavlem rozloučili. Zní to až komicky, když ve Skutcích čteme (Sk 9,30–31), že ho doprovodili do Cesareje a poslali do Tarsu. A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid a vnitřně i navenek rostla… Lukáš to tak určitě nemyslel – ale to, že Pavlův odchod přispěl ke klidu, to si asi dokážeme představit docela snadno.
Snažím si trochu představit Barnabáše, který se za Pavla v Jeruzalémě zaručoval. Co to asi znamenalo pro něj, když viděl, jaký je jeho chráněnec divočák. Jak je sice plný svatého nadšení, ale jak kolem sebe působí rozkol a zmatky. Jak je vzdělaný a chytrý – ale není moudrý. Neumí svoje vzdělání a pohotovost dobře používat.
Rozhodně Barnabáš Pavla neodepsal. Právě Barnabáš si pro Saula došel do Pavlova rodného Tarsu. Nezapomněl na vzdělaného nadšeného křesťana, který jen potřeboval vedení a praxi v nějaké konkrétní službě, aby vyzrál. Tak si ho vzal k sobě do Antiochie na jakousi roční praxi. To už jsme v prvním čtení a historii Antiošského sboru. Židokřesťanští uprchlíci před pronásledováním se tu mísí s nově obrácenými neobřezanci. Antiochijský sbor tu pod Barnabášovým vedením prošlapává složitou cestu soužití těchto dvou skupin a pro Pavla to bude výborná škola.
Poskočíme v čase o ten jeden rok, jsme v 13. kapitole Skutků a čteme tam: V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul. Jen taková drobnost – Barnabáš je jmenován jako první, Saul jako poslední. Můžeme z toho zaslechnout, v jakém postavení kdo ve sboru byl. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu. Posláni tedy Duchem svatým, odešli Barnabáš a Saul do Seleukie a odtud se plavili na Kypr.
Barnabáš a Pavel vyráží na misijní cestu. V nedělních školách si ji budou děti popisovat jako první misijní cestu apoštola Pavla, ale je to spíš Barnabášova misijní cesta, ke které je Pavel přizván. V popise Skutků apoštolských je dlouho jmenován jako první Barnabáš a až po něm Pavel. Společně vyrazili na misijní cestu na Kypr a po Malé Asii nazpátek. A sledujme to z pohledu vztahu těch dvou. Při cestě do Seleukie, na Kypr a na ostrov Páf – tam všude vede Barnabáš. On je napořád jmenován jako první. Na Páfu došlo ke konfliktu s jakýmsi kouzelníkem Elymasem. Tehdy Pavel osvědčil svoji víru i duchovní obdarování. Od té doby je jmenován před Barnabášem. V téže době se od nich odděluje Barnabášův příbuzný Jan Marek. Možná v tom trochu jsou nějaké kompetenční spory, spory o to, kdo je autorita, kdo rozhoduje… Člověčina dokáže lidi rozdělit. To je důležitý postřeh a ke konfliktu mezi Pavlem a Barnabášem ještě dojde.
Zatím ale Barnabáš a Pavel zůstávají spolu. Myslím, že Pavel stále bral Barnabáše jako autoritu. Nepřímý důkaz je pro mne scéna z maloasijského města Lystra (Sk 14,8n). Pavel tam uzdravil jakéhosi ochrnutého a od místních pohanů jsou pak s Barnabášem považováni za bohy, kteří sestoupili z Olympu mezi smrtelníky. Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil. (v. 12) Zeus je hlavní bůh olympského panteonu, Hermes je toliko božský posel. Pohani v Lystře vidí, kdo je učitel a kdo je pomocník. Byť výmluvnější a rozhodně velmi mocný – ale šéfem je ten tichý pán v pozadí.
Pavel s Barnabášem cestu dokončili a vrátili se do Antiochie. Společně se zapojili ještě do sporu o povinnost obřízky pro křesťany a společně úspěšně obhájili to, že nic takového pro křesťany nutné není. Křesťan se nemusí nejprve stát židem, aby mohl být v plnosti křesťanem. Tohle bylo pro antiochejské křesťany naprosto zásadní pro udržení jednoty ve sboru.
Pak se Pavel rozhodl pro druhou misijní cestu (Sk 15,36n): Čteme, že … po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“ Barnabáš chtěl s sebou vzít také Jana Marka. Pavel však nepokládal za správné vzít ho s sebou, poněvadž je opustil v Pamfylii a v práci s nimi nepokračoval. Vznikla z toho taková neshoda, že se spolu rozešli: Barnabáš vzal s sebou Jana Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu. Procházel Sýrií a Kilikií a všude posiloval církve.
Jakýsi osobní spor, který by pro nás měl být varováním. Dobrou práci církve mohou obyčejné lidské neshody dost komplikovat. Charakterní lidé, apoštolové s nejvyššími ideály, ale člověčina je rozdělí. Je to jen na čas. O pár let později píše Pavel do Korinta (1K 6,9): „To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ z čehož je zjevné, že Korintští Barnabáše znají a že tedy nějak s Pavlem spolupracoval. Ba i ten Jan Marek je na několika místech v Pavlových listech zmíněn a vždy v dobrém.
Tady Barnabášova stopa končí. Ani legendy nezanechaly nic moc zajímavého, kromě velmi staré a do značné míry důvěryhodné tradice, která Barnabášovi připisuje autorství novozákonního listu Židům. A jen na okraj – snad pro to jméno „Barnabáš“, které mu dali apoštolové a které znamená „Syn útěchy“, je svatý Barnabáš patronem proti hádkám a proti smutku. A když se půjdete podívat na staroměstský orloj, tak ho můžete zahlédnout mezi apoštoly, poznáte ho podle pergamenu v jedné a kamene v druhé ruce.
Když se snažím v tom vztahu učitele a žáka najít poučení, tak se snažím od Barnabáše učit důvěře ve schopnosti těch druhých. Barnabáš neztratil pro Pavla naději, i když ho ostatní už odepisovali. Dál mu věnoval svůj čas a svoji energii. To je povzbuzující do vztahů rodičovských, vychovatelských i učitelských, ale i do vztahů ke komukoliv, koho chceme vést na jeho duchovní cestě o kousek dál – že to zato stojí. Že chyby těch méně zkušených jsou normální a dají se ustát. Že ani konflikt nemusí znamenat konec To, že se lidé neshodnou, že se učitel a žák rozejdou kvůli nějaké hloupé člověčině – to tu prostě vždycky bylo. Není to nic radostného, ale dá se to překonat. A nakonec – že můžeme mít naději, že to ti, kterým se věnujeme, dotáhnou ještě dál, než my. Budiž nám tedy Barnabášův příklad posilou do všech těch zápasů s vlastní nechutí, leností, ješitností, abychom se dokázali trpělivě a s důvěrou v dobrou budoucnost věnovat lidem kolem sebe.
Amen.