Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Doriánku, ale především Katko a Dáňo,
následující slavnost nese v Agendě, tedy knize bohoslužebných liturgických pořádků, název „uvedení dítěte do sboru“. Uvedení, vodit – navozuje to představu chůze. Ale zachraňuje to doporučený biblický verš z evangelia podle Marka (10, 13–16): Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl… objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Uf! Chodit netřeba, je to dobré!
Jak asi tenkrát ty děti onoho divného cizího strejdu vnímaly, těžko soudit. Osobně mám zkušenost, že se mne malé děti většinou bojí a pláčou. Potud – jakkoliv mám fyzický kontakt rád! – tady jsem si vědom toho, že bych Pána Ježíše asi tak intenzivně napodobovat neměl. Netřeba Doriánkovi působit nějaká traumata něčím, co by on stejně nemohl pochopit jako projev přízně.
Z toho přečteného příběhu o umývání nohou připomenu jeden okamžik, který právě s „nepochopením“ úzce souvisí. Když se Petr podivoval, proč že mu Pán Ježíš chce mýt nohy, tak Pán Ježíš Petrovi řekl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Tento motiv mi připadá pedagogicky velmi zásadní a při přivítání Doriánka ve společenství sboru dobře srozumitelný.
Jasně, že v tuto chvíli Doriánek nemůže chápat, co že se to vlastně děje. Proč je tady a co znamená požehnání. Spolu s apoštolem Petrem má ale příslib, že jednou to pochopí.
Potud můžeme mít dobrou naději, že nejprve v partě svých vrstevníků bude chápat, proč jste ho přinesli dnes do kostela. Dej Bůh, aby si s nimi rozuměl, aby to byli jeho přátelé, kteří mu budou rozumět, a on bude rozumět jim. Tento tak říkajíc „horizontální“ rozměr života v církvi je důležitý. Je důležité, aby se tu lidé cítili dobře, aby tu měli lidi, se kterými je těší se setkávat, se kterými chtějí něco společně zažívat.
Vedle tohoto „horizontálního“ rozměru kostelního společenství je tu ale i rozměr „vertikální“. Scházíme se tu jako lidé, kteří si chtějí každý sám za sebe ujasňovat, co pro nás znamená vztah s tím, co nás a naše lidství přesahuje. Otázky smyslu života, otázky po dobru a zlu, otázky po Bohu a jeho vztahu k nám. I k tomu chceme Doriánka přizvat. Jednou pak třeba přijme za své i to, že lidé tady v kostele se schází nejen jako parta lidí, kteří si navzájem rozumí, ale i to, že se tu lidé schází proto, aby se setkali s Bohem.
Jasně, že to nyní nechápe, později však pochopí. Nějak se s tím v sobě popere sám za sebe.
Je to ale i slovo pro nás. Abychom si snad nemysleli, že my jsme ti, kteří už mají ve všem jasno. Apoštol Petr byl v té době Ježíšovým učedníkem už několik let. A stejně vidíme, jak nechápe něco tak srozumitelného, totiž že Pán Ježíš přišel na tento svět proto, aby lidem pomáhal a ne, aby se dožadoval jejich pomoci. A tohle nedokonalé chápání platí pro nás nejen na této vertikále vztahu s Bohem, ale i na horizontále vztahu s lidmi, se kterými se v kostele potkáváme. I je poznáváme stále lépe a lépe.
Potud i my jsme stále jen poutníci tímto světem, kteří se tu hůř a tu líp orientují v tom, kudy jít. Proto putujeme společně, proto se vzájemně povzbuzujeme, pomáháme si, vedeme jeden druhého. Nebude nic divného, když nás na té cestě Doriánek jednou předběhne a my se budeme učit od něj. I o tom Pán Ježíš mluvil, že jsou chvíle, kdy si máme my dospělí brát příklad z dětí a ne naopak. Potud – kdo ví, co všechno my sami pořád ještě nechápeme a až jednou to pochopíme, co všechno dobré nám život v tomto společenství dal, dává a může ještě dát.
Když už tady teď takto stojíte, vypadá to tak, že jedna z těch věcí, které rozpoznáváte, že patří k tomu dobrému, je, aby i Doriánek patřil do tohoto společenství. Nevybírá si to on, vybíráte to vy za něj. Jako ty děti, které rodiče přinášeli k Pánu Ježíši, aby se jich dotkl a on je objímal, vkládal na ně ruce a žehnal jim. Ani ony si to nevybraly, nevymyslely – to byli jejich rodiče, kdo si řekl, že blízkost Ježíše a lidí, kteří za ním jdou, to těm jejich dětem určitě prospěje.
Milé děti, milí bratři a sestry,
zkusíme dnes proniknout do tajuplné symbolické mluvy. Jak to tedy je s tím koupáním a mytím a co tím u všech všudy Pán Ježíš myslel. Uvidíme, že za tím mytím se cosi skrývá. A co to je, na to přijdeme a pozor – bude toho víc! Takže nejprve co že se to vlastně dělo a pak ne jen jeden skrytý obsah ale hned dva. Jeden se týká Pána Ježíše a druhý se týká nás.
