Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Věděli jste to, milí bratři a sestry?… Věděli jste to, že lidský život je jednou obrovskou příležitostí, jak žít opravdový a plnohodnotný život se svým Bohem?
Já tedy ne… Ale jen do té doby, než mi bylo dáno pochopit a porozumět tomu, že těmi nejdůležitějšími Slovy Bible nejsou ani „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ z Jana, ani deuteronomistovo „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“, nýbrž: „A řekl Bůh“ z Genesis.
Proč? Protože od té doby, co Bůh otevřel ústa, je už nezavřel. Jen si poslechněme Pavla, co on na to říká: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“
A nic… nic se na tom, milí bratři a sestry, od počátku stvoření, kdy Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby,“ nezměnilo.
Ano, jistě, já vím, že je vrcholně neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale udělejte dnes pro jednou výjimku a v duchu onoho Pavlova „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh…“ pojďte poslouchat se mnou. A třeba se dozvíme, jak se k té živé vodě, o které se píše ve Zjevení Janově, zaručeně dostat, třebaže nepůjde přímo o biblické slovo.
Tou první výjimkou, je rozhovor farizeje a člena židovské rady Nikodéma s Ježíšem.
Každý z nás tu 3. kapitolu Janova evangelia známe. Obzvláště onen 16. verš: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
To už je ale vrchol celého vzkazu, který, nám náš Bůh v onom rozhovoru, který opravdu stojí za to si přečíst znovu a znovu, klidně i několikrát za sebou, zanechal.
Ale věděli jste i to, že se tam hovoří o živé vodě? No vidíte – a já jsem byl až do dneška přesvědčený, že živá voda existuje jen v pohádkách. Ale Ježíš v tom rozhovoru přesto Nikodémovi zcela jasně říká: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“
Ještěže tu ty pohádky máme, že? Jinak bychom se možná nikdy nedozvěděli, že když král jednou vydá své „královské rozhodnutí“, tak jej musí dodržet stůj co stůj, dokud se nenaplní, jinak by přestal být králem, i kdyby seděl na trůnu třeba dalších 50 let! A právě to Ježíš Nikodémovi taky připomíná, když mu řekne: „Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.“
A co že to je to, co Jejich Výsost zná, o čem svědčí, copak viděla, ale my Jejich Svědectví nepřijímáme?
Třeba nám to pomůže pochopit, když si vyslechneme další, byť nebiblický rozhovor – Rozhovor mezi Bohem a Joan Baxterovou z filmu „Božský Evan“, který se odehrál v jedné restauraci někde mezi Prestige Crest, New Yorkem a Kanadou, když Joan i s dětmi utíkala od svého manžela a novopečeného senátora Evena.
Určitě mnozí z vás obsah toho rozhovoru znáte, ale přece jen nám tu jeho nejdůležitější část ještě jednou připomenu: „… Když se někdo modlí za trpělivost, myslíte, že mu ji Bůh dá, anebo mu dá příležitost být trpělivý? Když se modlí za odvahu, dá mu ji Bůh, anebo mu dá příležitost být odvážný? Když se někdo modlí za sblížení své rodiny, myslíte, že mu Bůh dá pocit sounáležitosti, anebo mu dá příležitost se milovat?“
Ano, „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ říká nejvyšší Adonáj, který tak skrze Izajášova ústa ohlašuje svému lidu do Babylóna vzkaz. Vzkaz plný jeho překvapení a úžasu, že právě v té největší jednoduchosti je ta největší síla. Vzkaz, který platil jak za života starozákonního lidu, tak jako pro Nikodéma, tak i pro Pavla, který po setkání s Ježíšem u Damašku pokládá své předchozí farizejské pojetí víry za dětinské.
Cožpak nejsou právě toto Pavlovo vyznání i s dobře ukrytým Božím vzkazem v Izajjášově proroctví, které jsme si tu před chviličkou připomněli, velmi závažným důvodem zamyslet se nad svým postojem ke svému Bohu a vzít je se vší úctou opravdu seriózně, vážně?
