Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dovolím si, jak jsem slíbil, pokračovat nyní v té druhé polovině osmé kapitoly Zacharjášova proroctví:
- Toto praví Hospodin zástupů: „Jednejte rozhodně, vy, kdo v těchto dnech slyšíte z úst proroků tato slova o dni, kdy byl položen základ domu Hospodina zástupů, aby byl zbudován chrám.
- Před těmito dny nebylo totiž co dát za lidskou práci, natož za práci dobytka. Kdo vycházel a vcházel, neměl pokoj od protivníka, dopustil jsem, že stáli všichni proti všem.
- Ale nyní nebudu jednat s pozůstatkem tohoto lidu jako za dřívějších dnů,“ je výrok Hospodina zástupů.
- Vzejde setba pokoje: Vinná réva vydá své plody, země svou úrodu a nebesa svou rosu. To všechno dám jako dědictví pozůstatku tohoto lidu.
- Jako jste byli zlořečením mezi pronárody, dome judský a dome izraelský, tak budete požehnáním, až vás zachráním. Nebojte se! Jednejte rozhodně!“
- Takto praví Hospodin zástupů: „Jako jsem pojal úmysl naložit s vámi zle, když mě vaši otcové rozlítili,“ praví Hospodin zástupů, „a nelitoval jsem toho,
- teď naopak mám v úmyslu obdařit v těchto dnech Jeruzalém a judský dům dobrem. Nebojte se!
- Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud.
- Nezamýšlejte nikdo ve svém srdci proti bližnímu nic zlého. Nelibujte si v křivé přísaze. To všechno nenávidím,“ je výrok Hospodinův.
- I stalo se ke mně slovo Hospodina zástupů.
- Toto praví Hospodin zástupů: „Půst čtvrtého, půst pátého, půst sedmého a půst desátého měsíce se judskému domu obrátí v radostné veselí a utěšené slavnosti. Jen milujte pravdu a pokoj.“
- Toto praví Hospodin zástupů:“Znovu budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst.
- Obyvsatelé jednoho města půjdou do druhého a řeknou: Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také.
- A budou přicházet četné národy i mocné pronárody, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina zástupů a naklonily si ho.“
- Toto praví Hospodin zástupů: „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“
Ohlasy a předzvěsti vánočního evangelia jste jistě zaslechli v těchto prorockých výrocích: O pokoji a o tom, že Bůh je s námi. – Stejně tak jako to bylo charakteristickým rysem první církve po Letnicích. Když přišel někdo zvenčí a byli tam ti obdaření Božím Duchem a mluvili prorocky, byli zasaženi v srdci a říkali: „Jistě je mezi vámi Bůh.“
Cesta k tomuto textu však vedla trošičku jinudy. Přes motiv, který následuje vzápětí v 9.kapitole. Nejenom Zacharjáš, ale možná právě Zacharjášovo podání tohoto slavnostního zvolání adventního je nám nejznámější:
„Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! – Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí. Pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti… Vyhlásí pronárodům pokoj. Jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.“
„Rozjásej se, siónská dcero…“ – Přiznám se, že jsem, jak se mi stává, uvázl hned na tomto prvním oslovení, na té první výzvě. A teď se budu otírat o Braník a pověstného Luďka Rejchrta: (Není tady náhodou…? :-O )
Jsem mu nesmírně věčný za mnohé, co způsobil za svou činnost farářskou, ale nejvíce si ho připomínám tím čtvercovým zpěvníčkem pro děti „Buď Tobě sláva!“ A to proto, že naše, pro mě aspoň, geniální způsob: Ten zpěvníček má rozděleny písně na 5 kapitol. Kromě tesařů, truhlářů a podobných lidí, šikovných, většinou máme 5 prstů na ruce, takže se nám to dá tak dobře pamatovat. A on rozdělil to základní vyznání, o kterém je pak ten krásný zpěvník, podmalovaný Mirkem Radou úžasným způsobem, aspoň pro naši generaci tedy, nedá se to obejít, přejít. Dal tam 5 kapitol, jako zásadní vyznání. Všimli jste si jich někdy? Znáte je? – Tím, že to podle toho učím děti, tak mě to cvrnklo do ucha, jak ten oříšek pro Popelku už na tomto textu.
„Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská…!“ – to je popis, označení Božího lidu. V prorockých obrazech se mluví o Božím lidu jako o NEVĚSTĚ.
