Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
jasně, že „něčím se chlubit“, to zní našim uším vždycky divně. Ono to původní slovo tehdejším uším znělo mnohem neutrálněji. Asi ale nemáme nějaké české slovo, které by vyjádřilo jakési radostné sebepochválení, ve kterém není hned zároveň pýcha. To, že se člověk chce s druhými podělit o radost z toho, že něco mám, něco umím, něco se mi daří, v něčem jsem fakt dobrý. A fakt žádná nafoukanost a povyšování se! Židé tím slovem vyjadřovali i svoji oslavu Hospodina, kterého chválí, oslavují! V hebrejštině by tam bylo slavné „halelu“! Haleu-ja – tedy chválím, oslavuji Boha. Jen bychom docela určitě neřekli „Chlubím se Tebou, Bože“ – no a v tom je pro nás tak trochu zádrhel v pochopení dnešní Pavlovy výzvy.
Přesto věřím, že tomu porozumíme a že nám to bude k užitku zamyslet se nad tím, co je v našem životě tak důležité, že to chceme před druhými ukázat. Takové ty psychologické formulky – chceme s nimi sdílet svoji radost z toho, co nás samotné tak těší. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Něco mám, něco umím, něco zvládnu, v něčem jsem fakt dobrý, na něco se sám v sobě mohu spolehnout. To jsem já, a když tak plánuju budoucnost, tak vím, že tohle je moje silná stránka, se kterou mohu sám pro sebe počítat.
Ten text je vybrán z delšího oddílu, kde apoštol hovoří o tom, koho si Bůh vyvolil. Je tam ten text „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených…“, nad kterým jsem tváří v tvář počtu graduovaných v tomto kostele chvíli zaváhal. Ono ovšem i z těch Pavlových slov vyplývám, že nějací takoví byli i v tom Korintě, byť nemnozí. Ale co především – jádrem Pavlovy argumentace není kritika vzdělání či společenského postavení jako takového. To by se vzdělaný apoštol ve vztahu ke světské moci s římským občanstvím, a vzhledem k židům, pak obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus … jde-li o spravedlnost podle zákona, bez úhony (Fp 3,4n) příslovečně střelil do vlastní nohy. Jsme pořád u něčeho, co na sobě mohu právem ocenit! Vzdělání, talent, moudrost, společenská prestiž… to jsou dobré věci! Dá se s nimi plánovat budoucnost! Otázka je, jak dlouhá.
O tom to dnes bude. Budeme dnes nad těmito Pavlovými slovy přemýšlet, co máme na svém životě oceňovat, aby to bylo se smysluplným výhledem do budoucnosti. Přemýšlení, v čem jsem dobrý a jak na tyto své dobré stránky položit důraz a využít je, když tak člověk plánuje, co ho čeká. A asi nepřekvapí, že ten náš výhled do budoucnosti by měl být výhled k životu věčnému. Proto se budeme snažit pochopit, co to znamená „chlubit se v Kristu“, tedy ocenit ve svém životě to, co nějak souvisí s Pánem Ježíšem.
Když jsem tak nad tímhle přemýšlel, vzpomněl jsem si na své dětství. Chtěl jsem v budoucnosti něco znamenat. Chodil jsem do základní školy Josefa Kořenského ve stejnojmenné ulici na Smíchově. Věděl jsem, že to byl nějaký přírodovědec, to mi bylo blízké. Přírodní vědy, to byla moje silná stránka. Tím bych se mohl chlubit. A bylo mi jasné, že ten Josef Kořenský musel být úžasný člověk, když po něm pojmenovali školu a má bustu nad hlavním vchodem.
No – a teď si říkám… Kdo to byl Josef Kořenský? Doktor přírodních věd Josef Kořenský, narozený v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku. Cestovatel a rozšiřovatel obzorů české společnosti za Rakouska Uherska a první republiky. Mluvil o svých cestách pravidelně v rozhlase (to za první republiky nemohl jen tak ledaskdo!). Napsal přes třicet cestopisů a nejspíš to fakt musel být úžasný člověk, přečtěte si o něm třeba jen heslo na Wikipedii. A kdo o něm ví. Nestálo to zato ani tenkrát učitelům na té základce, aby se nám o něm byť jen jednou zmínili aspoň jako o jejím bývalém řediteli.
V tom plánování do budoucna jsem si stanovil příliš krátký časový horizont. Být moudrý podle lidského soudu, či mocný a urozený – ani tváří v tvář běhu dějin to ještě vůbec nic neznamená. „Světská slova polní tráva“ parafrázovala by teta Kateřina proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.“ (Iz 40,6-7) Či jak říkala panna Maria, když se setkala se svou tetou Alžbětou, že Bůh rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Bohatství, moc, sláva, schopnosti, vzdělání – to jsou dobré věci, ale nejisté. Stavět se na nich dá jen se zbytečně krátkodobým časovým výhledem. Jsou vratké, když by na nich člověk chtěl stavět to, co sám znamená. Řečeno s Pavlem – když by se jimi chtěl chlubit. Dát si to na pomyslný transparent a držet nad hlavou. Pozor – mohou to být i věci z náboženské oblasti! Konkrétně v Korintě se někteří chlubili kazatelem, kterému naslouchají a kterým byli pokřtěni – já jsem Apollův, já Petrův, já Pavlův… (1K 1,12). Další se vychloubali svým duchovním růstem s tím, že jedli i obětované modlám (1K 8). Další se chlubili duchovními dary (1K 12).
