Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Popeleční středou nám začalo postní období. Do Velikonoc nám zbývá už jen pár týdnů a v nich (po odečtení nedělí) 40 postních dní mezi Popeleční středou a Bílou sobotou. Začala nám doba, která je tradičně vnímána jako příležitost k zpytování vlastního svědomí, k pokání. Ať už s dopomocí půstu, či jaké jiné újmy, nebo bez toho. To už si každý musí rozhodnout sám.
Tím nejpodstatnějším na postním období přece není ta která vnější forma zbožnosti, ale napořád tak říkajíc „pohled upřený k Velikonocům“. Či řečeno s autorem listu Židům: s pohledem upřeným na Ježíše. O tom to tedy dnes bude. Abychom neustále očekávali, že Ježíš chce do našeho života mluvit.
Podstatou postního období není žádný vnější projev, jakkoliv mohou být užitečné. Tím zásadním je právě onen „pohled upřený na Ježíše“. Všechna ta tělesná či duševní omezení jsou jen více či méně užitečné nástroje, které mají zvýšit naši vnímavost pro Boží oslovení. Mají pročistit náš vztah s Bohem, abychom lepé rozpoznávali jeho dílo pro nás a tak i lépe pochopili, co máme sami v tomto světě dělat.
Půst, tedy zřeknutí se něčeho, nabízí velmi srozumitelné příklady, co to znamená v praxi. Velmi názorný příklad je třeba čas. Pokud si odepřu večer televizi, získal jsem čas – co s ním nadělám? Nebo jiný příklad: pokud si odepřu nějaké požitky, zbyly mi peníze – co s nimi udělám? Nu – a v tu chvíli se začíná dít to podstatné. V tuto chvíli bychom měli hledat Boží vůli. Jistě, že to máme dělat i jindy, ale v tuto chvíli intenzivněji, než obvykle, protože máme navíc ten čas a máme navíc ty peníze. Co s tím? Smyslem půstu není prostě získat navíc čas či peníze, ale učit se hledat Boží vůli na rozhodování, co s nimi. Učit se upřít svůj pohled na Ježíše a ptát se ho, co dál. Nechat se jím vést.
Pozor – není jedna správná odpověď! Je tu staré poustevnické pravidlo: „Cos nesnědl – rozdej“. Využít toho uspořeného pro potřebné tohoto světa. Jak říká Hospodin skrze Izajáše (58,3n): Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tady konkrétně vidíme jeden ze správných důsledků postního období, tedy proměnu člověka v sociální oblasti. V porozumění potřebám sociálně slabých.
Ale pozor, neudělejme jen další chybu. Jak to prorok vyjmenovává, to opět není sama podstata postní doby. Tohle už přece víme, že tou je „pohled upřený na Ježíše“. Nebo řečeno jinými slovy: otevřenost člověka k Bohu. Na prvním místě je fakt, že člověk se v půstu více snaží naslouchat Bohu. Hledat jeho vůli. V rozhovoru s ním rozpoznat, k čemu použít ten ušetřený čas, ušetřené prostředky. Když prorok Izajáš vede k té sociální pomoci, tak za tím je jeho rozpoznání, že půst by nás měl učinit vnímavějšími pro Boží vůli. Boží vůle naprosto zřetelně klade výrazně větší důraz na solidaritu s potřebnými, než na užívání si vlastního blahobytu. Podstatné ale je, že to je rozpoznání Boží vůle. Izajášův pohled upřený na Boha, díky kterému prorok tu Boží vůli rozpoznává.
Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám! Tohle říká Hospodin skrze Izajáše. Izraelec ušetřil čas, který by jinak věnoval večeři – a tak si jde místo večeře zasoutěžit s taktéž postícím se sousedem ve střelbě z luku, protože si s ním vždycky perfektně pokecá o politice. Hele – to je fajn, když člověk umí střílet z luku a není nic špatného najít si čas na to vyrazit za sousedem na pokec. Ale měl by tohle být výsledek půstu? Asi cítíme, že to někde drhne…
Když si někdo teda v půstu nezajde na večeři do restaurace a zůstane mu stovka dvě v ruce. Co s nimi? Strčit do prasátka, protože šetříme na novou televizi? Zase – televize je fajn a je rozhodně fajn na ni šetřit a ne si ji koupit na půjčku. Ale s půstem mi to tak nějak moc neladí. Ty příklady jsou trochu vyhrocené, aby na nich o to lépe vyniklo, že dotyčný půst využil jen k tomu, aby (řečeno s Izajášem) „hověl svým zálibám“, ale směrem k nebi se přitom nepodíval ani náhodou.
O tohle mi tedy dnes jde – o to nasměrování se k Bohu. Neupadnout do příjemného sebeuspokojivého pocitu, že už Boží vůli znám. Je to náročný úkol a ten se budeme učit celý život. Znovu a znovu se musíme učit upřít svůj pohled na Ježíše. Hledat Boží vůli pro teď a tady. Tady už nejde jen o půst, to je jen jednotlivost a pro řadu evangelíků prázdné slovo. Jde mi o to zcela obecně: nespokojit se s tím, že máme nějaké křesťanské návyky získané životem v církvi a čtením Bible. Čas předvelikonočního pohledu upřeného na Ježíše nás má naučit, že ohrožením nemusí být zdaleka jen špatně pochopený půst. Hřích a svévole se nás snadno přichytí, úplně kdykoliv svůj pohled upřeme někam jinam. A to dokonce i v naší zbožnosti, v našem duchovním životě.
Až příliš častá je jakási nutkavá potřeba mít na problémy, které přichází, svůj pohled a připravené řešení. To se zřetelně projeví v modlitbě! Často tím, že se nebudeme modlit vůbec, protože nás Boží vůle nezajímá. Všechno mám, daří se mi dobře. Tak si na Pána Boha ani nevzpomenu. Nebo se mi dobře nedaří, tak si na Pána Boha vzpomenu, ale bude to seznam konkrétních přání a požadavků.
Prosby za konkrétní věci nejsou špatně! To určitě dělejme! Jen je potřeba si dávat pozor na jakési „zašnekování“ se do sebe, kdy si pak uvnitř své ulity chceme život řešit už jen po svém. Pán Ježíš v takovém myšlení funguje jen jako nouzová brzda řešení krizových situací. Jinak máme svoje řešení a posloucháme svoje pravidla. Jasně – jsou to pravidla, která jsme získali v církvi a četbou Bible, takže nebudou úplně špatná! Jen jak jsme tak zašnekováni do své ulity, úplně zapomene, že Pán Ježíš byl porušovač církevních pravidel, nabízeč nových naprosto nečekaných řešení. Bořitel konvencí a přestupník zákonů nejsvětějších, jako bylo třeba úzkostlivé dodržování soboty.
Proto je potřeba upřít svůj pohled na Ježíše. On je všechno možné, jen ne obhájce univerzálně platných mechanických pravidel. U něj jsou odpovědi, řešení a rady, které do naší ulity nepronikly. Bez nich se budeme tímto světem ploužit jako šneci, kteří „šnečku, šnečku!“ maximálně vystrčí své růžky pro trochu tvarohu na parůžky, ale Boží hlas si k uším dolehnout nenecháme. Boží odpovědi, řešení a rady, které by nás ani nenapadly, tak si nepřipustíme. Všechny starosti a problémy s námi zůstanou zavřené v ulitě odkázané na ta mechanická pravidla. A přitom venku odpovědi, řešení a rady jsou! Stačí jen upřít svůj pohled na Ježíše. Netočit se v kruhu vlastních problémů a vlastních řešení, ale nechat tenhle kruh rozetnout Ježíšovým vstupem! Jenže v takovém rozpoložení o žádný takový vstup nestojíme.