Traduje se z doba našich studií, že jeden z milých bratří maďarského jazyka, když byl na zkoušce z Nového Zákona u profesora Petr Pokorného, tak ten se ho ptal: No, bratře, jaké obrazy používá apoštol Pavel ve svých dopisech o církvi? – On se zamyslel a pravil: „Církve je jako „nevěstka“ Kristova.“ – Podobně jako vy, zareagoval i profesor Pokorný – ehm, bratře, říkáte vlastně pravdu, ale apoštol Pavel to psal bez toho „k“ jako vizi a toužebné přání, očekávání od Boha, že církev bude „nevěsta“ Kristova.
Tohle nemá být laciný vtip pro zamatování, ale zase to pomáhá: Jaký je rozdíl mezi nevěstou a nevěstkou?
A teď zase zpátky k Luďku Rejchrtovi: To první, na čem celé to jeho vyznání v tom zpěvníku stojí, je: JSME BOŽÍ LID. – Jsme Boží lid… V tom seznamu tam není žádná interpunkce, není tam ani tečka, ani pomlčka, ani tři tečky… Přiznám se, že mně tam nejvíc naskakuje otazník. A možná ne jeden. A občas promíchaný s vykřičníky. Protože dobře vím, že vše to, co se z Písma učíme a učíme to, ba „rveme to do svých dětí…“ jak říkají písničkáři… – dává smysl teprve, když platí tahleta základní premisa. Když jsme Boží lid. Když mohu číst i ty prorocké výroky, které jsme dnes otevřeli u Zacharjáše, jako část, buňka, úd, ruka, noha, vlas – té nevěsty. Nevěsty Kristovy, kterou si On sám vyvolil. A zaslíbil jí: Čekej na mne, já si pro tebe přijdu!
„Rozjásej se, siónská dcerko, izraelská, jeruzalémská dcerko, propukni v hlahol!“ = Už je to tady. Už ho vidíme! Už ho slyšíme! Ženich jde – připravte své lampy! – další to otřepaný příběh podobenství Ježíšova, který známe právě v adventní době. A určitě se nepočítáme k těm pošetilým, že? – Nebo snad ano?
5 panen = zase to vychází na ty ruce… 5 panen na jedné a 5 panen na druhé straně… Možná dnes máme největší problém s tím panenstvím, že? – Ale jsme ty pošetilé nebo ty moudré? A už někdo rozluštil, co to znamená ten olej v zásobě? Co to tedy mohu mít, co – když všichni usneme a všichni to nějak pohnojíme – a když se pak ozve: Ženich jde! Jak mám pak znovu rozsvítit svou lampu, to, co se ode mne očekává? Abych vítal ženicha rozsvícen, rozzářen, byl světlem?
Jak si představujete dcerku siónskou, jeruzalémskou? Nenaskočil vám nějaký obrázek? Bylo by to zajímavé genderově to teď poměřit, kdybychom to zkusili, dovolili si to vymalovat, co má kdo před očima, když se řekne „dcerka siónská“… Co se týče vzhledu a věku a ustrojení atd. Pro psychology by to bylo pole…
Já tuším, že v těch obrazech starozákonních bych ji popsal asi takhle: (Přiznávám, že nějaké obličeje a tvary mně tam naskočily, proto se na to ptám i vás…)
Roztoužená nevěsta. Připravená, vyzdobená pro svého ženicha. A to ne jen tak nějakého ženicha: Královského ženicha. Roztoužená nevěsta vyhlížející své životní štěstí, ba vysvobození povýšení a posvěcení. Nic jiného pro ni není tak důležité, nic jiného nemá cenu dělat, na nic jiného se soustředit. Všechno ostatní může padnout a vzít za své, ale když přijde ten, co si slíbil pro mne přijít, tak musím být pro něj ta nejhezčí, připravená, krásná, ryzí, čistá… Přece on zaslíbil, že si pro ni přijde. A v tu chvíli skončí její nejistota, ponížení, poroba.
