Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Bratří a sestry, o křest svého syna Jonáše požádali Veronika a Matouš Kučerovi. Jonášovými kmotry se stanou Jan a Veronika Pláničkovi. Jonáš při křtu přijme křestní jméno Jan.
Budu nyní mluvit k vám všem, ale zejména k vám Jonášovi rodiče, Milá Veroniko a Matouši,
vybrali jste svému synovi krásné jméno! Jonáš je holubice. Holubice nese v Bibli více významů. Jedním z nich je, že holubice je symbolem naděje. Tak to známe z příběhu o potopě z první knihy Mojžíšovy. Celý svět je pod vodou. Na ní se kolíbá archa, která ve svých útrobách nese pokračování života na zemi – zástupce zvířat i lidí. Všichni čekají, kdy po té pohromě konečně vody opadnou a budou moci začít nový život. Noe vylézá na palubu a vypouští holubici. Jednou. Nic. Podruhé „A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.“ Holubice přinesla znamení, že nový život je možný. Holubice přinesla novou naději. A začal nový život. Začal život, v kterém už Bůh lidské pochybení nezalévá potopou, ale zakrývá je svou milostí. Bůh lidem odpouští. Bůh je milostivý. To je také význam jména Jan, které Jonáš dnes při křtu přijme. Bůh je milostivý.
Rodiče by rádi své děti nějak ochránili. To bohužel výběr dobrého jména nezajistí. Nezajistí to ani žádná zaklínadla. Dokonce ani křest Jonášovi Janovi nezajistí, že to bude mít v životě snadné. To ostatně známe z příběhu o proroku Jonášovi. Bůh mu dal úkol a on se obrátil na druhou stranu. Na moři ho chytla bouře. Tak ho hodili do rozzuřených vln. Neutopil se. Spolkla ho velryba. Ale pak „rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.“ Bůh se nad Jonášem slitoval a Jonáš byl zachráněn. Skrze jeho proroctví bylo zachráněno i mnoho jiných lidí. Jonáš jim přinesl naději na nový život. Bůh se nad nimi smiloval.
Příběh o Jonášovi nám bez příkras ukazuje jedno: Člověka, to může vzít v životě různými zatáčkami. Můžeme ale věřit, že přitom všem je s člověkem Bůh, který nakonec člověka, tak jako Jonáše, zachraňuje. To je také to, co vyjadřuje křest. Jsem pevně přesvědčen, že budete Jonáše vychovávat vy rodiče, i vy kmotři nejlépe, jak umíte. Oporu a domov může nacházet také mezi námi v církvi. Ale nakonec to všechno stejně není ve vašich ani našich rukou. Když Jonáše necháváte pokřtít, vyjadřujete tím, že Jonáše Jana dáváte také do rukou Božích. Bůh do svých rukou přijímá každého člověka, dnes Jonáše Jana. Proto také bude Bůh Jonáše Jana provázat životem a dávat mu do života dobrou naději. Amen
Michael Pfann
Milé děti,
řeč dnes bude o tom, že Pán Ježíš není automat na plnění přání, ale má smysl ho o něco prosit. A že když Pán Ježíš něco řekne, tak to prostě platí.
Příběh se odehrává v Káně Galilejské. Víme, co se tam stalo! Pán Ježíš tam proměnil vodu ve víno. Nevíme, nakolik to učedníci vyprávěli dál, jak to bylo s tou vodu a kamennými nádobami každá na 2–3 štoudve (co je to štoudev?!). Ale když už tam kdysi Pána Ježíše pozvali na svatbu i s maminkou a s učedníky, tak ho tam znali a měli rádi tak jako tak.
Druhým městem, které bylo v příběhu zmíněno, je Kafarnaum. Přístavní městečko u Galilejského jezera, pro Pána Ježíše dlouho jakási „základna“. I tam Pána Ježíše dobře znali, udělal tam několik zázraků, kázal tam v synagoze.
V Kafarnaum se proslechlo, že Pán Ježíš je Káně Galilejské. Tedy nějakých 30 kilometrů. To se dá za den ujít. A když jste trénovaní, tak za celý den tam i nazpátek, ale to už fakt není pro každého.
Pán Ježíš je v Káně, v Kafarnaum je královský služebník. Nic moc víc o něm nevíme, nevíme ani kterého krále, ale to je jedno. (Na biblické hodině jsme chvilku probírali tehdejšího galilejského panovníka Heroda Antipu a nepřál bych vám vidět ty příbuzenské vazby mezi Herodovci!) Důležité je, že tento královský služebník v Kafarnaum se doslechl, že v Káně je Pán Ježíš. Velmi zatoužil pozvat ho k sobě domů. Proč? Protože měl nemocného syna. Na smrt nemocného. Věřil, že by ho Pán Ježíš byl schopen uzdravit.