Připomínám příběh z dnešního prvního čtení. Dívají se tak na sebe jakýsi nemocný s Pánem Ježíšem. Pán Ježíš se onoho ochrnutého ptá: „Chceš být zdráv?“ Což o to, to by jistě chtěl! Není žebrákem, který si zvykl na život z almužen a už na tom nehodlá nic měnit. Ale ve chvíli, kdy se ho Pán Ježíš optá, tak ten muž odvrátí svůj pohled od Ježíše. Ukazuje na ty zástupy nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, kteří leží na kolonádách pod jedním z pěti sloupořadí. Ukazuje na dvě veliké nádrže Ovčího rybníka a spolu s ostatními dychtivě vyhlíží, kdy se rozvíří voda, protože to je okamžik, kdy první člověk, který do vody poté vstoupí, tak bude uzdraven. Jenže to prostě nikdy nebude on… Je tu příliš mnoho nemocných, slepých, chromých a ochrnutých a on nemá člověka, který by ho hodil do vody jako prvního. Je zašnekovaný do ulity svého problému a svého řešení tohoto problému.
Jistě, že pro toho člověka máme pochopení. 38 let žije se svou nemocí. Kdo ví, jak dlouho už polehává tady u Ovčího rybníka a svoji naději vkládá do té jediné možnosti, tedy skočit do vody jako první a léčivou moc onoho rozvíření vody získat. Je to zcela lidsky pochopitelné. Ale budiž nám to varováním, že můžeme dopadnout stejně. Bude to právě tak lidsky pochopitelné – a právě tak špatně. Třeba i Pánu Ježíši v modlitbě předložíme svoje problémy! Ale sami zůstaneme spoutáni tím jedním jediným řešením, které jsme si vymysleli, nebo které jsme přijali od jiných lidí. S nějakým originálním Božím vstupem vůbec nebudeme počítat, nebudeme na něj připraveni – a proto ho přehlédneme, nepochopíme, nepřijmeme. Aniž bychom si toho všimli, tak se nás přichytila přítěž sebestřednosti a hřích pýchy. To strhlo náš pohled z Ježíše na sebe samé. Pak už máme jen ty svoje plány a svoje řešení.
S obdobným problémem se v tom příběhu potýkali farizejové a na nich je ještě zřetelnější, jak se člověk může ve zbožnosti „zašnekovat“ do uzavřené ulity. Na počátku je jejich jistě upřímná touha světit den sváteční. Jenže se přestali ptát, co je Boží pohled. Farizejové si ve své ulitě sami podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nadefinovali, co to znamená světit sváteční den. Do této definice zařadili zákaz nosit předměty. Uzdravený nosil svoje lůžko – takže má problém. Ale to jsou jejich výklady sobotního odpočinku! A podtrhuji – lidské výklady! Skrze Mojžíše dostali jen velmi obecný pokyn: „nepracovat“. I oni zašnekovní do svého vidění světa teď to svoje kaceřování uzdraveného chápali jako vyjádření své zbožnosti a poslušnosti Bohu.
Něco takového může potkat snadno i nás. Máme nějaká měřítka o tom, co je dobré a co je zlé podle Boží vůle. Měřítka vycházející z Bible i z tisícileté praxe církve. Velikonoční období nás ale nemá vest k opakování si katechismu. My máme upřít svůj pohled na Ježíše. Na toho porušovače církevních pravidel, nabízeče nových naprosto nečekaných řešení. Bořitele konvencí a přestupníka i těch nejsvětějších zákonů – když šlo o to pomoci lidem v jejich trápení, vysvobodit je z toho, co je spoutává.
To je přece Velikonoční zvěst, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých, abychom byli svobodní. Svobodní od každé přítěže a hříchu a tak s pohledem upřeným na Ježíše došli až k němu do věčné radosti Božího království. Prosme ho o konkrétní věci, to je v pořádku. Nechme si ale v takové modlitbě otevřený prostor pro jiná řešení a v každé prosbě o požehnání pak čekávejme Boží vstup do takových oblastí našeho života, které by nás třeba ani vůbec nenapadlo řešit. To je ten pohled upřený na Ježíše, který pak vede naši víru od okamžiku, kdy jsme se k němu obrátili až do cíle Božího království.
Amen.