Nejprve to mytí jako takové, abychom pochopili, co se to v tom příběhu vlastně stalo.
Jaké jsou druhy mytí? Když si to tak představíte svůj den od rána, když vylezete z postele – kvůli jakým činnostem jdete do koupelny? Opláchnout si obličej, vyčistit si zuby. Někdo si dává ranní koupel či sprchu. Když přijdete ze školy či z venku, tak si umýváte ruce. Také když člověk přijde ze záchodu, tak si myje ruce. Večer si člověk myje celé tělo – opět vana, nebo sprcha.
Tohle všechno děláme hlavně kvůli sobě samým – abychom byli zdraví.
Může se někdy člověk mýt kvůli druhým lidem? No jasně, že ano! Když jedu někdy MHD, takto cítím, že je někdo zpocený a byl bych rád, kdyby se umyl a já to nemusel čuchat. Nebo když půjdu k někomu na návštěvu, tak je dobré se předtím umýt.
A tím už se dostáváme přímo k tomu dnešnímu příběhu.
Tady jsou učedníci na společné večeři. Ne jen tak ledasjaké, byla to velmi slavnostní hostina těsně před Velikonocemi, tedy před největším židovským svátkem. Sešli se z různých stran, ale než vyrazili tak se na tu slavnostní večeři určitě připravili. K takové přípravě patří i to, že se člověk umyje, aby nepřišel po celodenní práci zpocený.
A teď pozor: co byste řekli, že měli na nohou? Co se asi tehdy nosilo? Sandály! Za nás se jim říkalo „kristusky“ (odtud křusky?). Jen podrážka přivázaná řemínky k noze. Tedy otevřené boty, ve kterých docela určitě neměli ponožky. Takže když přišli kdoví odkud do toho domu, kde měli s Pánem Ježíšem slavit večeři, jak asi ty nohy vypadaly? Byly špinavé, zaprášené, možná zablácené, možná zpocené…
Špinavé nohy si zapamatujme, teď zkusím vaši paměť. Před nějakou dobou se v nedělce probírala Ježíšova návštěva u Marie a Marty. Tehdy se dětí před odchodem do nedělky vikář Michal ptal: Co uděláte, když k vám přijde návštěva? Zazvoní, vy otevřete dveře, pozdravíte se – a co teď?! No – téměř jistě jim neřeknete, aby šli v botách dovnitř. Nabídnete jim bačkory, pantofle. Nic takového se ale tenkrát nepoužívalo. Když člověk přišel na návštěvu, tak si sundal ty sandály – ale co teď? Boty sice na nohou nemá, ale to nic nemění na tom, že ty nohy jsou stejně strašlivě špinavé. Proto patřilo k tehdejším zvykům nabídnout hostu umyvadlo s vodou, aby si nohy umyl. A když to byla bohatá domácnost, kde měli sluhy, tak ty nohy hostu umyl tento sluha, aby to host měl ještě pohodlnější.
Myslíte, že to je příjemná práce – někomu umývat nohy? Že by se sluhové předháněli, kdo to bude moct dělat? Určitě není. Na to byl vybrán nějaký úplně nejposlednější sluha.
Umývání jako takové jsme probrali, můžeme se dostat o kousek dál.
Kdo umýval nohy v našem příběhu – byl to nejposlednější sluha? Ani náhodou! Byl to sám Pán Ježíš. Nu – tady už bychom mohli přijít na první skryté poselství příběhu. Co tím chce Pán Ježíš o sobě samém ukázat, když myje učedníkům nohy? Když jim slouží jako nejposlednější sluha? Přišel, aby lidem sloužil. I když je Boží Syn, nepřišel vládnout, ale sloužit. Tak ho vidíme, jak pomáhá lidem po celou dobu svého veřejného působení – vysvětluje, poučuje, vzdělává, uzdravuje, křísí mrtvé, proměňuje vodu ve víno… A nakonec o Velikonocích umře jako oběť za nás, za naše hříchy. Těch situací, kdy chce něco sám pro sebe, ty bychom asi spočtli na prstech jedné ruky.
Takže máme první věc k zapamatování: Ježíš přišel na tento svět, aby lidem pomáhal.
Druhá věc k zapamatování se týká nás – Pán Ježíš ji hned u té večeře učedníkům řekl. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, tak vy… Nu – jak to pokračovalo? Co mají udělat učedníci? … máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Pán Ježíš přišel, aby lidem pomáhal a dal nám příklad, že si právě tak máme pomáhat. Mytí nohou – to už dneska neděláme, ale víme, že to nebyla žádná fajnová práce, která by někoho těšila. Ale říká nám to tolik, že i když půjde o něco, co nás zas tak moc netěší, tak si pomáhat máme. Pán Ježíš to dělal a sám řekl, že to je příklad pro nás.
Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. Ta je tedy na nás koukat se kolem sebe a přemýšlet, s čím mají lidi problém. Ve spoustě věcí nemají! Jsou „vykoupaní“! Nemají žádný velký problém! Ale nějaká ta špinavá noha, to je možná trápí. Pak je fajn, když budeme nablízku a v té jedné věci jim nějak pomůžeme.
Amen.