Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
asi si dokážeme představit historickou situaci, která k sepsání takovéto výzvy vedla. Lidé se hlásí ke křesťanství, ale na jejich životě to poznat není. Ohání se tím, jací jsou věřící, ale když od nich něco potřebujete, nechají vás na holičkách. Tím, že se ohání vírou, tak nadělají spoustu škody ve vztahu církve a světa. Kdo z nás nikdy neslyšel něco ve smyslu „Jestli tohle jsou křesťané, tak s takovou vírou nechci mít nic společného!“ Dnes ale uvidíme, že problém je ještě hlubší.
Tahle historická situace se v dějinách mnohokrát opakovala. Jako pomyslná houpačka zhoupnutá do jedné krajnosti tak byla opakem krajnosti druhé, totiž situace, kdy byl na lidské skutky kladen důraz přehnaný. Zákonický přístup, který vedl k dojmu, že si spásu musíme svým jednáním nějak zasloužit. I ten nadělal mnoho škody, tentokrát spíš dovnitř do církve, kde pak kvetlo sudičství.
Tahle houpačka dvou důležitých důrazů se asi bude houpat až do skonání věků. Jedno i druhé je totiž důležité – jak to, že spásu dostáváme darem, aniž bychom museli jakékoliv skutky udělat, tak to že by na nás naše křesťanská víra měla být nějak vidět. Proto se tento spor objeví již na stránkách Nového Zákona.
Apoštol Pavel obchází širý světa kraj a káže o spasení darovaném v Ježíši Kristu. Pán Ježíš zemřel a vstal z mrtvých – každý, kdo v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého uvěří, před tím se otevírá brána do nebe. Žádné skutky nejsou potřeba, jen věřit a ve víře tento dar přijmout. Jasně, že první se ozvali židé s tím, že Mojžíš toho lidem nadiktoval mnohem víc než věřit v Boha. Je tady 613 micvot, tedy velmi konkrétních přikázání, která Bůh nařídil Izraeli. Duše člověka se přece skládá z 613 částí! Pokud se této duši podaří naplnit všech 613 micvot, pak dosáhne věčného pozvednutí. To už jsme ale kdesi v kabale, tedy v židovském mystickém proudu…
Rabínští vykladači ale mají některé postřehy přinejmenším zajímavé. Oněch 613 přikázání se dělí na 248 přikázání formulovaných pozitivně, protože v těle (prý!) máme 248 kostí a orgánů a tak celé celičké tělo se účastní plnění přikázání. Jeden každý kousíček vašeho těla může v tomto světě dělat dobré věci. Nu a holá matematika nám říká, že těch formulovaných negativně nám do 613 zbývá 365. Tedy každý den v roce se člověk musí chránit toho, aby nějaký ten zákaz neporušil. Nedodržování příkazů a zákazů Mojžíšova zákona zavírá cestu do nebe a tečka. Bez skutků – reálných a velmi konkrétně popsaných skutků se prostě s nebeským královstvím rovnou rozlučte!
Do tohoto myšlenkového světa apoštol Pavel a další křesťanští misionáři vnáší naprosto zásadní tezi, že po Kristu už tohle neplatí. Bylo to dobré, ale všechno to, k čemu měly vést jednotlivé příkazy a zákazy, to je splněno. Ježíš Kristus nezrušil Starý Zákon, ale dokonale naplnil všechno to, k čemu tato přikázání měla vést.
Měla totiž vést k Bohu. Měla bořit zeď, kterou jsme hříchem postavili mezi sebou a Bohem. Měla nás očistit, abychom mohli stanout před Bohem, který je třikrát svatý. Toho se snažili dosáhnout židé plněním přikázání. Starý Zákon je jedním velkým svědectvím, jak to lidem nešlo naplnit přikázání a být hodni toho přijít k Bohu.
Teď toto všechno ale můžeme přijmout jako dar od Ježíše. On je Bohem, který přišel a přichází až za námi. Jeho smrt smazala hřích, takže už nás od Boha nic neodděluje. Bez obav můžeme k Bohu přicházet se svými radostmi i starostmi, protože tento třikrát svatý Bůh se nám stal v Ježíši Kristu Otcem.