Blíží se Vánoce. Zase budou zvonit tři oříšky pro Popelku… Možná, že nám to může naskočit… i ta naše Popelka. Představte si, jak to bylo pro ni – v očekávání, když čeká na toho prince. Když
Roztoužená nevěsta vyhlížející svého ženicha. To je obraz církve, která přijímá zaslíbení od toho, který slíbil: Já přijdu. A známe z novozákonních textů a ze samého závěru Zjevení: „Přijdu brzy.“ – „Amen. Přijď, Pane Ježíši!“
Každé přirovnání, každý obraz kulhá – tak je tomu i s tou naší Popelkou (Libuškou Šafránkovou) – nebudu dotahovat až po tu „ponožku“ … Tedy myslím „po nožku“ ne „ponožku“, ba ani po tu „Rychlonožku“ – vzpomeňte, jak uměla Popelka pádit, upalovat z bálu, jak pelášila z bálu, když její čas přišel a její milý princ nápadník se jí chtěl dostat na kobylku ještě před tím určeným časem…
Stihla to. Zvládla to vrátit se zpátky podle toho, jak jí ten moudrý – co to tam bylo za zvířátko, které jí dávalo instrukce? – Sova? – Jste si jisti? – Myslím, že se na to budeme muset znovu podívat o Vánocích, abychom si to ověřili. Ale myslím, že nám i tam Popelka bude znít trochu jinak, že si pod ní otevřeme toho Zacharjáše a další proroky a bude to pak trošku víc o nás… = Jsme Boží lid? Může i o nás platit, že můžeme být jako to roztoužené, čisté, ryzí, připravující se na setkání s Ním?
S Ním, kdo není ledajaký. S ním, který je Mesiáš. Který je nade vším. Dána je mu všeliká moc na nebi i na zemi… Bezkonkureční. Přinejmenším tou svou pokornou poslušností a rozumnou věrností, vytrvalostí v daném slibu je nám ta Popelka dobrým vzorem a vodítkem. To, že nezpychla, nenechala se opít tím svým akutním aktuálním úspěchem na plese. Asi dokážeme domyslet, jak by dopadla, kdyby včas neutekla… Všechno by prohrála. Tak jako mnohé a mnozí, jejichž hvězda vyletěla až příliš strmě vzhůru…
To nejdůležitější, co dnes chci z proroka Zacharjáše sdílet a k čemu vás chci navádět, navracet nebo s potěšením se ujišťovat:
Když se Ježíše ptají, co je nejdůležitější v Zákoně – v Zákoně !!! – neřekne: Poslouchati budeš! Ani: Plniti budeš! – Ale? – Milovati budeš! … „I ty jeden neposlušný Broučku… !“
Jaký je mezi tím rozdíl? – Jistě. „Poslouchati jest více než obětovati…“ Ale Ježíš řekne: MILOVAT BUDEŠ! × Co to znamená „milovat“? Máme ještě nějakou použitelnou definici nebo už jsme skončili s tím otevíráním se a rušením všech tabu jen v technikáliích a fyzicko-chemických popisech procesů, které prý umí definovat, co to je láska?
Co to s člověkem najednou udělá, když zahoří a neumí to moc vysvětlit, proč… A když pak zase „odhoří“… ? A neštěstí, když ti dva, co se dali dohromady, pak každý hoří v jinou chvíli… A toho druhého zrovna bolí hlava a nebo je unavený…
„Milovati budeš Pána Boha svého…!“ – Došlo mi nad tímto zacharjášovským textem, že to není Milovati budeš – toho starého, vousatého pána, vládce, tvůrce všeho všeho stvoření, zobrazovaného jako kmeta, starce – byť bohatého a moudrého, jemuž všechno patří a slouží – i kdyby to nemělo být nijak romantické, za ty jistoty by to možná stálo…? Tady se očekává příchod NÁSLEDNÍKA TRŮNU. Prince, který převezme ve svůj čas vše od svého otce krále. Očekává se ten svěží, mladý, krásný, bujný… zamilovaný… vždyť on je ochoten se pro svou vyvolenou až i obětovat!!! Prostě ideál.
Jenže – Zahořel jsem, zahořeli jsme, vyhlíželi jsme ho – ale jak ty družičky, stejný problém… Když on nějak nejde… :-/ A už to trvá dlouho… Musíme taky něco dělat. Musíme z něčeho žít… Musíme se taky nějak starat, dohodnout… Nemůžeme se jenom vznášet na obláčcích a připravovat se a těšit se z toho, že „já jsem ta vyvolená (církev)…“
Kde se stala chyba? Proč to tak dlouho trvá? Není už opravdu na čase to čekání raději vzdát a vsadit na některou nabízenou jistotu? A třeba se „vetřít do náruče nějakému staršímu pánovi“? (Jenže, co když on zrovna nechce…?)
