Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
slyšeli jsme kousek z příběhu o selhání krále Davida. Úžasný skvělý a příkladný král David se dopustil ohavné hnusárny. Svedl manželku jednoho ze svých důstojníků. Těhotenství se nejprve pokusil nahrát na něj, a když mu to nevyšlo, tak ho nechal zabít. Jednoduchá finta – Urijáše v jedné z bitev prostě nechali samotného proti spoustě nepřátel a ti ho zabili.
Příběh krále Davida, slušného vojáka Urijáše a Urijášovy manželky Bat-šeby asi všichni celkem dobře známe. Biblické čtení bylo z jeho samotného závěru. Za králem Davidem přichází prorok Nátan a vyřizuje Davidovi od Boha trest za tyto hříchy: dítě, které bylo takto zplozeno, zemře. Vidíme, že si z Davida ani zdaleka nelze vždycky brát příklad! Ale ten jeho následný modlitební zápas už do značné míry vzorový je.
David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi… David hledá Boha. Tohle si zapamatujme, protože „hledat Boha“, to je ten první a nejpodstatnější prvek modlitby. Hledání Boha. Snaha setkat se s ním. Snaha být s ním v kontaktu. Komunikovat s ním. Všechno ostatní, co si k modlitbě můžeme ještě říct, budou jen nástroje, které se v historii církve více či méně osvědčily. V Davidově případě je to půst, tedy lze si představit, že ten týden opravdu nic nejedl. To je spojeno s tím, že spí na zemi, vedle postele. Chápejme to jako „kající úkon“. Újma. Jakési „sebetrestání“, kterým David chce vyjádřit, že své pokání bere naprosto vážně. Urijášovi život nevrátí, ale je tu něco dalšího, co David způsobil a co je třeba dát do pořádku.
Když prorok Nátan oznamoval Davidovi trest, zazněl tam důležitý motiv: Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít. Davidův hřích měl jeden rozměr, který by nám snadno unikl. Nejde jen o to, že se dopustil smilstva, vraždy, křivého svědectví, že do těch svých čachrů zatáhl ještě další lidi, kteří pak kdesi spunktovali Urijášovu smrt a že přitom umřeli i další lidé. To samo o sobě je dost hnusné. Ale při tom fingovaném ústupu od hradeb, ve kterém vojáci nechali svého Urijáše na holičkách a nepřátelští Amónci ho připravili o život, došlo ještě k něčemu dalšímu. Jsme ve starověku, každá bitva je tak nějak vnímána jako bitva božstev. Ten, kdo vyhraje, tak svým vítězstvím dotvrdí, že jeho božstvo je lepší.
Když Izraelci utíkali od hradeb a obránci jich pár postříleli – tehdy padl i Urijáš – tak ten ústup Izraelců byl v tehdejším chápání jasným důkazem, že Hospodin to v zápase s nějakým tím Baalem či Molochem, či co to Amónci uctívali, jasně prohrává. A přitom to byla jen Davidova křivárna ve snaze zbavit se Urijáše. Až zpětně teď Davidovi dochází, jak se na jeden hřích nabalily další a nakonec i ten, který vyjádřil vyznáním: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“
Zhřešil jsem… Hřích je něco, co staví zeď. Když někomu ublížíte, je to jako byste mezi sebou a tím druhým postavili zeď. Už spolu nemůžete mluvit jako dřív. Tuhle zkušenost určitě všichni dobře známe. Někoho jsme pomlouvali, někomu jsme ukřivdili, ublížili… Mrzí nás to, ale to je málo, že nás to mrzí. To je jen uznání vlastní viny, které samo nic nevyřeší. To je jen předpoklad k tomu, aby ta postavená zeď mezi námi a tím druhým byla zbourána. Ale samo od sebe ji to ještě nezbourá!
Ve vztahu s Bohem je to úplně to samé! Když si člověk uvědomí, že jako křesťan někde selhal a dal tím všem okolo příležitost k pohrdání Boha… To jsou přece dějiny církve jako na dlani! Jestli je nějaký důvod, proč lidé odmítají Boha, tak je to na prvním místě hanebné svědectví života těch, kteří se k tomuto Bohu hlásí. Dejte se s někým nevěřícím do řeči o Bohu a velice rychle se řeč přetočí na církev. Mluvte o křesťanství a předhodí vám křesťany.
Jako ti Amónci v době Davidově, tak až po naše časy se lidé podívají na Boží služebníky – co dělají, jak žijí… No a podle toho si pak dělají obrázek o Bohu. Bambiliónkrát můžeme vysvětlovat, že by to dělat neměli, ale vždycky to dělali, dělají a dělat budou. Je to normální. A potud i my „hřešíme proti Hospodinu“. Stavíme zdi mezi sebou a stavíme zeď mezi sebou a Bohem. Už spolu nemůžeme mluvit jako dřív.
V tu chvíli vzniká náboženství. Náš lidský pokus, jak se k tomu Bohu vrátit. Jak obnovit ten stav, kdy je možno s Bohem prostě mluvit. Přesně ten pocit, který Davidovi velel „hledat Boha“, tedy snažit se tu hradbu mezi sebou a Bohem nějak překonat. David to dělá tehdy obvyklými způsoby. To už jsme si připomněli: půst a k tomu ještě dobrovolné omezení v pohodlí, tedy spánek na podlaze.
