Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Zkuste si to představit. Ježíš má za sebou dlouhou, dalo by se snad i říci, misijní cestu, se svými učedníky. Jeho pouť do přímořského, nechvalně známého města, Týru, se zakončila a místo toho, aby se Ježíš začal vracet rovnou domů na jih, vezme to oklikou ještě dále na sever snad do ještě nechvalnějšího Sidónu. Chodí po nesvatých místech. Tato dvě přímořská bohatá města jsou symboly zkaženosti, jsou to přístavy plné lidí, plné pohanství, plné hluku, ale i sem Ježíš zavítá. Neštítí se jich. Odtud se pak začíná vracet na jih směrem ke Galilejskému jezeru, jeho hlavnímu působišti. Kolik lidí po cestě potkal, kolik dobra udělal, kolika lidí se dotkl, kolik lidí se dotklo jeho. Stěží je někdy sám. Návrat domů se rozhodl vzít oklikou přes východní hory. Zde už na něj čekají nesčetné zástupy. Toho davu, toho hluku, těch rukou, těch pohledů, těch očekávání, zástupy nemocných, zástupy zvědavých, zástupy, zástupy, zástupy. V tomto neustálém hluku však Ježíše čeká tiché setkání s člověkem, který žije v tichu. Který nemluví a který je ve spárech davu a jiných lidí, kteří za něj rozhodují. Setkává se s člověkem, který, ač obklopen lidmi, žije uzavřen v tíživé samotě.
Já nevím, jestli máte osobní zkušenost s komunikací s neslyšícími. Někteří se naučí trochu komunikovat, jiní vydávají jen skřeky a tyto skřeky jsou dost podivné. Kdo by nevěděl, že se jedná o hluchoněmého člověka, asi by si myslel, že má co dočinění s učiněným bláznem. Pamatuji se na italskou hluchoněmou tetičku Pinu, která nechápala, že jí nerozumím, nechápala, co to znamená cizinec. Neustále se mě dotýkala, vyžadovala moji pozornost. Ze slušnosti jsem se jí snažila co nejvíce vnímat a hádat, co mi říká, ale bez překladu to bylo jen děsivé až agresivní divadlo. Připomnělo mi to dokument o jednom neslyšícím chlapci z jisté Africké vesnice, který se tak horečnatě snažil komunikovat, až ho začali posílat na různé exorcismy, protože si mysleli, že je posedlý. Vydával skřeky, o pozornost si říkal boucháním a občas nekontrolovane demoloval cokoli mu přišlo pod ruce. Měl ale štěstí a nějakým způsobem se dostal do města do centra pro neslyšící, kde se setkal s podobně postiženými lidmi. Musel odejít ze svého domova pryč, aby on sám o sobě zjistil, že není posedlý, že není blázen a že jsou lidé, kteří s ním dokáží komunikovat. Přestal být agresivní, naučil se komunikovat a dále působil jako učitel znakového jazyka. Vyžadovalo velkou námahu, aby ho doma začali vnímat jako plnohodnotného člověka.
Když se pak přeneseme o dva tisíce let zpátky v čase do dekapolských hor východně od galilejského jezera, osud hluchoněmého člověka byl ještě o něco horší. Hluchý člověk byl totiž rituálně nečistý, měl zákaz vejít do chrámu a byl hluchý, jako ty modly, většinou se mělo za to že on/ona a nebo někdo z předků spáchali nějaký hrozný hřích a svatý Bůh je nyní trestá. Ano, hluchoněmý člověk mohl sice pracovat rukama, třeba na poli, pokud odkoukal, co se po něm chce, mohl být tedy docela užitečný, ale neustále takový užitečný blázen. Do chrámu měli nedokonalí lidé vstup přísně zakázán, protože krása a dokonalost chrámu byla svědectvím dokonalosti a krásy Boží, a kdyby nějaký kulhavý, nebo hluchoněmý chtěl do tohoto dokonalého prostoru na zemi vstoupit, jistě by ho znesvětil, jak říkají Biblická nařízení. Navíc přeci vyznání Izraelitů bylo: “Slyš, Izraeli, tvůj Bůh je Hospodin, Tvůj Bůh je jeden”. Ale jak to mohl být skutečný Izraelita, když ani slyšet nemůže. Takový člověk se více než živému zdravému a krásnému Hospodinu podobá němým modlám. Sice je obřezaný, ale co to je za Izraelitu, který se nemůže připojit k lidu proroků, kteří celou svojí bytostí slyší boží hlas? A tak to není doopravdy plnohodnotný člověk se svojí důstojností. Je to spíše takový lidský předmět.
Zpředmětněný doslova a do písmene je i hluchoněmý z našeho příběhu. Jméno nemá, je známý jen jako nemoc. Je definován svojí nemocí, to je vše, co o něm lze říci. Jako by to byl předmět, jako by snad ani neměl svoji vůli. Zástup tohoto člověka vezme, doslova ho odnese k Ježíši ( ale vždyt on přece chodit umí) a nakonec lid Ježíšovi postiženého předá. Ježíš si ho doslova převezme. A pak nastane jedna z nejdivnějších a nejnepochopitelnějších situací nového zákona. Ježíš vezme dva prsty a doslova mu je hodí do uší. A to je jen začátek. Mně by zajímalo, kdy vám naposledy někdy někdo strčil prsty do uší. Doopravdy se nad tím zamyslete. Kdy naposledy vám někdo strčil prsty do uší. Ptám se zcela vážně. Je to intimní a absurdní situace, ale občas v životě nastane. Když jsem vzpomínala, tak jsem si vzpomněla na to, jak mi čistila uši maminka, a poté, jak mi uši kontroloval doktor. Pravda ale je, že mi doktor nestrkal nasliněné prsty na jazyk. Přesto...podobné úkony přece provádí lékař.