Tahle prorocká zpráva je úžasná zpráva pro všechny zamilované, toužící, vyhlížející. Není to o romantice. Je to to tom, že to třeba opravdu může hrozně dlouho trvat a už to bude vypadat, že jsem se asi spletl nebo spletla.
Ta stejná zpráva je taková jaksi nijaká, nic se neděje – pro ty lhostejné. Pro ty, kteří se již nějak zajistili, zadali, zaprodali…
A tatáž zpráva je zároveň velmi zlá zpráva – pro všechny soběstředné a samolibé, pro ty, kdo to umí a neodolali nějak to zahrát. Taky udělat to tak, jakože miluji, abych z toho něco vytřískal… Ale to už přece známe z našich starých, dobrých pohádek, že když si někdo chce hrát na to, že dělá dobré skutky a že se taky podělí o tu buchtu, co má v ranečku, co mu dala máma – protože mu to říkal brácha, že takhle přece se dostal, že tudy cesta vede… Ale když to nemyslí vážně a opravdově – tak to prostě nefunguje a nakonec vždcky spláčou nad výdělkem.
Milujícím, zamilovaným, toužícím, očekávajícím je i Advent – ten zaslíbený příchod – ten druhý, který
Ale pro ty vyhlížející, toužící, je to to nejšťastnější, nejlepší, co může být. Už aby to bylo. Vždyť není nic důležitější, než právě to, abych se mohl potkat s Ním, který si mne vyvolil a zaslíbil. Pro Něj tady jsem.
Nezaviněně mi naskočila jedna z písní, která nevím, odkud pochází, možná někde od metodistů, pokud ji někdo znáte, přidejte se, v těch papírech, co máte, jsou ta slova také otištěna. Taková zamilovaná:
Slavný Králi pokoje, miluji tě. Nemám jiné naděje v tomto světě.
Tys ten, který zranění léčit umí. Mému srdci jediný porozumí.
Proto, ať mé umění tobě zpívá. Ať se srdce promění, tebe vzývá.
Když ten Zlý zas žaluje, že jsem hříšný, tvoje milost nikdy mne neoslyší.
Každý týden sedm dní chválu vzdávej! Celé srdce rozezni k jeho slávě!
Píseň celé věčnosti nedocení, nepostačí vděčnosti za spasení.
1. „…I když nad mou církví mě nervy berou…“ (Sv. 146) „Kdo chce dál, ten musí cestou chval…“ je refrén té písně. Dlužno zvýraznit: Za co obdivuji starý Izrael, že v jeho bohoslužebné knize, knize víry, ve Starém Zákoně, jsou popsány příběhy Božího lidu té „nevěst(k)y“ – skutečně, to co je o panně siónské a izraelské a jeruzalémské napsáno v těch příbězích, to není žádná selanka. V obrazech starých proroků dcerka izraelská nebyla ani čistá, ani pokorná, ani neposkvrněná. Ba naopak, tak mnohé trpké, ostré až hrubé, nevybíravé výroky proroků odsuzují její nestálost, nevěrnost, netrpělivost, její odpadnutí od slibů, její zálety, úlety… S kdekým kolem, jak píší staří kraličtí „frejovala“ s tak mnohými „frejíři“… současníci by nejspíš řekli: „Když se to hodilo, dala každýmu…“
A teď přichází ženich !!! – Ten, který si ji vyvolil a očekává v roztoužení, jak najde tu krásnou pannu… A najde – utrmácenou, zklamanou, zahořklou ojetinu… Která fakt nemá co dát, kromě obrovské ostudy. – Jak tohle může dopadnout?
Až nad tímto konkrétním zobrazením příběhu najednou člověku dojde, jak je to úžasné, že ten ženich je skutečně třída… Ne, že by ji pochválil, ne, že by řek´: Nic se nestalo. Nic se neděje. Jsi stejně pořád krásná, pořád ti to sluší… Naopak: Skrze proroky jí to opravdu vybarví, se vším všudy. („Vybarvit“ je ta třetí cesta mezi vytmavit a vysvětlit… :D ) + Ale řekne: Jsi má vyvolená. Já jsem si tě vybral a já tě nezradím.
