Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
V 6. kapitole Janova evangelia sledujeme zástupy lidí, jak jdou za Ježíšem, neboť vidí, jaké divy působí. A Ježíš jejich touhy po znameních určitým způsobem naplňuje. Když za ním dojdou na travnatou horu za Tiberiadské jezero, nasytí jejich prázdná břicha zázračným rozmnožením pěti chlebů a dvou rybiček. Touhu provolat jej světským vládcem však naplnit nehodlá ţ raději na noc odchází do ticha a samoty. Když jej zástupy další den hledají a následně nacházejí na druhém břehu jezera v Kafarnaum, říká jim Ježíš, že jej ve skutečnosti nehledají kvůli divům, které působí, ale proto, že jedli chleby a jsou nasyceni. Je zřejmé, že zástupy okusily nebeský chléb. I když to vypadalo, že ho bylo maličko, měly jej do sytosti. I když ho měly krátce, stále šly v jeho síle jako Eliáš v prvním čtení. Zástupy seznaly, že zakusily něco úžasného – a že by na tom úžasu chtěly mít účast stále. Že by už nikdy nechtěly hladovět. Jak toho však dosáhnout? A co nebo kdo vlastně je ten nebeský chléb?
Ač to může znít na první poslech banálně, tím chlebem je Ježíš Kristus. Co konkrétně to znamená? Znamená to, že tím chlebem nejsme například my sami. My sami od sebe nejsme schopni sytit lidi okolo nás, pokud je našim prostřednictvím nesytí Kristus – pokud Kristus nepromění naše srdce takovým způsobem, abychom se byli schopni nezištně dělit o vše, co máme. Stejně tak to znamená, že ten chléb z nebe je možné nacházet na místech nebo v lidech, kde bychom to na první dobrou nečekali: tak jako když učedníci a zástupy nečekali, že by na opuštěném místě mohli nalézt pokrm k nasycení všech přítomných; nebo když židé nečekali, že by Ježíš mohl sestoupit z nebe, že by mohl být Bohem, neboť si mysleli, že má původ u Josefa a Marie. Při hledání nebeského chleba je proto třeba oprostit se od své sebestřednosti a od svých zažitých představ – a nechávat se vyučit Bohem, jak doporučuje Ježíš s odkazem na proroky.
Kde a jak k takovému učení dochází? Kde se můžeme s nebeským chlebem setkávat? I zde nám mohou být dnes přečtené biblické texty nápomocny: Eliáš, kterému místní mocipáni (a mocipaní) usilovali o život, odešel do pouště, odevzdal svůj život v poušti Bohu a dostal chléb, v jehož síle pak šel 40 dní až na horu, kde se setkal s Bohem jako nikdy předtím. Rovněž Izraelcům byla mana dána na poušti po vyjdení z Egypta a útěku před mocnými – a chodili v její síle 40 let. Obdobně byly lačné zástupy v evangeliu díky Ježíšovi nasyceny poté, co za ním vyšly na horu na druhém břehu jezera.
Proto Ježíš říká, že pokud nechceme hladovět, musíme přicházet k němu, musíme jej hledat; zároveň je nicméně Ježíš chlebem, který sestupuje od Boha k nám. Je tedy třeba naší činnosti, našeho vyjití – ale to nám samo o sobě nic nezaručí. Kdyby Bůh neposlal anděla a podpopelný chléb, Eliáš by pod keřem v hladu a beznaději zemřel; kdyby Bůh neseslal manu, Izraelci by na poušti zemřeli v hladu a nadávání; kdyby Bůh neseslal Krista, zemřeli bychom při hledání duchovního nasycení v pozemských věcech. Pokud nebudeme věřit, že Bůh si nás přitahuje k sobě a sesílá svůj chléb nezávisle na našem snažení, můžeme se ve spleti našich každodenních vyprahlostí a tužeb uhledat k smrti. Obdobně, pokud na chléb nevyjdeme čekat do pouště, pokud nevyjdeme z otroctví všedních starostí a zajetí smyslů, nebudeme na přijetí tohoto nebeského pokrmu připraveni.
Z toho, že se Ježíše vydaly hledat nasycené zástupy i z toho, že Ježíš hovoří v souvislosti nebeským chlebem o životu věčném, je zřejmé, že účastenství na chlebu nebeském (alespoň v tomto čase) není něco, co bychom mohli získat nějakou jednorázovou akcí a co by nám pak zůstalo napořád. Ježíš sice říká, že je třeba, aby nás nejprve Bůh-Otec přitáhl k sobě. Ale pak je třeba naše vlastní neustálé přicházení ke Kristu. Soustavné očišťování naší duše a zaměřování každého našeho jednání na Krista. Pokud tak budeme v síle Ducha svatého činit, můžeme si být jisti tím, že nás nebeský chléb bude sytit a oživovat, bude dávat celé naší existenci radostný smysl a bude našim prostřednictvím sytit zástupy kolem nás.
Touha po neustálém bytí v Kristu se může projevovat také touhou slavit co nejčastěji účast na jeho těle způsobem, který nám odkázal a který je církví předáván po staletí: společným díkůčiněním za Boží sebedarování v Kristu. Tajemství eucharistie v tomto ohledu krásně ukazuje paradox, že můžeme mít účast na něčem, co nás neskonale přesahuje: byť jsme každý omezený jiným způsobem, můžeme každý tak trošku jinak zakoušet chléb, který Kristus dává.
A jelikož nejde o chléb pozemský, který by byl plně uchopitelný rozumově a okusitelný tělesně, nemůžeme čekat, že bychom nebeský chléb a jeho účinky byli vždy schopni vnímat svými smysly. Vždyť, jak říká Ježíš, Otce neviděl nikdo kromě Syna. Bůh v nás proto může působit neviditelným, nadpozemským či nadpřirozeným způsobem. Nemusíme se proto nutně znepokojovat tím, že ve svých duchovních životech nevidíme jasný pokrok nebo že nám konkrétní náboženská praxe nepřináší to, co dříve, nebo to, co popisují druzí. Jestliže toužíme po nasycení nebeským chlebem a přicházíme denně ke Kristu, můžeme věřit, že v nás Bůh působí způsobem, který nám není vždy zjevný – a možná nám v těchto životech nikdy zjevný nebude. Ono totiž na té zjevnosti mnoho nesejde – protože když jsme v Kristu, jsme syti nebeským chlebem, nic nám nechybí a nic dalšího nepotřebujeme – jsme vytaženi mimo čas, smrt, utrpení, tělesnost a jiné danosti tohoto světa do neohraničeného prostoru Božího království.
Amen
Daniel Bartoň