Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
čeká nás dnes příběh vrchního celníka a boháče Zachea. Neoblíbeného pracháče, který kvůli drobné postavě vyleze na moruši, aby z ní pána Ježíš dobře viděl. Až mě ten příběh trochu motivuje k tomu zasadit morušovník vzadu za kostelem a až po něm děti polezou, budeme mít příležitost jim vyprávět jim tenhle příběh. Nehledě na to, že moruše je fakt výborná věc.
Pryč ovšem od sladkého ovoce k trpké životní situaci jistého Zachea. Ta jeho společenská pozice se velmi špatně převádí na dnešek. Ať dnes vybereme cokoliv, vždycky tam bude chybět přinejmenším rozměr kolaborantství s okupační římskou správou. Daně se vybíraly pro císaře. Daně nikdo neplatí s nadšením a platit je okupantům se už teprve nechce.
K tomu ještě to, že celníci zjevně své pozice zneužívali. Když přišli za Janem Křtitelem, jeho rada byla (L 3,13): „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno!“ svědčí právě o nějakém takovém nešvaru.
Na dnešní situaci převedeno tedy s výhradami nejspíš někdo vysoko postavený v exekutorské komoře. Okolo exekucí – jakkoliv je to principiálně nutný institut! – se děje spousta špinavostí. Snad jsou i slušní exekutoři, ale asi jako já cítíte, jak to drhne. „Slušný vymahač dluhů“ – to zní jako protimluv. Skoro jako „slušný nájemný vrah“.
Jenže Zacheus právě někdo takový je. To je klíčový okamžik dnešního příběhu. Čtu z přesnějšího kralického překladu: Stoje pak Zacheus, řekl ku Pánu: Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.> Slyšíte ten přítomný čas?! Polovici statku svého dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob. To je Zacheova reakce na to, že lidé hudrají, že Ježíš je hostem u hříšného člověka. „Já nejsem takový hříšník, Ježíši! Ne desátky, deset procent, ale padesát procent rozdám chudým! Polovinu svého zisku dávám na charitu. Když zjistím, že jsem někoho ošidil, přijímám rozhodnutí zákona, jako by to byla krádež (Ex 21,37) a ne nechtěný omyl. Dám mu čtyřnásobek jeho škody.“
Nu – to je situace… On je ten Zacheus vlastně veliký slušňák. Chtělo by se říct: „Bohu díky a každého takového člověka!“. Tady nedošlo k obrácení hříšníka. Jasně – kdyby k němu došlo, kázalo by se na to snáz. Bylo by to takové mile černobílé, efektní a drtivá většina vykladačů tenhle příběh chápe právě jako nápravu darebáka.
Ale Zacheus je takový „slušný a poctivý výběrčí daní“. Pořád je prachatý až kam. Berňák není charita. Rozhodně Vám nebude jen tak odpouštět zaplacení nějaké konkrétní daně. Když zaplatíte pozdě, zaplatíte penále a hrozí i propadnutí majetku. Ale když Zacheus zjistí, že něco bylo zabaveno neprávem, vrátí to a ještě přihodí odškodné. Ze svého velkého majetku pravidelně přispívá na charitu a fakt nedává málo – polovinu toho, co vydělá.
Až si jeden řekne – to je škoda, že takového slušného člověka živí zrovna tohle. Mnohdy lidská hloupost. Nezaplacená složenka na pár stovek a lup, najednou tisíce lítají. A tohle ho živí. Takový hodný člověk by přece měl dělat nějakou hezkou práci, abychom ho mohli mít rádi a chválit! Asi jako když se naše dcery ještě jako malé holky ptaly na jednu moc hodnou paní ze strmilovského městského zastupitelstva: „Proč je ta hodná paní komunistka?!“ Prostě jim neštymovalo dohromady, jak tu paní reálně poznávaly, s tím, že byla šéfkou místní buňky KSČM.
