Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vždycky, bratři, sestry a milí přátelé, vždycky když se probírám oněmi Pavlovými slovy: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské,“ přemýšlím o tom, jak je to s vírou, láskou a nadějí.
Těch otázek je samozřejmě víc, ale jedna další z nich je: Proč Pavel, ač příkladný žid, vyznavač jediného Adonáj a farizej, proč se zrovna v 1K ústy svého žáka Barnabáše zmiňuje o svém dětství a o svém dětinském chování?
Protože u Damašku prožil něco, co se zcela vymyká zdravému rozumu? Protože oslice, na které seděl, ho před branami Damašku odmítla poslouchat, pak na něj promluvila a ještě k tomu jej oslepilo prudké světlo, ze kterého zazněl hlas? Nebo rozhádaná situace korintského sboru? Asi nejspíš obojí.
Pro nás, kterým onen příběh není až tak znám, připomeňme, že Pavla na jeho tažení proti damašským vyznavačům vzkříšeného Ježíše, syna Josefa tesaře jako „mesiáše“, zastavil on sám – vzkříšený Ježíš.
Možná si to ještě někteří z nás pamatují, když jsem tady na tomto místě říkal, že nám celý obsah Ježíšovy rozmluvy s Pavlem není znám, což opravdu není až tak podstatné. Co ale podstatné je a na čem se můžeme, a jistě dohodneme, je neoddiskutovatelný fakt, že Pavel před damašskou branou prožil něco, co můžeme ústy letničních nazvat obrácení.
Damašské události byly tedy, bratři, sestry a milí přátelé, velmi zásadním a zlomovým okamžikem života farizeje Pavla z Tarzu, kterého dnes známe spíš jako apoštola Pavla, kdy pochopil, že Bohu vůbec nezáleží na jeho samolibé zbožnosti, kterou si tak pěstoval a na které si tolik zakládal.
„Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Vzkázal jednou pro vždy „El-šadaj“ jako své královské, neměnné rozhodnutí, které se od doby, co je vyřkl, nezměnilo. To jen my si mnohdy nepřipouštíme, že náš Bůh-Hospodin od nás očekává úplně jinou zbožnost, než my mu i svému okolí projevujeme. To jen my jsme při řešení svých problémů, které jsme svěřili našemu Bohu, přesvědčeni, že je vyřeší tak, jak jsme mu je předložili – tedy podle našich představ.
Možná na nás opravdu musí náhle promluvit náš domácí mazlíček, aby nám došlo, že naše zbožnost k našemu Bohu stojí někde úplně, ale úplně jinde, nebo se nám musí do rukou dostat Wiklefovi spisy jako Husovi, aby nám připomněly, že pravý význam slov modlitby Páně: „… posvěť se jméno tvé,“ stojí také někde úplně, ale úplně jinde? Anebo nám při večerním relaxačním odpočinku u televize, když už zdrháme před vlastními problémy, musí protagonisti filmu připomenout, že…
„… Když se někdo modlí za trpělivost, myslíte, že mu jí Bůh dá, anebo mu dá příležitost být trpělivý? Když se modlí za odvahu, dá mu jí Bůh, anebo mu dá příležitost být odvážný? Když se někdo modlí za sblížení své rodiny, myslíte, že mu Bůh dá pocit sounáležitosti, anebo mu dá příležitost se milovat?“
Tolik Morgan Freeman v roli Boha, který nám s Lauren Graham v roli manželky Božského Evana museli připomenout, že naše modlitby k nebeskému Bohu jsou jen příležitostmi, jak změnit svůj život. A teď už je jen na jednom každém z nás, jak tuto příležitost využijeme.
Život s Bohem, bratři, sestry a milí přátelé, se tak pro každého z nás vlastně stává jednou obrovskou příležitostí nebýt na ten svůj život úplně sám.
Vyznává-li tedy pisatel epištoly Židům, že: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme,“ pak tím v žádném případě nechce říci, že by to věřící měl jednoduché. Že by se pomodlil a jeho modlitba byla okamžitě vyslyšena. Ne, tak to určitě nefunguje. Jen vzpomeňme na Popravu apoštola Jakuba z kázání minulé neděle. Jistě se za něj jeho bratři a sestry v Kristu modlili, ale všechno nakonec, na rozdíl od apoštola Petra, dopadlo úplně, ale úplně jinak.
