Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
na začátku prázdnin se ještě jednou podíváme do historie prvotní církve a budeme v ní hledat poučení. Máme tu příběh o panovnické svévoli, ve které se Herodes Agrippa pokoušela ubližovat křesťanům. Nu s Petrem mu to nevyšlo. Do lidské svévole mocných, která přinesla problémy a starosti, tak vstoupilo několik faktorů a o těch bude dnes řeč – jsou to modlitba, Bůh a anděl. Církev se za Petra modlí, Bůh vyslyšel tyto modlitby a skrze anděla Petra vysvobodil.
Pořadí jednotlivých bodů tohoto scénáře se opakuje již po staletí znovu a znovu, tak si ho zapamatujme.
Nejprve je nějaký problém. Apoštol Petr ho měl s mocipánem. Herodes Agrippa, vnuk Heroda velikého, by se rád zalíbil svým židovským poddaným. Rád by pěkně zapůsobil na předáky v lidu, tedy především na velekněžskou rodinu Ananniášovu. A ejhle – ukázalo se, že jít proti křesťanům je výhodný a účinný politický tah. Na tohle všichni slyší. Ne, že by Herodes sám měl s křesťany nějaké potíže. Byl to helenizovaný žid, který se o náboženské spory prakticky nezajímal. Poprava apoštola Jakuba byla rutinní událost – ale společenský a politický ohlas je dobrý. Tak to odnesl apoštol Petr. Pro něj už byl připraven veřejný soud. Je potřeba z toho udělat trochu šarádu, aby v konečném součtu vyzněl Herodes jako velký obránce dobrých tradic Izraele, skvělý vladař svého lidu.
Problémů je ale všude dost. Na to nepotřebujeme mocipány, kteří si honí politické body na škodění církvi. S vědomím, že dnes začíná vodácký tábor na polské Kwise a s výhledem na letní tábory myslím na všechny policisty, celníky, kontrolory hygieny a další úředníky, kteří mnohdy prostě jen chtějí vykázat činnost. V kolotoči svatebních příprav narážím na prapodivné požadavky matrik. A v řadě neposlední mnohdy stačí obyčejná lidská hloupost, jako když nás na výletě s dětmi nějaký pán ve vlaku poňoukl, že už musíme honem vystupovat, protože už jsme v Hořovicích – a ejhle ony to byly teprve Zdice. On to určitě nemyslel špatně, ale nic to už nezmění na tom, že jsme se prošli o pár kilometrů navíc.
Tohle jsou vlastně takové prkotiny, ale stokrát nic umoří i vola. Nepodceňujme starosti a problémy jen proto, že jsou drobné. Ten dnešní příběh nám nabízí jako základní krok k řešení to, čemu katolický kolega Michael Špilar říkal „nebeský výtah“. Máš nějaký problém? Šup s tím nahoru. Petra střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu. Myslím, že někdy podceňujeme Boží všemohoucnost. Boží možnosti vstoupit do našich problémů a vyřešit je způsobem, který nás ani nenapadl. Tady platí Ježíšovo „Nebudete-li jako děti…“ Jen si vzpomeňme, že děti za dospělými chodí s každou prkotinou. Snad žádný problém není tak malý, aby si nevysloužil nějaké to „mamíííí, tatíííí!“ a potřebu, abyste do toho vstoupili a vyřešili nějakou tu děsivou věc, jako je pavouk na zdi či zásadní sourozenecký spor o to, kdo má lépe srovnané pastelky. Tohle nám dává Pán Ježíš za příklad a je to výrazný impuls pro náš modlitební život. Jen na rozdíl od docela sobeckých a sebestředných dětí bychom my měli mít na srdci a mysli i starosti a problémy druhých. „Modlete se jeden za druhého!“ vyzývá apoštol Jakub (Jk 5,16), o modlitby za sebe a svoji práci prosí na několika místech adresáty svých listů apoštol Pavel (Ko 4,3; 1Te 5,25; 2Te 3,1), o modlitby prosí na konci svého spisu autor listu Židům (Žd 13,18).
Adresátem našich modliteb je Bůh. Už byla zmíněna jeho všemohoucnost. To, že Bůh dokáže naše problémy vyřešit nečekaným způsobem. Jistě, že můžeme a máme Boha prosit o konkrétní věci! Ale nechme si tam někde na pozadí to Ježíšovo „… ale ne jak chci já, ale jak chceš Ty!“ Nechme tam prostor pro Boží originální vstup, protože pokud Bůh tento prostor využije, tak ten jeho nápad se nakonec ukáže jako mnohem lepší, než naše nápady.
Zároveň tu ale zůstává ten prostor pro naše rozhodování. Modlitba „Buď vůle Tvá“ není jedinou povolenou modlitbou křesťana. Vrátím se k těm již zmíněným dětem. Jasně, že za námi chodily s každou prkotinou, ale nikdy není dobrým rodičovským cílem jim celý život jen umetat cestu a všechny jejich problémy řešit za ně. A Bůh je náš otec. Potud je jen logické, že nechce být automatem na plnění našich přání. I my máme nějak duchovně dospět. V hledání Boží vůle nejde jen o to, abychom od Boha čekali nějaký zásah, ale také o to, abychom poznávali Boží vůli a v reakci na ní se sami učili žít.