Tváří v tvář tomuto marnému vychloubání se světským vlivem či duchovním růstem apoštol vyzdvihne bláznovskou zvěst kříže a spasení z pouhé Boží milosti.
Jen pozor, ať s vaničkou nevylijeme dítě. Pavel zároveň klade na srdce, že lidé si mají vážit toho, kdo je vede a vzdělává. Napomíná, když lidé duchovně nerostou a pořád mají duchovní mléko, i když by už dávno měli přejít na tužší stravu. Vyzývá k užívání duchovních darů a k modlitbám za další duchovní dary. To všechno jsou dobré a užitečné věci – jen je to průšvih, když se jimi začneme „chlubit“, tedy oslavovat je jako záruku dobré budoucnosti. Jestliže jako záruku dobré budoucnosti máme své učitele, duchovní pokrok, charismata, která jsme od Boha přijali pod., stanovujeme si příliš krátký časový výhled. Možná to zajistí dobrý týden, měsíc, rok či třeba dobré jméno i pár let po smrti.
Jenže nám má jít o věčnost. To je výhled, ke kterému jsme povoláni.
Jak je psáno: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“
Častá, ale nepříliš srozumitelná vazba, že je cosi „v Pánu“, že je cosi „v Kristu“. Rozumějme tomu tak, že jde o něco, co k Pánu Ježíši jednoznačně odkazuje. Co má u Ježíše Krista svůj počátek i díky Pánu Ježíši to má smysl. Být „v Kristu“ znamená právě tolik, jako nacházet to nejdůležitější ve svém životě v tom, co pro mne Pán Ježíš udělal. „Chlubit se v Pánu…“ Jako by Pavel řekl: „Jestli je na mém životě něco cenného, tak je to fakt, že za mne Pán Ježíš zemřel. Jestli mám v životě fakt z něčeho radost, tak z toho, že jsem poznal, co pro mě Pán Ježíš udělal. Jestli se mi fakt v životě něco podařilo, tak je to to, že jsem křesťan. Jestli jsem v něčem v pravém slova smyslu ‚obdivu-hodný‘, pak v tom, že ze mě Kristus svojí krví smyl můj hřích.“ Tohle se skrývá v onom „chlubit se v Pánu“. Od toho se odvíjí všechno ostatní. V Pavlově „chlubení se v Pánu“ proznívá, že od velikonočních událostí, od Ježíšovy smrti a vzkříšení – teprve od toho se odvíjí všechno, co je na jeho životě opravdu zajímavé. Čeho by si lidé měli všímat. V čem by mu měli chtít být podobní
Když to takto Pavel přijal, pak zpětně Ježíšovo dílo dává smysl i tomu, co do té doby v životě dokázal. Co umí, co se mu daří, v čem je dobrý a tak. Opravdový smysl – nejen pro tady a teď, nejen na pár let, či na dobré jméno pár let po smrti. Tady jde o život věčný – a ejhle ty dobré věci tomu mohou dobře posloužit. Apoštol Pavel je vzdělanec – a taky se plynně domluví aramejsky s židy i řecky s pohany. Jako osmého dne obřezaný žid z pokolení Benjamín může kázat v synagogách, jako římský občan se může odvolat k císaři. Jako pracovitý člověk si v každém městě najde obživu a může se tak svobodně stýkat s dalšími a dalšími lidmi. A o všechno využije k tomu, aby mohl kázat evangelium, zvěstovat Krista.
Obě dvě roviny jsou důležité. Ta první, totiž že to podstatné v mém životě je dar odpuštění hříchů, dar otevřené brány do nebe, dar spásy. Druhá, že fakt tohoto Ježíšova daru dává smysl všemu ostatnímu. Můžeme v tom prvním vidět jakýsi „vyznavačský předpoklad“ a v druhém „vyznavačský důsledek“.
„Vyznavačský předpoklad“ nás vede k vyznání Ježíše jako svého osobního Spasitele. Jsem to já, za koho Pán Ježíš zemřel. Byly to moje hříchy, co Pána Ježíše přivedlo na kříž. A jsem to já, kdo od něj dostává darem věčný život.
„Vyznavačský důsledek“ mne pak vede k poznání, že svoje dobré vlastnosti mohu požívat k něčemu, co má opravdu smysl. Co má budoucnost, která neskončí smrtí či pár let po ní. Všichni ti moudří podle lidského soudu mohou zůstat moudří. Všichni ti mocní a urození nechť si ponechají svoji urozenost a moc. Všichni ti s dobrými učiteli ať jim dál naslouchají a nechají se vést. Všichni ti, kteří došli na duchovní cestě dál, než kdo jiný, ať se nezastavují a dál duchovně rostou. Všichni ti, kdo obdrželi nějaké charisma – mluví jazyky či vykládat tato slova, uzdravují, prorokují, umí promluvit podle božské moudrosti či poznání, mají dar rozlišovat působení dobrých a zlých sil... a já nevím, jaké další dary ještě apoštol vyjmenovává (1K 12) ať je užívají a modlí se za další.
Teď totiž konečně má skutečně smysl tohle všechno používat. Teď už to není pro naši osobní pýchu, pro pomíjející radovánky, pro něco chvilkového. Když už je brána do nebe Pánem Ježíšem otevřená, tak všemi těmito skvělými schopnostmi a dary můžeme sloužit sobě i druhým na cestě do Božího království. Z části toto Boží království zažívat už tady a těšit se na jeho plnost, až se setkáme s Kristem.
Amen