Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ještě jednou, dobré ráno. Pro ty, kdo už mě neznají, mé jméno je Matěj Cepl a v tomto sboru jsem uvěřil a dlouhou dobu, skoro deset let, jsem byl tohoto sboru členem. Bratr farář Pechar je stále mimo Prahu a starší sboru mě požádali, abych ho dnes zastal.
Když se zeptám křesťanů na to, co je evangelium, většinou dostanu celkem okamžitou odpověď ve smyslu toho, co píše apoštol Pavel v Prvním dopise Korintským, patnácté kapitole:
Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. (1. Korintským 15,3b–4)
Což je ale zvláštní. Jednoduchá úvaha nám ukáže, že to nemůže být to, co Ježíš kázal, když chodil po světě. „Jednou až možná budu ukřižován na kříži, tedy já to ještě nevím, že se tak stane, ale kdybych to náhodou věděl, a když ve mně potom někdy uvěříte …“. To zjevně nedává smysl. A proto je dobré si připomínat slovo, které máme jako základ dnešního kázání. Zde máme doslova napsáno, co Ježíš měl jako základ svého učení, když chodil po zemi. Takové jiné evangelium, nebo druhou polovinu evangelia.
Při prvním přečtení vidíme, že Ježíšovo sdělení má tři části:
Začátek Ježíšova kázání nás odkazuje k tomu, že se čas naplnil. K plnosti času jsou dva možné komentáře. Většinou, když slyším biblické pojednání o čase, tak je to především o pojmech chronos a kairos a rozdílech mezi nimi. Vzhledem k tomu, že nehodlám předstírat, že umím řecky, tak se raději budu věnovat druhému tématu. Totiž o přítomnosti.
Kdykoli se v životě dostanu do těžké nebo nepříjemné situace, moje první reakce je zatnout zuby, zabrat a doufat, že problém přejde a bude zase líp. To není samo o sobě úplně špatné, ale problém je, že většinou mám tendenci odkládat svůj vztah s Pánem Ježíšem Kristem a Jeho chválu až na ten čas, kdy všechny problémy budou vyřešeny. Tak nějak mám tendenci si představovat, že ten opravdový křesťanský život se tak trochu má podobat životu v lázních. Žádné problémy, tichá hudba, příjemná společnost a dobré jídlo s vychlazenými nápoji. To je přece to, co nám Pán Ježíš zaslibuje, když tvrdí, že přišel proto, abychom měli život, a to život v plnosti, ne?
Náš život se ale málokdy podobá tomu vysněnému životu v Poděbradech lázních. A tak spíše nežli žít opravdový křesťanský život ve společenství Pána Ježíše Krista pak mám tendenci se zaťatými zuby čekat, kdy už konečně všechny moje problémy budou vyřešeny a kdy už konečně začne ten vysněný život v nebi. Bojím se, že mnozí takhle, místo aby doopravdy žili,, dokážou jenom přežít podstatnou část svého života.
Písmo nás na mnoha místech nabádá k přesnému opaku. Žít naplno život s Pánem Bohem bez ohledu na okolnosti. „Toto je den, který stvořil Pán, jásejte a radujte se z něho!“, „Nyní je čas příhodný, nyní je čas spásy!“, nebo dokonce v jazyku Bible Kralické „kaž Slovo Boží v čas i v nečas“. Pán Ježíš věděl, že se již čas naplnil, my víme, že už je dokonáno, a tak kázal evangelium i ve chvíli, kdy byl Jan Křtitel pronásledován a ve vězení a čekal na smrt a my stejně můžeme žít s Pánem Bohem i v tomto okamžiku, a ne jen se zatnutými zuby čekat, že se to jednou zlepší, nebo naopak jenom vzpomínat na to, jak to bylo krásné, když jsme se jednou s Pánem Bohem potkali.