Takovýchto pomocných metod, jak rozšířit, obohatit a posílit modlitbu, lze navymýšlet spousty… Obávám se ale, že čím budou sofistikovanější, promyšlenější a komplikovanější, tím více se budou vzdalovat od té původní náplně, totiž hledání Boha. Stanou se nástrojem pro sebeuspokojení našich náboženských potřeb. S tímhle se potkával Pán Ježíš a v prvním čtení jsme slyšeli jeho kritiku náboženského formalismu. Tehdy zjevně běžné praxe modlitby na veřejnosti. Mám k tomu postřeh od Jirky Mrázka, který pregnantně vystihl jádro problému: „Samozřejmě, že dobře zvolenou modlitbou na strategicky vhodném místě lze oslovit i náhodné kolemjdoucí nebo náhodné návštěvníky kostela nebo synagogy. A zanechat v nich hluboký dojem. A Ježíš v podstatě souhlas: ano. Zanecháte hluboký dojem v kolemjdoucích. Máte přesně to, co jste chtěli, máte svou odměnu. Jen tomu prosím neříkejte modlitba. Modlitba je rozhovor s Bohem, nikoli jemu „přes rameno“ s lidmi.“ Tolik bratr děkan Mrázek, nedokázal bych to říci lépe. A ještě jeden citát, tentokrát k onomu „mluvení naprázdno jako pohané“. Je to „… sžíravá ironie do vlastních řad, těm, kdo si na své zbožnosti a na svých dokonalých modlitbách zakládají: nedomnívejte se, že vaše zbožné fráze jsou neodolatelné, že Hospodin vás vyslyší právě kvůli nim. V modlitbě přece nejde o výřečnost“.
Jo, tohle je přesně ten problém, když se z modlitby – hledání Boha – stane modlitba jako nějaká naše lidská sebepředváděčka. A jak jsem říkal před chvíli: čím promyšlenější budeme mít nějaký návod na modlení, tím spíš se z toho stane nějaký perfektně šlapající kolovrátek, ale hledání Boha se z toho vytratí.
Když se my vrátíme ke králi Davidovi a jeho modlitebnímu zápasu podpořenému půstem a sebezapíráním, újmou, tak se tam můžeme učit odlišovat podstatné od služebného. Podstatný je cíl – David hledá Boha. Služebné je náboženství – tedy úkony, kterými tohoto Boha hledá. Nejsou nutně špatné! Jen nezapomínejme, že jsou to více či méně dobré lidské nápady. Nikdy to nebude nástroj, při kterém Pánu Bohu nezbude, než sklapnout podpatky a udělat, co si umaneme. Jde o „hledání Boha“. David „hledal Boha“ – ne použil tak mocný nátlakový nástroj, kdy už ani Pán Bůh nemohl jinak a okamžitě Davidovi vyhověl a děcko uzdravil. Nic takového neexistuje. Tohle zkouší dělat magie, zaříkávání, čarování. Modlitba ne. Modlitba stojí na vědomí, že ve vztahu s Bohem máme my problém, my jsme postavili zeď – a teď prosíme Boha, aby to s námi přece jen ještě zkusil. Aby on ze své strany tu zeď zbořil – tedy aby nám odpustil. Aby se dal nalézt
V té konkrétní věci, za kterou se David modlil, tak Davidovi Bůh nevyhověl. David kvůli chlapci hledal Boha… A klouček umřel. Bůh některé modlitby nevyslyší, a to, i když se modlí král David. Ani král David neměl nějakou „dokonalou modlitbu“, ani modlitba spojená s půstem a se sebezapíráním nemusí nutně stačit, když Bůh naši modlitbu vyslyšet nechce.
Je úžasné, jak David fakt nevyslyšení své modlitby přijal. Myslím, že je to důkazem toho, že jeho hledání Boha nakonec bylo úspěšné. Nebyla vyslyšena jeho modlitba a přece se s Bohem potkal, přece Boha nalezl... Když hledám nějaký vnější znak, který by mi toto „nalezení Boha“ postihl, tak je to „pokoj“.
V zmatcích a nervozitě služebníků je spousta nepokoje. V jejich strachu, co David udělá, když se dozví, že dítě zemřelo – v tom je spousta nepokoje.
Jak ostře to kontrastuje s Davidem, který vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb, a jedl.
Služebníci nechápou, ale my bychom to pochopit mohli a měli. Člověk, který má s Bohem srovnaný vztah, tak od něj přijímá to, co Bůh dává. Jako to píše apoštol Pavel Filipským (4,11n): … naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
David přijal od Boha jako fakt, že tohle děcko prostě s Batšebou mít nebude. Že to je trest, který mu byl oznámen a který si zaslouží. Ale třeba Pán Bůh dá – a budou mít jiné! A ejhle – jak se říká „do roka a do dne“ měli malého Šalomounka.
David hledal Boha – a našel Boha. Hledal ho v modlitbě, půstu, sebeodříkání. To je dobrá cesta. Vždyť David Boha našel. Jen si opakujme, že to byla cesta ne cíl. Cíl je setkání s Bohem, poznání a přijetí jeho vůle. V poznání a přijetí Boží vůle David nalezl pokoj, smíření.
Tohle je cíl, ke kterému bychom se měli snažit dostat i my! Hledat Boha, hledat jeho vůli. Tam, kde tuto Boží vůli poznáme, tam ji přijmout, zařídit se podle ní. A nalézt tak pokoj, smíření, klid.
Amen