Nikodém, stejně jako Pavel, měli svou představu, jak být svému Bohu blíž, ale jak víme, Boží záměr, jak se jim dát poznat, byl naprosto, ale naprosto odlišný.
Je sice pravdou, že – na rozdíl od Nikodémova rozhovoru s Ježíšem – to, co bylo předmětem celého Ježíšova rozhovoru s Pavlem, sice nevíme, což opravdu, ale opravdu není až tak podstatné, jako je pro nás podstatný a životně důležitý onen Nikodémův rozhovor Ježíšem, ve kterém se hovoří o živé vodě, kterou má náš Bůh připravenu a která nám skutečně náleží, stejně jako místo v Nebeském Království.
A proto Bůh, díky svému Královskému rozhodnutí, které vydal ještě před stvořením tohoto světa, že prostřednictvím svého Syna, rozumějme správně, svého druhého Já, spasí vrchol svého stvoření – tedy člověka, nemůže… opravdu nemůže jednat jinak. A věřte mi, že pro to udělá všechno, i kdyby nás měl donutit udělat třeba tu nejbláznivější věc na světě, jako třeba postavit archu, jako tomu bylo ve filmu „Božský Evan“, anebo si pro nás připraví jinou šílenost.
„Proste a dáno bude vám. Hledejte a naleznte. Tlučte a bude vám otevřeno,“ vzkazuje nám Ježíš ve svém „Kázání na hoře“. Nebuďme ale překvapeni z toho, když nám Bůh, přestože nám náš Spasitel zaslíbil: „Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno,“ dá sice to, zač jsme jej prosili, ale trochu jinak a ještě nás přitom provede svojí školou života.
Jen se podívejme na Joan a Evana Baxterovy!
Evan chtěl být jen dobrým kongresmanem a nechtěl zklamat své voliče, když si jako své megalomanské volební heslo zvolil, že změní svět. A i přestože mu modlení očividně nešlo a mnohému z nás by jeho modlitba možná připadla velmi nedůstojná, prosil Boha, aby mu s tím pomohl. A Bůh? Bůh jej kupodivu vyslyšel. Rozhodně ne tak, jak bychom očekávali. Místo tradičně klasického vyslyšení mu řekne, ať postaví archu.
Joan – ta se zase modlila za sblížení jejich manželství a rodiny a Bůh jí klidně nechal opustit svého milovaného Evana, aby jí v restauraci řekl: „… Když se někdo modlí za trpělivost, myslíte, že mu ji Bůh dá, anebo mu dá příležitost být trpělivý? Když se modlí za odvahu, dá mu ji Bůh, anebo mu dá příležitost být odvážný? Když se někdo modlí za sblížení své rodiny, myslíte, že mu Bůh dá pocit sounáležitosti, anebo mu dá příležitost se milovat?“
A právě v tom je podle Pavla ta pravá a jediná dospělost. Když pochopíme a správně porozumíme, že všechno, zač prosíme, je jen jednou obrovskou příležitostí poznat svého Boha v Jeho – pro nás možná nepochopitelném – jednání a být mu blíž.
Že cesty Páně jsou velmi, ale opravdu nevyzpytatelné. Že nám sice dá to, zač jsme jej prosili, i když se nám Jeho vyslyšení třebas nebude vůbec zamlouvat. Vždyť i ono Ježíšovo „začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu“ je také Boží – Královské a neměnné rozhodnutí, které nikdy nepřestane platit, dokud nebude bezezbytku naplněno!
Když toto spolu s Pavlem, Evenem a Joan Baxterovou pochopíme, přijmeme a vezmeme za své, pak jistě budeme jednou v Nebeském Království pít vodu života, jak se o tom píše v knize Zjevení: „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.“
A k tomuto poznání nám dopomáhej sám náš Bůh.
Amen
Pavel Sivák