Svět je složitý a lidé nejsou černobílí – jenže ta touha po černobílém světě často převáží. V případě Zachea převážil fakt jeho velmi pohrdaného zaměstnání. Výběrčí daní pro Římany. To může dělat jen s prominutím hajzl. Slušný člověk by šel raději žebrat, než aby sloužil Římanům ve vybírání daní! Okupanti. Co nám Římané za ty vybrané peníze dali?! Ono toho nebylo málo! Římany si židé sami dobrovolně pozvali v době občanské války a oni ji ukončili a zajistili v celé oblasti na dlouhá desetiletí mír. A zdaleka nejen to. Nelze nevzpomenou na legendární scénu z Monty Pythonů a Života Briana, kde se židovští rebelové dohadují, co vlastně pro ně za všechny ty prachy Římané udělali. Vrchní rebel tam volá: Všechno nám vzali! I našim otcům a otcům našich otců. ... A co nám oplátkou kdy dali oni? A najednou zjišťují, že za díky Římanům mají kanalizaci, lékařskou péči, vzdělávání, víno, veřejný pořádek, zavlažování, silnice, zásobování pitnou vodou… Ale stejně si zaslouží odsouzení. Protože prostě jsou to Římani.
A na téhle vlně je odsouzen Zacheus. Nikoho nezajímá, jak se s těmi daněmi nakládá a nikoho nezajímá, jak Zacheus žije. Je to šéf výběrčích daní. Je to kolaborantská krysa. Slušný člověk raději přejde na druhý chodník, aby se s ním nemusel potkat! V hlavě se mi honila postava protektorátního prezidenta Emila Háchy a jeho hodnocení těsně po skončení války. Nikoho nezajímalo, jak aktivně se zasazoval za český národ. Kolika studentům zatčeným v listopadu 1939 pomohl na svobodu. Prostě to byla kolaborantská krysa, která zaslouženě skončila na Pankráci.
Navíc – Zacheus je bohatý. Velmi bohatý. Společenská atmosféra tehdejší doby se zas tak neliší od té dnešní – když někdo dokázal zbohatnout, je podezřelý tak nějak automaticky. A vzhledem k jeho zaměstnání ve státní správě, kdy žije z výběru daní, kterým se nemáte jak vzepřít a musíte je platit – je nám asi celkem srozumitelné, že Zacheus byl ve všeobecném opovržení. Ale zároveň na něj nikdo zas tak moc nemůže, protože pořád je to vysoký státní úředník v oblasti výběru daní! Rozházet si to s berňákem je přinejmenším nebezpečné!
Když si trochu zahrajeme s psychologií – máme tu ještě informaci, že byl malé postavy. To přímo láká k tomu si z něj tak nějak na půl huby dělat srandu. Skryt v anonymitě davu zahuhňat něco o tom, že by si někdo měl koupit chůdy, nebo tak něco… Zacheus musel velmi otrnout ve vztahu ke svému okolí, aby tohle ustál. Mít odstup od těch lidí, vykašlat se na to, co si o něm kdo myslí. Nechat si narůst hroší kůži. Uzavřít se před světem. Ví, že nikomu nic nevysvětlí, protože nikdo o jeho vysvětlování nestojí.
A pak do této situace vstoupí Pán Ježíš a najednou je pro Zachea důležité vysvětlit, jak to s ním je. Stoje pak Zacheus, řekl ku Pánu: Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob. Najednou vidíme boháče, kterého ale jeho bohatství nesemlelo. I když je bohatý, nemá smysl mu předhazovat, že si nemá ukládat poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Jeho srdce fakt nebylo zavřené v truhle se zlaťáky. Neslouží dvěma pánům – Bohu a majetku. Slouží Bohu a majetek, který vydělává, používá tak, jak se to Pánu Bohu líbí. Velký majetek může být pokušením a často bývá. Ale tohle není ten případ.
Vidíme tedy Zachea v jiném světle, než se tradičně vykládá, ale myslím, že tato Zacheova životní situace by mohla být mnohem srozumitelnější nám, jak tady sedíme. Kolik z nás je obrácených grázlů. Hanebných lakomců, kteří se při obrácení polepšili? Příběh lakomce a grázla, který se rázem napravil – to by se asi hezky četlo – ale rezonuje to s něčím v našich životech? Je to příběh, která má nějakou obdobu v naší životní zkušenosti?