Někdy ale ani při nejlepší snaze fakt nevíme, kudy dál. Máme problém a na modlitbách ho předkládáme Bohu s prosbou o pomoc, protože vidíme, že tady už z lidských sil nenaděláme vůbec nic. Modlíme se v naději a očekávání, že Bůh naše modlitby slyší a je připraven měnit i svoje vlastní plány, když se za něco budeme modlit. Připomínám krále Chizkijáše z prvního čtení. Tomuto panovníkovi smrt oznámil Boží prorok. Ale ani to Chizkijáše neuvrhlo do pasivity. Jakkoliv bychom to mohli považovat za tu nejlepší reakci zbožného člověka na oznámení Boží vůle, tak Chizkijáš reaguje jinak. Modlí se za své uzdravení – a jeho modlitba je vyslyšena. Vůbec si nemyslím, že by Bůh tím oznámením smrti nějak Chizkijáše zkoušel! Myslím, že poselství toho příběhu je, že Bůh s námi chce jednat jako s partnery, ne jako s loutkami, které se musí slepě podřídit. Jistě, že v tomto partnerském vztahu můžeme ledacos pokazit. Ono i to Chizkijášovo uzdravení v sobě nese velký otazník nad tím, jak potom těch 15 přidaných let využil a jestli to bylo k dobrému. To už je ale jiná otázka. V rámci dnešního kázání mi jde o to, že když máme problém, tak stojí zato tento problém řešit s Bohem a máme otevřený prostor k tomu, abychom Bohu předkládali svoje přání a zcela konkrétní prosby. Když jsme slyšeli, že církev se za Petra modlila k Bohu, jistě to nebyly jen modlitby „Buď vůle Tvá“. Modlí se „za Petra“ a tak po tom, jako dopadl Jakub, bych očekával skutečně prosby za Petrovo vysvobození z rukou Heroda Agrippy.
Bůh do Petrova příběhu vstupuje prostřednictvím anděla. O andělech se v Bibli píše na stovkách míst. Někdy působí hrozivě, jindy vystupují zcela „civilně“. Někdy jeho podoba působí zděšení, jindy tři Boží poslové, kteří přišli Abrahamovi oznámit, že se mu do roka narodí syn, tak se dokonce nechali pozvat na jídlo. „Anděl“ je prostě „posel“ a je jen na Pánu Bohu, jakého posla si zrovna vybere. V listě Židům dokonce čteme výzvu (Žd 13,1–2): Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Můžete potkat anděla, který vstoupí do Vašeho života, a vůbec nepoznáte, že to byl anděl. Že to byl Boží posel, skrze kterého se v tomto světě prosazovala Boží vůle. Proto stojí zato pozorně naslouchat jiným lidem. Známým i neznámým. Možná jsou to právě oni, skrze koho do našeho života chce Bůh vstoupit a něco změnit, nějak naplnit naše modlitby. Do života krále Jóšijáše slovy z Božích úst promluvil egyptský faraón Néko (2Pa 35,22)!
Bůh v tomto světě působí skrze anděly, aniž by bylo na první pohled zřejmé, že jde o anděly. Vyslýchá naše modlitby, reaguje na naše prosby a plní naše přání. Na chvíli, kdy se s Bohem setkáme tváří v tvář, si ale budeme muset počkat až do jeho království. V tomto světě jedná Bůh skrze anděly. Nevylučuji, že se můžeme setkat s andělem, jehož první slova budou „neboj se“, protože to bude to první, co při pohledu na něj budeme potřebovat slyšet. Ale mnohem spíš to po mém soudu bude setkání velice civilní.
Vyplývá mi z toho ještě jedna věc. V Petrově příběhu není, ale připadá mi velice logická. To, co je na andělovi podstatné, je, že sám anděl podstatný není. Že je to Boží posel, že je to někdo, kdo koná z Božího pověření Boží dílo. Potud i naše vděčnost má být směřována k Bohu. Nepohrdat poslem! Ještě jednou připomínám Abrahama (Gn 18,3n), který andělům nechal připravit vodu na umytí nohou a k tomu nechal připravit spoustu chlebových placek, zařízl mladé a pěkné dobytče a to i s máslem a mlékem dal hostům k jídlu. Zároveň nás to ale vrací zpět na začátek k modlitbě. Tentokrát již ne prosebné, ale děkovné. Tam, kde je problém vyřešen, tam se sluší poděkovat Pánu Bohu jako zdroji každého dobra v tomto světě (Jk 1,17).
Dnešní biblická čtení nás tedy učí (1) obracet se se všemi svými problémy k Bohu s prosbou o pomoc. Učí nás (2) věřit, že Bůh nám pomoci chce. Učí nás (3) přijímat Boží pomoc vykonanou skrze své anděly, ať už je poznáme, nebo ne. A učí nás vděčnosti oněm andělům i tomu, kdo nám je do cesty poslal.
Amen.