Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dnes budu mluvit o objetí. O objetí Božím, které je předpokladem všech našich objetí.
Dnešní žalm, který si pravděpodobně zpívali lidé putující pouští z Babylóna do Jeruzaléma, začíná podobným předpokladem, nebo spíše předznamenáním: Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Takovéto předznamenání Žalmu mě nejdříve provokovalo. Odporuje totiž mé a možná i vaší zkušenosti. Ano, věřím Hospodinu, ale že bych byl zvláště pevný a neochvějný, to se mi nezdá. Ani se nepovažuji za nějaký vzor víry, který by se nechvěl pochybami. Natožpak, abych „strměl věčně“. Proto mi ten úvod při prvním čtení zněl nabubřele.
Až teprve další verše na něj vrhají jiné světlo. Celý Žalm je totiž jakýmsi průvodcem krizí. Průvodcem, kterého potřebuje právě poutník putující po poušti, na cestě skrze všemožná vnitřní i vnější ohrožení a pochybnosti. První verš je posilou na takovou cestu. Plní tutéž funkci, kterou má poslání na závěr bohoslužeb: posiluje nás na cestě. To zvolání ujišťuje: „ať půjdeš kudykoli, třeba roklí šeré smrti, Hospodin ti dává pevnou půdu pod nohama. Dává ti i pevný bod, cíl cesty, ke kterému směřuješ.“ Tím cílem je jeho blízkost. Boží blízkost zde symbolizuje právě hora Sijón. Na ní totiž stával Jeruzalémský chrám se svojí svatyní svatých, v ní měl jaksi „nejintenzivněji“ přebývat Hospodin. Hora Sijón zde tedy symbolizuje pevnou jistotu Boží blízkosti, která nikam neutíká, „strmí věčně“. Náš žalm je poeticky tak vystavěn, že právě toto úvodní ubezpečení vytváří jednu z paží onoho Božího objetí. Druhá paže se vine z jeho závěrečného zaslíbení: „Pokoj s Izraelem.“
Toto dvojí ubezpečení o Boží péči je tedy pevným ohraničením prostoru, na němž se odehrává lidská zkušenost. Boží blízkost je pevným bodem v našich krizích. Ze slov žalmisty je znát, že právě jeho zkušenost není vůbec snadná. Právě proto upíná své naděje k cíli své cesty, k Jeruzalému. Tam očekává bezpečí – Kolem Jeruzaléma jsou hory. Hory okolo Jeruzaléma mají poskytnout bezpečí před nepřátelskými hordami, které poutníka na cestě ohrožují. Kdo jste byl v Jeruzalémě, víte, že ty hory nejsou zas tak vysoké, jsou to spíš takové větší kopce. Proto vzápětí žalmista dodá ubezpečení o Boží ochraně, která je ještě pevnější než hory. Pozoruhodnou ironií dějin je, že dokonce i sama hora Sijón stojí těsně za hradbami starého Jeruzalémského města. Jejich architekt hradby totiž špatně nakreslil. To ho nakonec stálo hlavu.
Ve svém cíli poutník čeká také odpočinutí – ono strmí věčně lze totiž také přeložit jako sedí na věky. Co jiného si člověk utahaný dlouhou cestou, uřícený každodenním stresem může přát jiného než se posadit – jako vy teď právě. Posadit se, odpočinout si a občerstvit se na těle i na duchu. Odpočívat a přitom být ve společenstvích svých lidí. Ve společenství, které se setkává právě díky Bohu, který to bezpečí a odpočinutí dává. Takový Bůh ovšem neomezuje svoje působení pouze na cíl cesty. Neváže svou blízkost jen na určité místo, které ostatně, jak jsme viděli, může lidským nedopatřením zůstat na špatné straně hradeb. Tento Bůh neomezuje své působení ani na Jeruzalém, nebo kostel, ani na určitý čas, Šábes, nebo neděli od půl desáté do půl jedenácté. Takový Bůh je se svými lidmi už v prachu a potu jejich cesty, každý den. To vyjadřuje uřícený poutník zvoláním: „Kolem svého lidu je Hospodin, nyní i na věky.“
To je to objetí. Kolem svého lidu je Hospodin. Objetí ještě pevnější než val hor. Není to pouze objetí loučení na začátku cesty, ani objetí na uvítanou na konci cesty. V tomto objetí lidé, kteří věří Bohu, kráčí i klopýtají od pondělí do neděle. Je to objetí, které je zvedá i nese od narození, do smrti. Je to objetí, které člověka nese i ve smrti a neopouští ho ani po ní. Naopak, dává naději, že plnou radost toho objetí teprve poznáme.