Tohle je jádro křesťanské zvěsti. Tohle lidé slyšeli ve slovech: „Ježíš je Spasitel“. Když to přijali, když uvěřili v tu prostou větu „Ježíš je Mesiáš!“, tak se Ježíš stával i jejich osobním Spasitelem, Mesiášem. Jako nezasloužený dar přijímali tu otevřenou bránu do nebe, ve které stojí Spasitel Ježíš a vítá každého, kdo chce vejít.
Jak úlevné to muselo být pro člověka, který se až doposud bál, že některý z jeho 248 tělesných orgánů nenaplnil Boží příkazy. Že v některém z 365 dní roku porušil nějaký Boží zákaz a tak si zavřel bránu do nebe. Zvěst evangelia přinášela úlevu, odpočinutí duši, pokoj… Pokoj, jaký nemůže dát nic na světě, ale Pán Ježíš ano. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14,27) praví Pán. Spása je dar. Je zadarmo.
No – co nic nestojí, to za nic nestojí. Co je zadarmo, toho si lidé záhy přestanou vážit. To, že to stálo krev Božího Syna, na to se dá vlastně velice snadno zapomenout. Houpačka se zhoupla na druhou stranu. Nastává to, čemu se říká laciná milost. Milost jako teorie. Milost, kde hovoříme o odpuštění hříchů, ale pomíjíme, že se ten hřích týkal živých lidí, kteří by z onoho odpuštění měli vyvodit nějaké důsledky. Tedy že se to týká nás. Byly nám odpuštěny hříchy – a my zdůrazníme slovo „hříchy“ a tak nějak necháme jedním uchem tam a druhým ven odletět to „nám“.
Najednou se to „nás“ nějak netýká a výsledkem jsou křesťané, kteří dělají označení „křesťan“ jen ostudu.
Tahle situace se v dějinách církve mnohokrát objevila a církev složitě hledala odpověď, jak z toho ven. Jak nezradit princip spasení jako nezasloužitelného daru, kdy stačí prostě uvěřit Kristu – a zároveň vést lidi k nějakému mravnému životu. Jakubův list je jednou z takových odpovědí. Je jednou velkou výzvou ke zcela praktickým projevům toho, že jsme křesťané. Kritizuje upřednostňování boháčů v křesťanských shromážděních. Odmítnutí darovat jídlo či oblečení tomu, kdo nemá vůbec nic. Na několika místech varuje před hřešením jazykem, který má křesťan umět držet na uzdě.
Kdo se podle své víry nechová, tak vlastně žádnou víru nemá. Jeho víra umřela. Klíčový verš Jakubovy argumentace Jk 2,26: Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.
„Živá a mrtvá víra“ je ale pro mne dost abstraktní vyjádření. Obraz, který jsme slyšeli dnes, je mi bližší. Obraz člověka, který se podíval do zrcadla, ale okamžitě zapomene, jak vypadá. Tohle totiž znám. Podívám se na mobil, kolik je hodin, ale protože mi myšlenky lítají, kdo ví kde, tak ve chvíli, kdy ho už zase strkám do kapsy, tak kolik je hodin nevím. Ta čísla jsem viděl, ale hlava je nějak nevstřebala. Situace, kdy mi někdo něco říká, já slyším ta slova, ale opět za pár vteřin nevím, o čem byla řeč. Situace, kdy bych zapřel setkání s člověkem, kterého jsem potkal, protože se mi to setkání celé nějak vypařilo z hlavy.
Viděl jsem časomíru … slyšel jsem ta slova … potkal toho člověka – ale bylo to úplně marné a zbytečné. Jako by to nebylo. Nebude to mít vůbec žádné důsledky. Přijdu pozdě a nic nevím. Tak takhle je to s člověkem, který je toliko posluchačem Božího slova, ale v jeho životě se nijak neprojeví.