Toto je podle mého samotný základ Ježíšova kázání. Sliboval jsem, že nebudu předstírat, že rozumím řecky, když to není pravda, ale teď neodolám pochlubit se tím, co jsem se někde dočetl. Většina moderních evropských jazyků má prý problém v tom přeložit správně tvar slova, který my zde máme v minulém čase. Řecký tvar prý není jednoduchý minulý čas, jako kdyby Království nebeské už bylo tady a dějiny spásy už skončily. Do jisté míry jistě, prý toto slovo navazuje na to, co jsme říkali, že se čas naplnil, a nemusíme tedy jenom doufat, že jednou v budoucnosti snad budeme moci začít žít s Pánem Bohem, ale zároveň je to slovo aktivní, které odkazuje k právě probíhajícímu ději. Jako kdyby zároveň království už tady bylo, ale zároveň ještě teprve přicházelo. Slyšel jsem přirovnání, že to může vypadat jako kdyby do našeho normálního světa padaly veliké cákance Božího království; nebo ne zcela přesný, ale dramatický překlad tohoto výroku, že se Království Boží prolamuje do našeho světa.
K tomu ostatně také odkazuje Pán Ježíš citovaný v Lukášově evangeliu (17,21), že Království Boží je mezi námi. Nemusíme ho hledat někde v exotických končinách světa, ale právě mezi námi, v našem každodenním životě, se můžeme setkávat s Pánem Bohem.
Důležité je nejenom správně chápat, ale také vědět, co tedy s daným biblickým slovem máme aktivně dělat. Dovolte mi, abych si tady pomohl krátkou vzpomínkou.
Když jsem byl kluk, moje babička z matčiny strany, mimochodem členka tohoto sboru, žila na Újezdu na Malé Straně. Jezdili jsme k ní tehdy poměrně často a většinou jsme přestupovali na stanici metra Malostranská. Bylo to s osmdesátých letech a jako mladý teenager jsem tehdy docela těžce nesl atmosféru zahnívajícího husákovského reálného socialismu. Proto si pamatuji, jak na mě vždycky zapůsobilo, když jsem se koukal na vrcholu eskalátorů na Malostranské na překrásnou sochu Naděje od Matyáše Brauna z Kuksu. I když jsem tehdy ještě do kostela nechodil a kdybyste se mě zeptali, tak bych Vám řekl, že v Boha nevěřím, přesto mě pohled na tuto sochu vždycky připadal jako pohlazení, jako ujištění o tom, že ještě stále existuje naděje, a že jednou bude lépe.
Po mnoha letech jsem se k této soše zase vrátil, když se sbor, do kterého teď normálně v neděli chodíme, začal scházet v Malostranské besedě a já se zase můžu každou neděli kochat pohledem na tuto nádheru. Ten sbor, do kterého chodíme, je anglicky mluvící a sestává se většinou z cizinců. Mnoho z nich, když jsem se jich ptal, co je zaujalo na Češích prvního, tak mi odpověděli, že se lidé na ulicích a v dopravních prostředcích málo usmívají. Jako kdyby český národ propadl smutku a beznaději. Věřím tomu. Dokonce bych si troufal tvrdit, že z celé trojice hlavních křesťanských ctností, víry, naděje a lásky, sice možná největší je láska, ale řekl bych, že našemu národu nejvíce schází naděje.
Naděje v to, že naše jednání a naše životy mají smysl. Tolikrát v historii jsme vyrazili s naději, že už bude lépe, abychom nakonec zase skončili v nějaké katastrofě (od Reformace, přes národní obrození, První republiku, porážka nacistického Německa, osmašedesátý), že už vždycky spíše očekáváme nějakou katastrofu, nežli vítězství. Pobýval jsem několik let v cizině a znovu a znovu jsem byl překvapován obrovskou jistotou všech lidí kolem mě, že jejích jednání povede k očekávanému výsledku, že pomáhají tomu prolamování se Božího království do normálního světa. Jistě mnoho bylo možné odbýt s poukazem na povrchní potřebu pozitivního myšlení, ale když jsem si uvědomil, jak moc žiji ve stínu středoevropského očekávání katastrofy a marnosti našeho díla, začal jsem se trochu stydět.
Myslím, že právě v současné celospolečenské situaci, ale i v našem osobním životě, je pro nás Čechy tady jasné přikázání „Věřte evangeliu!“. Nemáme očekávat katastrofu, nemáme si myslet, že náš život stojí za …, ale máme zde přikázáno skutečně očekávat Království Boží přicházející do našich životů a do našich okolností a že má cenu tomuto prolamování se pomáhat.
Amen
Matěj Cepl