Možná ho neuzdraví! Pán Ježíš není automat na plnění přání! Ale mohl by. Rozhodně má tu moc. Tak ho jde poprosit.
Byl to královský služebník. Dokonce měl své vlastní služebníky, čili byl na nějaké významné pozici. Takže je možné, že měl osla či dokonce kočár, tyhle podrobnosti nám evangelista Jan neříká. Ale i kdyby to byl kočár, tak ten jede cestovní rychlostí tak 10 kilometrů za hodinu. Když budeme z Kafarnaum do Kány počítat těch 30 kilometrů, je to jednoduchá matematika.
Tak už je služebník v Káně, už prosí Pána Ježíše o uzdravení svého syna. Pán Ježíš se ale zdráhá… Rozhodně se nežene, aby ho co nejrychleji uzdravil. Proč? Možností by bylo jistě dost. Nechce se mu těch 30 kilometrů? Nechce se zaplétat do starostí královského dvora a mocných lidí? Myslím, že ne. Myslím, že nechtěl být brán jako automat na zázraky. Přišel, aby vyprávěl o Bohu. O Boží lásce. Jasně – do toho patří pomáhat lidem! Ale určitě si hodně lidí o Pánu Ježíši říkal, že to je nějaký kouzelník či co. Vůbec se nezajímali o to, co říkal o Pánu Bohu, nezajímalo je Ježíšovo učení. Tohle Pán Ježíš nechtěl, aby ho lidé nezačali považovat na automat na plnění přání. Chtěl, aby se lidé zajímali o jeho slova a ne o jeho zázračnou moc.
Královský služebník se v tu chvíli moc vybavovat nechce. Já mu rozumím. Má na smrt nemocného syna. Bojí se o něj. V takovou chvíli člověk přemýšlí jen nad tím trápením. Protože Pán Ježíš přímo neodmítl, tak mu říká: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ a nechce řešit znamení či zázraky. Chce uzdravit na smrt nemocného syna.
Jeho víra není v tu chvíli zas tak velká – Pán Ježíš přece umí i křísit mrtvé. I to, že čeká, že u toho uzdravení musí být Pán Ježíš přítomen, to také svědčí o nedostatečnosti jeho víry. Ale pořád – přichází za Pánem Ježíšem a ve vší slabosti víry od něj čeká pomoc. Nepovažuje Pána Ježíše za automat na plnění přání, ale věří, že moc uzdravit jeho syna, tu určitě Pán Ježíš má a tak jestliže to udělat může a chce, ta ať to udělá co nejdříve!
A Pán Ježíš mu rozumí. Ví, že to jediné, na co ten člověk v tuto chvíli dokáže myslet, je zdraví jeho syna. A tak mu říká: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“
A teď to zásadní – co se stalo pak? Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Předtím možná nějak pochyboval, ale teď věří! Fakt mu stačí jen ta Ježíšova slova a on se otočí a zase jde domů. Do té doby možná pochyboval. Ale když mu Pán Ježíš řekl, že se jeho syn uzdraví, tak už je to jasné. Pán Ježíš není automat na plnění přání, ale když řekne, že něco udělá, tak to tak prostě je. Tečka.
Pak už to jde ráz na ráz – než dojde domů, už mu běží naproti jeho sluhové a říkají, že jeho syn se úplně uzdravil. Tak se ptá, kdy to bylo. A pak chvilku počítá a vyjde mu, že to bylo přesně v tu chvíli, když mu Pán Ježíš řekl, ať jde domů, že jeho syn žije.
Pro dnešek jen na okraji – co bylo dál? Ten biblický text to říkal! A uvěřil on i všichni v jeho domě. Určitě všem vyprávěl o tom, jak se s Pánem Ježíšem setkal, jak vypadá, co říkal – a hlavně, že Pána Ježíše poprosil o pomoc a Pán Ježíš ho vyslyšel. A i když to bylo na dálku 30 kilometrů, tak jeho synovi pomohl.
Tohle je ovšem zajímavé pro nás. Pán Ježíš pomáhá na dálku. Má smysl ho prosit o pomoc, i když u toho nebude přímo. Takto nás učí věřit ten neznámý královský služebník. Když se za někoho k Pánu Ježíši modlíme, nemusí se tam Pán Ježíš objevit, aby pomohl, a přesto pomůže!
Královského služebníka trápila nemoc jeho syna, ale svoje trápení má každý z nás. Kdo máte nějaké osobní trápení, budu si je psát a pak je připojíme k přímluvné modlitbě. Pán Ježíš není automat na plnění přání. Asi nikdo z nás ho teď nedokážeme slyšet, aby nám řekl, co z našich proseb vyslyší a co ne. Ale má smysl ho prosit.
Pojďme tedy aspoň pár věci, za které se pak budeme společně modlit.
Jaroslav F. Pechar