Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
O co člověku v životě konec konců jde (pokud vůbec o něco)? O překonání pošetilosti rozumu a mravní tuposti? Prázdnoty prosté reprodukce a spotřeby života? Z prastaré písně ke dny sobotnímu čteme v žaltáři (Ž 92,7-9): „Člověk hovadný nezná toho, aniž blázen rozumí tomu, že vyrůstají bezbožní jako bylina a kvetou všichni činitelé nepravosti, aby vyhlazeni byli na věky. Ty pak, ó Nejvyšší, na věky jsi Hospodin.“
Vzděláváme se. Mnohým věděním rosteme a kveteme. Toužíme po pravosti, utíkáme se k umělé inteligenci, hledáme... Co být má? Pravdu? Jako dávný Gilgameš z města Uruku hledal život věčný, spásu? Má-li povstat imago v říši hmyzu, má-li vzejít nadějné v plné kráse, musí se kukla otevřít, ustoupit nové aviatické dimenzi mezi nebem a zemí.
Písmo dávno mluví o proměně člověka v nové stvoření darem Boží milosti. Nové srdce, nového ducha slibují už proroci. Bože, jak se to stane, že člověk vnitřně procitne, ožije v bytost duchovní, imago Dei, k obrazu toho, který Duch jest (J 4,24)? Nadání od Pána Boha v nás hledá cestu té změně. Víra není z nás, shodují se apoštolové. Darem milosti se to Boží ujímá, Duch otvírá oči mysli ke kajícímu sebepoznání, k poznání Otce a k přijetí jeho lásky ve společenství vysvobozující pravdy. Jdeme spolu cestou hojnějšího života, kterou ON připravil, abychom po ní šli. Mezi těmi, kteří jdou jinudy a jinam, směřujeme ke smysluplnosti v něm. Netoužíme po marné chvále. Duchem živí, Duchem i chodíme (Gal 5,25-26).
Apoštolové té možnosti jsou svědky především svého vlastního duchovního vykročení se všemi důsledky. Pokusme se o srovnání dvou nejvýraznějších: Pavel káže Krista ukřižovaného, jak jej oslavený zastavil a oslovil u Damašku. „Obraz Boha neviditelného,“ vzpomíná, „prvorozený všeho stvoření“ (Kol 1,12-14). „Vytrženi z moci temnosti máme v něm vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů.“ Tak a podobně mluví tenhle horlivý Izraelita (Ř 11,1; 2K 11,22) farizeus, objevný vykladač a dříve neúprosný zastánce Zákona Mojžíšova z vlastní zkušenosti .
Galatským píše, že v Damašku pokřtěn starým Ananiášem, se neohlížel hned po potvrzení. Neradil se s předními církve, kterou dosud trápil, vyslýchal a pronásledoval (Gal 1,16). Ctitel a milovník Staré Boží Smlouvy tři roky kdesi v Arábii duchovně pracuje na evangeliu Smlouvy Nové, Smlouvy téhož živého Boha Hospodina, jak jej od dětství zná a nyní jako Otce Pána Ježíše Krista poznává, aby posléze vyznal: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od Zákona hříchu a smrti“ (Ř 8,2).
Muž krajností na sebe ve světle svého obrácení vidí: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti, v němž dělám, co nechci?“ a děkuje Bohu, že skrze Jezukrista, Pána našeho, rozeznává podvojnost svého „já“. Rozhodně opouští způsob života svému tělu po chuti. Vysvobozen k přebývání duchovnímu, k „chození podle Ducha“, vychutnává si to duchovní (Ř 7,24.24.; 8,1nn), a svědčí křesťanům v Římě i nám: „Ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, obživí i vaše smrtelná těla pro Ducha, který ve vás přebývá“ (Ř 8,11).
„Jste v Kristu nové stvoření.“ Zvěstuje radostně věřícím všude. „Staré věci pominuly, hle, nové všecko učiněno jest“ (2K 5,17). A naříká nad tragickou zaťatostí pokrevně nejbližších svých bratří Židů, vědom si jejich i svých rukou od krve Ukřižovaného. „Bůh je mi svědkem, jak veliký zármutek a ustavičnou bolest mám v srdci. Sám bych si přál zavrženým být od Krista místo bratří svých, příbuzných svých podle těla“ (Ř 9,1n). Takto drásavě, až absurdně vyznává, co nepřestává být pozadím jeho přímluvných modliteb a ovšem i jeho tázání se po Bohu, jeho teologie.
Končí-li slavnou pátou kapitolu druhého listu do Korintu: „Toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm,“ naslouchá dávné prorokově písni o trpícím služebníku Božím, jako tajemství konání Boží lásky s námi v Ježíši Kristu: „Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati a nemocí trápiti (svého nejmilejšího), aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě své, byl dlouhověký, a to, co se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo… Nesl hřích mnohých a přestupníků byl zástupcem“ (Iz 53,10.12).
Slyšíme? Za nás obětován, na dřevo zlořečení přibit nepravostí svých katů, ale i mou a tvou, za nás učiněn hříchem („taktě se líbilo Hospodinu“), abychom spolu, mocí jeho vzkříšení, došli ospravedlnění. Smiřme se s tím, že takový je Bůh Otec, píše Pavel Korintským a všem, které oslovuje evangeliem Ježíše Krista, evangeliem Boží Lásky (2K 5,14.19.).
Ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky jej vydal“ (Ř 8,32), soudí apoštol o Ježíši Kristu, tak jako prorok o dávných trpitelích v Izraeli, a čte dál Druhého Izaiáše: „Ty jsi Vykupitel náš, to je od věčnosti jméno tvé. Proč jsi nám dal zabloudit, Hospodine, od cest svých? Zatvrdil jsi srdce naše, abychom se nebáli tebe?“ (Iz 63,16.17.) Tuší prorok v té bídě své a svých bratří skrytý spasitelný záměr a účel?
Na prorokovo opovážlivé „proč?“ jako by apoštol v události Velkého Pátku uslyšel Boží odpověď. Do krve zatvrzelí obětujeme v Synu zjevenou Lásku Boží. Tak jsme zbloudili. Tak jsme pohrdli vtělením jeho dobroty a ON to nejen dopustil. ON sám se dává Zákonu žádajícímu proti nám, vězňům nepravosti, aby nás, uvěříme-li v pokání jeho Lásce, věčných pokut ušetřil. Sobě samému očišťuje lid zvláštní (Tit 2,14). Sám shlazuje naše přestoupení pro sebe a na naše hříchy nevzpomíná (Iz 43,25).
Tak uvažuje milovník Staré Smlouvy, zákoník Pavel (Ř 7,22). Sám sobě Bůh, v Otcovském střetu své žádající spravedlnosti a Lásky, sebe obětuje v křižovaném svém Synu... Jeden je Bůh (Iz 43,11; 45,6). Jeho svatá vůle se děje o Velikonocích, usuzuje Pavel. „Taková je jeho Láska k nám, a taková je jeho žádající spravedlnost.“ Káže Božího Krista ukřižovaného. „Bohu se zalíbilo skrze bláznové kázání spasit věřící“ (1K 1,21). Kruté dějství Velkého Pátku z přivolení vyšší moci snad je polehčující okolností aktérů golgotského zločinu (Sk 2,23; 7,52). Jakožto nástrojů Boží bolesti, kterou činí zadost nároku své spravedlnosti? Neumíme nehřešit, ale Otec věřícím pro trpitele Krista odpouští. Uvěřit je milost. V té logice pak možná i Janovi nasloucháme, že „tak Bůh miloval svět, že vydal svého jednorozeného útrapám kříže, snad aby odpustil a vůči své žádající spravedlnosti si nezadal? Jak jinak nezahynout, a mít život věčný?
K údivu apoštola Jana Mistr však svému nočnímu hostu vysvětluje, že milující Bůh dává svého Syna k záchraně věřících, ne aby odpustil, ale protože odpustil (J 3,16). Svým dáním odstavuje logiku tohoto světa správna a žádající spravedlnosti. Kdo se odtud, z téhle své přirozenosti znovu nenarodí, kdo duchem nepolíben se neprobrodí vodami pokání, neuvidí, nepochopí, nevejde, nic nemá z jeho královského dání, říká Nikodémově zákonické a přirozeně sudičské duši. Jako by Janův Ježíš předchozí sepsání evangelistů i Pavla v Duchu svatém komentoval i vykládal. (Mysleme chvíli prostě v narativu biblického kánonu.) Mladý galilejský rybář vykročil za veřejně začínajícím Mistrem z Nazaretu a postupně jej přemáhá bytostná zkušenost Boha v člověku Ježíši mezi nimi, a usiluje to svým sepsáním sdělit: Odvěký Tvůrce, Slovo všech počátků, Bůh, který Duch jest, se z lásky omezil, abychom jej mohli potkat, přijmout a volit cestu duchovního bytí s ním, vyhlašuje úvodem evangelia: Na počátku bylo Slovo, pramen a smysl všeho (J 1,1nn). Na konci pak svého veřejného působení (J 12,44n) tento Ježíš shrnuje: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mne poslal a kdo vidí mne, vidí toho, který mne poslal. Já světlo jsem přišel na svět, aby žádný, kdo věří ve mne, ve tmě nezůstal.“ Na svět poslaný Syn člověka, k nenávisti zbožných strážců Zákona, říká svému Božství Otče: „Jsem v Otci a Otec ve mně jest (J 14,10). Jsem cesta i pravda i život. Žádný nemůže k Otci než skrze mne“ (v. 6.). Kdo mne následuje, vidí vpřed, vchází, žije Božím kralováním, jímž JSEM dávající spravedlností mezi vámi. Jsem chlebem toho života a vodou živou vašeho zůstávání v pravdě.
„Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se,“ vypověděl už Křtitel. A Ježíš? „Přišel jsem, abych ji dosvědčil. Kdo je z pravdy slyší můj hlas.“ Pilát neslyší. Mávne nad tím rukou a vydá ho krutostem žoldnéřů a na smrt. Avšak v předvečer událostí Velkého Pátku, dříve než jej všichni opustí, slyší Jan Ježíše mezi učedníky: „Oslavil jsem Tě, Otče, na zemi. Dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil.“ (Je hotovo, ačkoli na Golgotě moci temnosti tohoto světa dokonají zítra.) „Nyní oslav ty mne, Otče, tou slávou, kterou jsem měl u tebe dřív než byl svět,“ myslí s nimi na slávu vzkříšení (J 17,4.5.). „Oznámil jsem tvé Jméno lidem, které jsi mi dal ze světa (v. 6.).... Dal jsem jim tvé Slovo a svět je nenáviděl, jako mne (v. 14.)…, ale slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my... Já za ně prosím (v. 9.) i za ty, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit (v. 20.) Známé jsem jim učinil tvé Jméno, Otče, (končí Ježíš přímluvu za nás) a známé učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich a i já v nich.“ (v. 26.)
Amen.
Samuel Jan Hejzlar