To, jak se mi Zacheus jeví v evangelijním příběhu, to mi připadá mnohem zajímavější a v našich životech běžnější. Zkušenost s tím, že si lidé o někom udělají nějaký obrázek a ten už se s ním nese napořád. Zvláště ten špatný obrázek se hrozně těžko odstraňuje. Zachea nikdo nemá rád … kdo by ho také moh´ mít rád? Řekněte: „koho neokrad ten celník šidivý!“ Všichni to přece víme, že to je lump a že krade! (A možná i žere malé děti…) Co s tím může Zacheus dělat? Asi celkem nic. A myslím, že už s tím ani nechce nic dělat. Zacheův problém je jeho uzavřenost světu. Už mu to nestojí za to, aby se před těmi lidmi kolem sebe nějak obhajoval. Ví, že ho odepsali. Lidi si všímají víc chyb než dobrých vlastností. Zacheovi je jasné, že už si ho dávno zaškatulkovali. Vytvořili představu podvodníka, zloděje, vydřiducha, lakomce, hamižníka… a už je nic dalšího nezajímá.
Do téhle situace přichází Pán Ježíš a dost „na drzouna“ se pozve k Zacheovi. Zacheus má radost! Vůbec nemá problém s tím, že se mu někdo takhle nasáčkuje do domu na jídlo! On fakt nemá problém s obětavostí. Ježíš je ale první, komu je ochoten o té své obětavosti říct. Před kým mu to stojí zato to přece jen zkusit ukázat, že on, vrchní celník Zacheus, není takový hříšník, jak si o něm lidé myslí. Na tuhle jeho otevřenost Ježíš odpovídá: Dnes přišlo spasení do tohoto domu… To je dobře, Zachee, co děláš. Tohle se Pánu Bohu líbí.
Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo… To co zahynulo – to byl kontakt Zachea se zbytek světa. Zacheova otevřenost. Zacheova nechuť jít za lidmi a mluvit s nimi. Zkoušet s nimi navazovat vztahy. Přemáhat ty jejich hotové soudy a uzavřené kapitoly. Zacheovo „obrácení“ – můžeme-li to tak nazvat – není tedy v nějakém „polepšení“, ale v otevřenosti. Vyjde z té své obranné šlupky, která mu bránila v kontaktu s ostatními lidmi. Kdo ví, jak by to s tím v zásadě hrozně hodným, slušným Zacheem dopadlo, kdyby celý život žil jen v situaci, kdy se ho druzí straní. Kdy jím pohrdají. Kdy se mu vyhýbají, protože přece „vědí, co je zač“. Co na to, že to je žid, syn Abrahamův. Co na tom, že to je Boží dítě. Co na tom, že to je člověk. Už je onálepkován, zaškatulkován, nikdo od něj nic nového nečeká.
Ježíš má důvěru v to dobré, co v nás je. Zajímá ho to, bere to vážně. Chce to podporovat, chce na tom stavět. Třeba toho nebude tolik, jako u toho Zachea! Ale pořád to Ježíše zajímá. Ne, co jsme udělali špatně. Ne, co na nás druhým vadí a co odsuzují, co o nás budou vykládat, když nás tak budou někde za našimi zády drbat.
V Ježíši přichází někdo, kdo s námi ještě není hotový. Pro koho nejsme uzavřená kapitola, odepsaný případ. Pro Ježíše je Zacheus opravdu syn Abrahamův a každý člověk je pro něj Boží dítě. Každý člověk si tedy zaslouží, aby do jeho domu přišlo spasení. Aby se před ním otevřela budoucnost, se kterou už nejspíš nikdo nepočítá. Přátelství s druhými, otevřené vztahy ve společenství, bourání předsudků
Ježíšova přítomnost mění situaci. V Ježíšově přítomnosti to najednou stojí zato neřešit, jak jsou na mě jiní hnusní, ale co jsem vlastně já zač. I v tom dobrém. Ba především v tom dobrém. To teď Pána Ježíše zajímá. On oceňuje lidskou snahu.
Takhle se pozná společenství, ve kterém je Ježíš. Společenství, do kterého už v tomto světě přichází spasení. Může to být rodina, může to být sbor, může to být pracovní kolektiv, třida… Nemají tam moc předsudky, předporozumění, uzavřené soudy. Lidé jsou k sobě otevření, vzájemně si naslouchají a oceňují na sobě to dobré.
Amen