Nejdřív ale – znáte to, jak je to s marnotratným synem? – Když jde marnotratník do sebe, vrací se k otci, otec ho vítá s otevřenou náručí… a šupky, dupky na hostinu…??? – Ne, ne. Žádná hostina. Nejdřív ho pořádně umejte, sundejte z něj všechnu tu špínu, pak mu dejte nový, čistý oděv, dejte mu na ruku prsten, jako že mu zase věřím. Že zase může zacházet se vším, co mu svěřím…!!! = POKÁNÍ. Očista. Moc toho na něm nemohlo zůstat. – Ale nebyl odmítnut. Byl přijat.
Pro lid izraelský té doby, kdy Zachrajáš prorokuje, to znamenalo (čtěte si, pokud to nemáte v malíčku!! Není to selanka, ale stojí to za to to znát… ty prorocké příběhy a královské příběhy z královských knih…) Pro ně to znamenalo: U Jeremjáše se dočteme: Přišel soud pro vaši nevěru. Jeruzalém bude zničen a chrám bude zničen, vyloupen… A kdo z vás přežije, toho odvlečou do pohanského Babylóna. A Jeremjáš jim má říkat takovou věc: Ten Nebúkadnesar, babylónský král, který to teď dělá, podřiďte se mu!! Kdo se jemu nepoddá, bude jednat proti Hospodinu. Protože on, pohan, je nástrojem hospodinovým. Proti Jeremjášovi tehdy vystoupí jiný prorok – Chananjáš – jak napínavý to souboj – a praví: Ve jménu Hospodinově vám říkám, Jeremjáš lže… Protože do dvou let rozlomím jařmo babylónské a budete se zase moci vrátit zpátky a budete žít v zaslíbené zemi jako Boží lid.
Kdo z nich má pravdu, když oba říkají: „Hospodin praví, Hospodin praví…“? „Já k vám mluvuím ve jménu Hospodinově…“? Jeremjáš to měl velmi těžké. Krutá četba, ale poučná… Jeremjáš jim říká: Zabydlete se v Babylóně, spolupracujte s nimi! Bude to vypadat zvenku, že jste kolaboranti, že jste to vzdali. Ale udělejte to, protože až za 70 let padne Babylón a pozůstatek lidu se vrátí zpátky. A teď, prosím pěkně, zase pěkně adresně, každý sám za sebe: Když bych k vám dnes přišel a říkal: Za 70 let se to zlepší a spraví. Neřeknete si – A co já s tím?
Ta dcerka izraelská se nám nějak rozpadla, dcerka siónská, tolik už počítáme každý podle sebe… = Kde mně bude konec za 70 let??? – A přece – pro ně to byla velmi dobrá zpráva. Znamenalo to – tak jako když šli do zaslíbené země, tam to stačilo 40 let chodit po poušti, aby žádný z těch, co nevěřil na hranicích zaslíbené země, se do ní nedostal, nepodíval. x Jeremjáš řekne: 70. To znamená: Opravdu se to nedá přežít. Možná ti maličcí, co ještě vůbec nemají rozum a nemohou ještě nic zkazit. = Stálo by nám to za to? Stálo by mně to za to? Co to je za proroctví?
Ale v tom je to kouzlo: JSME BOŽÍ LID!! Izrael je zároveň celý ten vyvolený národ, jako ten jeden konkrétní človíček, který to prožívá. Jákob, v Žalmu 24., kterým jsme dnes začínali – „toť Jákob – ti, kdo hledají, ptají se po Boží vůli.“ To je ten jeden jediný, ale zároveň také přes generace, desítky, stovky generací dozadu, kteří byli před námi. Ale pozor, totéž platí i dopředu !! Kdo ví, kolik bude po nás generací? – Ale to všechno jsem já!!! A moje rozhodování, moje určování, co je pravda a co za to stojí, moje odpovědnost – já musím odnést to, co natropili ti přede mnou, a mohu si být jist, že ti, kdo přijdou po mně, bude stejně odnášet zase ta má rozhodnutí.
A když si troufnu být trošičku víc duchařský, řeknu: Nebyl bych si tak jistý tím, že až se mi rozpadne má tělesná schránka, až mé vnímání přestane být aktivní, že už nebudu vidět, co se děje a už se mne to nebude týkat. Pokud kritikové náboženství říkali, že náboženství, víra v posmrtný život, je jen berličkou, opiem lidstva – troufal bych si proti nim se postavit a tvrdit: Hoši, je to opačně. To, co říkáte vy, je opium a berlička. Možná se tolik bojíte toho, co bude, že radši budete dělat, že nic nebude a přesvědčovat se o tom.