Co to mělo znamenat, můžeme jen hádat. Je možné, že Ježíš tímto činem mluvil v podobenstvích, aby mu nerozuměli? Dělal si legraci? Měl magické sliny? Měl všech lidí dost a považoval hluchoněmého také za předmět nehodný úcty?
A nebo právě naopak?
Co když zde Ježíš mluví tak, že mu sice my, lidé, kteří mají dar slyšet a mluvit, nerozumíme. Co když ale mluví tak, že mu rozumí hluchoněmý? Tento ubohý člověk byl donešen zástupem k Ježíši a zástup prosil Ježíše, aby na nemocného položil ruku. Ježíš ale doporučení, co s nemocným má dělat, jakoby paradoxně neslyší. Neposlouchá, co mu říkají lidé, zástup nechá zástupem, nyní jsou sami. Na nemocného ruku nepokládá, tak jak by si to zástup přál. Svoje ruce naopak používá k tomu, aby s hluchoněmým mluvil jeho jazykem. Jazykem gest. Intimním gestem, které ho přijímá se vším tím, kdo je, aby ho vysvobodil. Ježíš se ho neštítí jako nějakého nečistého předmětu. Ježíš se dotýká jeho největších bolestí neschopností a nedostatečností. Ano, mohl na něj jen položit ruku, ale nebylo by to málo? Ježíš vstoupil do světa tohoto člověka a poprvé na něj promluvil tak, aby mu hluchý rozuměl. Aby i neslyšícímu zaznělo ono: “Slyš, Izraeli, Hospodin je Bůh, Hospodin je Jeden”. A tento Hospodin zde stojí vtělený v Synu a dotýká se jeho nečistoty, jeho nemoci. Ježíš se dotýká nedotknutelných, dělá nemyslitelné, strká prsty do věcí, které ostatní obchází a místo toho, aby se tím znečistil tak naopak očišťuje, uzdravuje a posvěcuje. Neštítí se nesvatých uší, neštítí se nečistého jazyka. Přijímá člověka takového, jaký je, aby ho proměnil, vysvobodil a uzdravil. Mluví na komunikačně zakletého člověka jeho řečí a vyvádí ho ze žaláře samoty a nepochopení.
Otevři se. Kdo se tu má doopravdy otevřít? Uši a jazyk? Ano, uši i jazyk poslechly. Jenže veškerá znamení nejsou cílem sami v sobě, jsou symbolem, učí a vedou dál. Nemoci jsou ve starém zákoně sice symbolem porušenosti stvoření, zároveň však kontrastují s dokonalostí Boží. Jsou polem působnosti Boží. Nezajímají nás příběhy běžných zdravých lidí tak, jako příběhy neplodných matek, jako příběhy uzdravených malomocných. Hluší slyší, slepí vidí,malomocní jsou očišťováni, Boží královstí se přiblížilo. To na nemocných se zjevuje Boží moc na svědectví, k poučení a k naději.
Dvanáct učedníků, církev po letnicích a několik prvních generací církve, to nebyla vybraná společnost, jako dnes. Byla to snůžka nehodných. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Je-li mezi námi mnoho zdravých, svatých, dokonalých, pak asi něco děláme špatně. Na kom se má projevit Boží moc, když jsme tak zdraví a dokonalí? A nebo zas až tak zdraví a dokonalí nejsme? Když se kolem sebe podíváte, nesedí zde mnoho sociálně vyloučených, společností opovrhovaných lidí. Nesedí zde mnoho nemocných, slepých, hluchých, nevidím tu mnoho lidí z okraje společnosti? Kde jsou? A proto i nám patří ono effatha, otevři se. Protože sice máme uši, slyšíme, ale co vlastně slyšíme?
To mě vede k závěru našeho textu. Zástup je sice milý a přivede nemocného k Ježíši, ale když jim Ježíš jasně řekne, ať o zázraku mlčí, tak o to víc o něm vyprávějí. To oni neslyší. Přes ten hluk a euforii neslyší, že po nich jejich Pán chce něco jiného, než si oni mysleli, než si oni představovali, než si oni vysnili, než by se jim samotným líbilo. I jim patří ono effatha, otevři se a slyš. Je čas mluvit a je čas mlčet. A když jim Ježíš řekl ať mlčí, tak ho neposlechli, protože ho neslyšeli. Můžeme se chlácholit tím, že slyšíme, ale dokud si nenecháme sáhnout prsty do uší, tak neuslyšíme pravdu. Můžeme si myslet, že mluvíme správně, ale pokud nás nechytne náš pán na jazyk, tak správně mluvit nebudeme.
Na to, abychom mohli slyšet a správně mluvit, je třeba se otevřít. Ovšem, jak dobře víme z příbéhu, hluchý neotevřel sám sebe. Ani my sami seme neumíme otevřít ani my sami si neumíme pročistit uši a rozvázat spoutaný jazyk. A právě to je naše slabost a nemoc, pokud se považujeme za zdravé a nevidíme svoji potřebnost. Je snadné říkat Ježíši co má dělat. Je snadné mu k trůnu vodit lidi a říkat mu, aby se jich dotknul. Ale co když ten, kdo se potřebuje otevřít jsme právě my? To my potřebujeme, aby se nás Kristus, syn Boží, svými prsty dotknul tam, kde jsme svázaní svým předporozuměním. To my potřebujeme pročistit uši, aby se na nás zjevila Boží sláva. To my potřebujeme rozvázat jazyk, abychom netlachali naprázdno, ale abychom mluvili správně. Effatha, otevři se.
Amen
Eliška Havelková