Jistě, Pavel chtěl být bezpochyby dobrým vyznavačem svého Boha – Boha Abrahama, Izáka a Jákoba, ale Bůh si z něj udělal svědka svého jediného Syna Ježíše Krista.
Poté, co u Damašku ono Boží povolání přijal, očekával parúsii – tedy druhý Kristův příchod, ještě za svého života. I on se pochopitelně bál smrti a modlil se, aby k parúsii došlo ještě za jeho života. Žel ale nic takového se nestalo a Pavel zemřel mučednickou smrtí.
Hus – Hus chtěl získat jen dobré vzdělání, ale Bůh si z něj udělal posla pravého významu biblické zvěsti. Tomu, co kázal, taky věřil a jistě i on ve své zatuchlé kostnické kobce prosil svého Boha, aby dal všem jeho žalobcům moudrost poznání, že jeho obhajoba je založena ryze na Písmu svatém. Jak ale víme, ani tady se žádný zázrak se nekonal.
Evan Baxter se chtěl jen stát kongresmanem a proto si jako moto své předvolební kampaně zvolil „Změním svět“. Pravda, bylo to opravdu drobátko megalomanské, ale který politik dnes neslibuje hory i s horákama, jen aby dostal teplé místečko. Kdo jste ten film viděli, víte, že svět nezměnil, ale díky modlitbě jeho manželky Joan, která se modlila za jejich sblížení, se ale stalo něco jiného, něco naprosto úžasného.
My opravdu neznáme jednotlivé Boží plány s každým jedním z nás. My známe pouze jeho Královské rozhodnutí, ve kterém rozhodl, že stejně tak, jako člověka pro jeho hřích vyhnal ze své rajské zahrady, tak jej skrze milost Kristovy krve přivede zpět k sobě.
A možná… možná právě teď je ta pravá chvíle položit si otázku: Jaká je tedy vlastně nosnost naděje, když nám náš Bůh místo toho, zač jsme jej prosili, dá úplně, ale úplně něco jiného, co třeba s naší modlitbou nemá naprosto, ale naprosto nic společného? Třeba nás provede něčím podobným, jako Evana a Joan Baxterovy. Vydržíme to a necháme Boha konat jeho dílo spásy, i přestože nám budou po tvářích stékat slzy jako hrách? I když nás to bude hodně, ale opravdu hodně bolet? Ustojíme to, jako to ustáli Evan s Joan? Jako to ustáli Cyril s Metodějem, kteří měli strach, že by se ze své misijní cesty na Velkou Moravu už taky nemuseli zpět do Soluně nikdy vrátit?
Místo toho, aby nás tedy Bůh učinil trpělivými, když jsme jej právě za ní prosili, tak se rozhodl provést nás tvrdou školou životní trpělivostí a je jen na nás, jaké vysvědčení si z této školy odneseme. Budeme jako Pavel a Hus, kteří trpělivě věřili, že ten, který si je sám povolal ke službě, je povede, anebo se budeme vztekat jako Evan Baxter a marně hledat vlastní cestu?
Vím, je to opravdu velmi těžké, když po tom všem, co jsi prožil, máš najednou pocit, že Tě Bůh zklamal, opustil a že jsi na všechno zůstal sám.
To je pak člověk naprosto bezradný a opravdu mu nezbývá nic jiného než naděje, o které se říká, že umírá poslední.
Není ale vlastně naděje odvahou? Odvahou, která se stává příležitostí vydat se na úplně novou cestu nového spolehnutí se s plným vědomím, že i přestože nic v tomto životě nemáme pevně v ruce, že to má smysl? Ano, není naděje tím jediným hnacím motorem, který nám dává sílu uvěřit, že všechno v našem životě má smysl!!
A k tomuto vědomí nám dopomáhej nás Bůh – Bůh Abrahama, Izáka, Jakoba, ale i jeho ostatních svědků, jako byli Pavel, Konstantin, Metoděj, Hus, Jeroným Pražský, kterými možná chtěli být i Evan a Joan Baxterovi a kterými chceme být i my zde.
Amen
Pavel Sivák