K této naději se putující zpěvák žalmu upíná, když je mu zvláště úzko, když čelí ohrožení. Žalm ve své druhé půlce opět na první čtení zní provokativně. Zdá se, jakoby se žalmista stavěl do pozice spravedlivého a dobrého a na druhou stranu stavěl jakéhosi „pachatele ničemností“. Na první pohled by to mohlo páchnout zbožnou samospravedlností. Při pozorném čtení ovšem cítíme hlubokou pochybnost o sobě samém, kterou žalmista zpívá do nebes. Snaží se a touží být spravedlivý, tedy modlit se k Bohu, pevně mu důvěřovat a plnit jeho přikázání. Touží být dobrý, jednat s druhými upřímně a s otevřeným srdcem. Tyto závazky je ale čím dál těžší naplňovat na pouti rozpálenou pouští, na kluzkých kočičích hlavách velkoměsta. Je těžké neuhnout z cesty, když se jednomu přes hlavu ženou dravé hordy a odstrkují ho ostrými lokty. Je toho tolik, co zaměstnává poutníkovu mysl i smysly, tolik toho, co si činí si nárok na jeho mimořádnou pozornost. Tolik toho, co mu nahání strach.
V samotě pouště, v rychlosti utíkajícího času, se neochvějná jistota Božího objetí snadno stává mlhavou vzpomínkou, která leží uložena kdesi vzadu v hlavě. A právě proto poutník na cestě zpívá. Zpívá, aby si opakoval – Kolem svého lidu je Hospodin. Zpívá a jeho píseň se stává modlitbou. Ví, že na to všechno sám zkrátka nestačí a proto prosí: „Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm kdo mají přímé srdce.“ V době, která se lidskou zranitelnost snaží vytěsnit za hranice vnímání, přeléčit ji a naleštit ji do svalnaté reklamy na blahobyt, právě v té době chce poutník slyšet ujištění, že má cenu jednat upřímně a tedy citlivě. Chce slyšet, že právě jednání s otevřeným srdcem, kdy se člověk s důvěrou druhému otevírá, je cestou k pravé blízkosti. Proto zpěvák volá po bezpečí Božího objetí, aby se v tomto bezpečném prostoru mohl otevírat druhým a byl schopen přijímat jejich důvěru. Aby i on byl schopen otevírat svou náruč a přijímat objetí druhých. Žalmista volá po ujištění. A ono zaslíbení – Pokoj s Izraelem – na sebe nenechá dlouho čekat.
Ale přece jen mu předchází varování. Varování před tím, kde končí cesty těch, kteří z cesty k Božímu zaslíbení uhýbají na své vlastní odbočky. Ta nástraha leží právě v slůvku své. Při putování pouští je to celkem prosté: Tomu kdo sejde z cesty, nebo se spoléhá na svůj vlastní orientační cit a zahazuje mapu, hrozí nebezpečí, že se ztratí. Proto je to varování našeho žalmu zvláště přísné. Je to varování, abychom se neztratili. Zároveň v něm stojí v kontrastu přímost srdce z minulého verše a křivolakost svých vlastních cest. Přímost proti křivosti. Kdo uhýbá před druhými a raději přechází na druhý chodník, kdo na přímé jednání odpovídá jednáním křivým, ten se vydává na cestu do samoty a do prázdna. I před takovým jednáním žalm varuje.
Varuje také před ničemností. Boží působení je tvořivé. My se s Bohem setkáváme právě v jeho stvoření, jehož jsme součástí. Boží tvoření zaplňuje prázdnotu, Boží přítomnost přemáhá samotu. Je to dobré dílo a je pro nás. Proto Bůh nemůže snést, když do jeho stvoření zatínáme sekeru, křivíme vztahy a vytváříme prázdnotu, když vytváříme nic. V Božím stvoření není prostor pro nicotu a proto, podle žalmisty, Hospodin, zahání ty, kdo nic vytvářejí, kdo rozmnožují samotu. Bůh nám přece naopak nabízí svoji blízkost. Dává nám ji poznat v blízkosti druhých lidí, v objetí našich blízkých. Zve nás k spolutvoření, k tvoření společenství.
Řekl jsem na začátku, že tento žalm je jakýmsi průvodcem krizí. Jeho zpěvák se snaží v úzkosti své pouti vyzpívat ze svých strachů a pochybností. Obě ty popsané polohy – ničemná i tvořivá, jsou polohami jeho vlastní zkušenosti. Žalmista dobře ví o lidské rozervanosti. Ví o tom hrozném pnutí protichůdných tendencí, které se v nás odehrává. Ví o našem tvoření i ničení, o naší samotě i blízkosti. Ví, o tom zápase mezi tím, na které z obou cest setrvat. A ví i o tom, jak se nám ty cesty pletou pod nohama. Ví, jak je těžké obstát tváří tvář všem trápením a těžkostem. A právě do tohoto zápasu kolem nás Hospodin ovinuje i druhou paži svého objetí, se slovy Pokoj s Izraelem!
Neslibuje nám, že zápas vzápětí pomine. Izrael ostatně znamená Zápasí Bůh. Slibuje ale, že uprostřed našich zápasů, zápasí spolu s námi. A právě protože i v našich zápasech můžeme cítit Boží objetí, můžeme i uprostřed vší té vřavy cítit bezpečí jeho pokoje. A zároveň vzájemné objetí, ta bezprostřední blízkost je cestou ven z našich zápasů – i z těch nejtužších. Ježíš Kristus. Nekonečná radikalita jeho kříže je právě v Ježíšových rozevřených pažích. V jeho otevřené náruči je místo pro všechny. Díky němu i naše každodenní objetí mohou být cítit vůní přicházejícího Božího království. Pokoj s námi se všemi!
Amen.
Michael Pfann