Příběh z prvního čtení o domu na písku a na skále mluví o tomtéž. Abychom si to uvědomili, tak jsem četl nejen to samotné podobenství, ale slova těsně předcházející. Odchováni písničkou „Déšť padal a voda stoupala“ víme, že máme postavit svůj dům na Pánu Ježíši. Jistě, že Ježíš je skála, na které máme postavit dům svého života. To čteme v Bibli na několika místech. Ale jako na potvoru zrovna tohle podobenství říká, že podoben muži rozvážnému, který staví na skále a tak jeho dům obstojí, je člověk, který slyší Ježíšova slova a plní je. Tím pevným základem, který udrží stavbu lidského života, je praktický křesťanský život.
Ano, v jádru má i ta písnička pravdu, že je potřeba postavit život na Pánu Ježíši. Ale už z toho nějak vymizelo Jeden konkrétní prvek. To, co nám dnes klade na srdce apoštol Jakub: že postavit svůj života na Pánu Ježíši – to na našich životech musí být nějak velice konkrétně vidět. Když to vidět není – no, tak je to jako s tím pohledem do zrcadla, s hodinkami, rozhovorem či člověkem, kdy z toho za pár vteřin není nic a tak to vlastně celé taky na nic bylo.
… každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále… Mít moc hezky postavený dům je lákavé. Když se člověk vykašle na základy, tak i docela rychlé a rozhodně levnější, než když je potřeba je zabudovat do skály. Obraz pro nerozvážnost je to ale velice srozumitelný.
Když se stavěl Karlův most, tak kronikář Beneš Krabice z Weitmile popisuje, jak se budovaly jednotlivé pilíře – ze zašpičatělých fošen se udělala kruhová hráz v místě, kde měl stát pilíř. Dělníci vybrali vodu a pak hrabali a postupně dál zaráželi zábranu tak dlouho, až se dostali pod hlínu na štěrk. Ten rozrušili špičáky a pak začali stavět pilíř. Ani jeden pilíř však Petr Parléř nedokázal ukotvit ve skalnatém podloží a tak některé pilíře měly základy jen necelé tři metry pod dnem. První povodeň strhla most necelých sto let po postavení a pak ještě další pětkrát za sebou. Až po povodni v roce 1890 byly díky podpoře mecenáše Josefa Hlávky pilíře vybudovány na skále.
Co nemá základy, to v problémech neobstojí – a Pán Ježíš nám tímto podobenstvím říká, že základy se budují tak, že se snažíte žít podle jeho vůle. Obdobně, jako nám Jakub říká, že kdo Boží vůli poslouchá a zná, ale v jeho životě se to nijak neprojeví, tak klame sám sebe. Sám sobě něco nalhává. I Jakub nazve evangelium výrazem „zákon svobody“. Je to bývalý žid. Ví, jak byl nesvobodný, když si spásu snažil zasloužit s dopomocí 613 příkazů a zákazů. S apoštolem Pavlem by si jistě velmi dobře porozuměl, protože i Pavlovi šlo o to, že křesťanská víra se na člověku musí nějak konkrétně projevit. Ty vnější projevy totiž víru posilují. Bez praktického křesťanského života naše víra zemře.
Vidíme, že žít jako křesťan, že to je v našem vlastním zájmu. Nejenom jako svědectví světu, ale už teď tady pro nás je důležité žít jako křesťan, protože to upevňuje naši víru. Dává jí to pořádné základy, jako u toho domu z podobenství, či Karlova mostu. Jestli svoji víru nechceme ztratit v nějakých pochybnostech, zkouškách a jiných bouřích tohoto světa, jestli nechceme dopadnout jako člověk, který se na sebe podívá do zrcadla, ale stejně neví, že obličej má špinavý kdo ví od čeho – no tak je potřeba nejen jako křesťan věřit, ale také jako křesťan žít.
Vrátím se k těm rabínským číslům, ale berme je s rezervou: Všech naši 248 částí těla by mělo žít podle Boží vůle a to 365 dní v roce. Ze dvou důvodů. Jeden je zřejmý: Aby tak tomuto světu svědčilo o naší víře. Ten druhý jsme si připomněli dnes: aby ve všech těch 613 částech naší duše tuto víru posilovalo a ona tak obstála ve všech zkouškách, které na nás přijdou.
Amen