A teď si představte, jak to znáte třeba u krále Davida: On jednou klopýtne s nějakou Batšebou – no to se stalo tolikrát, propána, co z toho? – Ale přijde za ním prorok a řekne mu: Ty jsi ten muž!! A to, co ty jsi udělal potajmu, tak teď budeš muset sledovat, jak tvoji synové budou dělat na veřejnosti, před tvými zraky… A ty s tím neuděláš vůbec nic !!! Budeš to muset prostě vytrpět.
Možná si vzpomenete na tyhle příběhy, když budete vzpomínat na své vlastní životy, či životy těch kolem nás…
2. Poslední bod… Jo, ještě jeden vtípek – to musím: Až vám zase poběží ty pohádky a Libuška Šafránková, vzpomeňte si i na Šafránka, – Jak básníci přicházejí o… všechno možné… to k tomu patří. A myslím, že v té naší kultuře to není náhodou, že právě jako něčeho je jako šafránu, tak Šafránek a Šafránková spojují k sobě úžasné motivy. A to se vyplatí znát dost zpaměti. (Jako např.: „… Štěpánku, stejně si myslím, že by mě to tolik nebolelo, kdybych jim ty peníze dala…“ – pamatujete – maminka, jak šla na operaci žlučníku…?)
Takže, až budete o svátcích užívat té možnosti vracet se dle libosti ke starým, osvědčeným pohádkám a jiným kouskům naší kultury, které patří v obecném povědomí k té správné sváteční atmosféře… vzpomeňte a vezměte si pod to Zachrajáše a Jeremjáše – a uvidíte, jak jsou to úžasné věci. Přiznávám bez mučení, (a to je ten vtípek… ;-) ) že nějak domyslet místo Mrazíka a Marfuši jsem již nestihl… :-( Ať se vám přesto dobře, s požehnáním kouká a vzpomíná a přemýšlí. Vždyť nevyzpytatelné jsou cesty Páně. I ty, jimiž k nám promlouvá, jimiž nás povzbuzuje, napomíná. A tak jak neděli, co neděli, pokud to je pravda, tady v Braníce začínáte: „Hospodin je dobrý, navěky trvá jeho milosrdenství.
3. Poslední bod: CO ČEKÁM OD ADVENTU??? – Co to vlastně znamená? = Co čekám od příchodu Krista? Toho druhého. Krásná píseň EEZ 269, kde stará Jednota udělala teologii o čtyřech příchodech dokonce. (= kdo neznáte, vřele doporučuji!!)
Advent druhý bez prvního nedává smysl. A platí to i naopak. Ten první bez druhého je placatý, prázdný, marný, bez cíle… a koneckonců bez naděje.
Zacharjáš = „Bůh se rozpomenul“ – staví před pozůstatek lidu velmi nadějný obraz (náměstí v Bova superior…) kde starci, vybaveni hůlkami, dámy v šátcích, sukních sedí na náměstí ve stínu, povídají si, kolem nich se batolí děti… A vůbec tam nejsou ti uspěchaní, co vydělávají… nemusí tam být… Oni již tou polohou nahoře, jako na tom Siónu, jsou zajištěni samotným tím…
Možná ta mašina, černá, tam je jako varování – přece jen byste měli být ostražití… protože tahleta technická potvora se sem dá dostat… Ale na druhou stranu: Jak je krásně bezmocná… Je strašně mohutná, čtvrt náměstí zabere, ale její koleje… jí nedovolí tam nic udělat. Jenom varuje. Jenom připomíná, že to není s námi tak snadné.
Myslím, že nejlepší zakončení pro nás bude, když zopakuji, co tam bylo v té osmé kapitole Zacharjáše: Co máte dělat?
Když se o Letnicích v Jeruzalémě hromadně věří, všichni se ptají – Co máme dělat, muži bratří: Zacharjáš praví:
„Budete požehnáním, až vás zachráním, stejně jako jste byli jako výstraha, jako zlořečení…
Nebojte se! Nebojte se! Nebojte se!
Mluvte každý se svým bližním pravdu!
Vynášejte ve svých branách pravdu a spravedlnost a pokojný soud!
A nezamýšlejte nikdo ve svém srdci proti bližnímu nic zlého!
A nelibujte si v křivé přísaze“ ! („Nepolžeš… O:)=až si večer pustíte zprávy, možná si na mě vzpomenete…)
To všechno nenávidím – je výrok Hospodinův.“
Jaromír Strádal