Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Honzo,
ten příběh z evangelia je plný záporných postav. Velekněží a starší lidu se smluvili, že připraví Ježíše o život. Využijí či zneužijí Jidáše, kterého ale (ať už byla jeho motivace jakákoliv) také těžko považovat za kladného hrdinu. Pilát sehraje trpnou a trapnou roli zmanipulovaného státního úředníka, který nenajde odvahu vzepřít se očividné špinavosti. Dav, který si vyřve Ježíšovu smrt, je předpřipravený a zmanipulovaný velekněžími.
A mezi tím vším Pán Ježíš, který mlčí.
Jediný spravedlivý, který rozumí špinavým intrikám církevní hierarchie, který ví o Pilátově krutosti, který již mnohokrát stál tváří v tvář shromážděným zástupům a ví, jak snadno je takový dav ovlivnitelný na tu či onu stranu.
Stojí tam a je jediný, kdo by průběh celé té situace mohl ještě nějak zvrátit. Prokázat svoji nevinu. Pilát měl s veleradou velmi napjaté vztahy, takže kdyby s ním Pán Ježíš spolupracoval, určitě by našli společnou řeč, ve které by překazili onen předpřipravený odsuzující ortel, a Ježíš by si zachránil život. Neudělal to.
Někde na pozadí toho mlčení zní dávné Izajášovo proroctví (Iz 53) o „muži bolestí“, který byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Pokračuje to dál tím, že zemře a skončí v hrobě, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Prorok nenechává čtenáře na pochybách, proč se to děje. Tento Boží služebník byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech… položil svůj život v oběť za vinu… Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.
Vzít na sebe naše nepravosti, to je úkol, který na sebe Pán Ježíš vzal. On jediný byl bezhříšný. Kdokoliv jiný z lidí, kdo kdy stane před Božím soudem, nemá šanci obstát. Malá či větší selhání v náboženském i občanském životě nás provází každý den. Znovu a znovu musíme vyznávat to, co zní vždy před večeří Páně: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu“ a čekat na Boží slovo, které nám zvěstuje, že naše hříchy jsou nám pro Kristovu prolitou krev odpuštěny. Ježíš jediný žádný svůj hřích neměl a tak jeho krev může hříchy nás ostatních vyvážit.
Můžeme to tedy naformulovat tak, že tehdy Pán Ježíš před lidmi mlčel, i když věděl, že na něj dopadne trest, abychom my před Bohem mohli bez obav mluvit, protože víme, že ani zasloužený trest už na nás nedopadne. Naše viny byly odpuštěny.
To je velikonoční zvěst a tak i zvěst každé neděle a každého křesťanského shromáždění. V Kristu Ježíši je cesta k odpuštění vin pro každého a každému Pán Ježíš říká: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (J 6,37)
Amen.
Milí bratři a sestry,
slavíme dnes Květnou neděli. Už ta první píseň obsahovala klasické motivy, které vychází ze Zacharijášova proroctví a které se k této neděli vážou – Ježíš na oslátku vjíždí do Jeruzaléma, pláště na cestě, palmové ratolesti a všechno to volání hosana synu Davidovu. Tím začíná poslední týden Ježíšova putování v tomto těle. Popisuje ho 21. kapitola Matoušova evangelia.
My se scházíme dnes – a pak až na Velký pátek. Jenže velkopáteční příběh začíná v kapitole 27. 22, 3, 4, 5, 6… K těm pěti zcela přeskočeným kapitolám se dostáváme víceméně náhodou v průběhu církevního roku. Na řadu příběhů se nedostane vůbec a z těch ostatních si zřetelně uvědomíme souvislost posledního velikonočního týdne snad jen u poslední večeře.
Tak i tento příběh je nám víceméně povědomý. S různými odchylkami ho nalezneme i v dalších evangeliích. Tak se přesuňme do Betanie do domu jakéhosi Šimona Malomocného. Přes den je Pán Ježíš uprostřed zástupů narvaného velikonočního Jeruzaléma, na noc odchází spát – stejně jako spousta dalších poutníků! – na Olivetskou horu či do okolních vesniček. Jako kdyby probíhala akce na Pražském Hradě a člověk by si rozložil deku někde na Petříně, anebo by měl známé, tak by zašel na Břevnov, do Košíř či kamsi ke Smíchovskému nádraží – to jsou ta ty tři kilometry, které dělily centrum Jeruzaléma a Betanii.
Spíše než „kde“ je ale zásadní „kdy“. Ježíš řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny jsou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ V rámci Matoušova vyprávění je středa velikonočního týdne. Zítra večer bude Ježíš zatčen a pozítří zemře. A ví to. Teď jde o to, že bychom na to neměli zapomenout my. Tomu příběhu to totiž dává náboj jakési naléhavosti. Co nebude řečeno či uděláno teď, to už nejspíš nebude udělán nikdy. A to, co řečeno či uděláno bude, to na sobě nese pečeť jakéhosi posledního vzkazu. Co byste si řekli, jak byste se chovali, kdybyste věděli, že ten druhý brzy zemře? Ježíš to řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny jsou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“
V této situaci za Ježíšem přichází jakási žena. Tváří v tvář Ježíšovu výroku, že všude, po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila je poněkud ironické, že Matouš ani neuvede její jméno. Díky evangelistu Janovi víme, že to byla Marie, sestra Marty a Lazara (J 11,2; 12,3), ale Matouš, Marek i Lukáš ten příběh popisují a vypadá to, že na Mariino jméno už si nikdo z nich nepamatoval. Ani za jakýkoliv bližší popis jim nestála. Přišla za ním žena… Toť vše. Nádobka byla alabastrová, olej byl drahocenný. Taková podrobnost za zmínku stojí. Tohle ale byla prostě nějaká ženská.
To, co udělala, popisují všichni evangelisté velmi podobně – tou strašlivě drahou voňavkou polévá Ježíše. Čin naprosto bláznivý a neužitečný. Nepraktický a postrádající jakýkoliv smysl. Tohle je jasné všem okolo a rozhořčení učedníků má tedy nepopiratelnou logiku. Navíc – oni hovoří vlastně velice zbožně! Nezapomínejme, že ty peníze nechtějí pro sebe, ale aby byly rozdány chudým! Kdyby ta žena přišla, položila onu alabastrovou nádobku s drahocenným olejem Pánu Ježíši k nohám s tím, že to je dar, který mu dává jako vyjádření podpory jeho učení, jeho práce, jeho poslání, nemám pochyb, že by to s vděčností přijali. Drahocenný olej by byl prodán a peníze využity na diakonii. Takovému jednání by nikdo neměl co vytknout!
Ale ona jednala jinak. Měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu. Což to není ztráta? Nemohlo za to být mnoho peněz, které se mohly rozdat chudým? Mohlo! Učedníci se hněvají. Leč Ježíšův přístup je právě opačný. Nejen, že se ženy zastane, on ji dokonce pochválí.
Za co? Tady pozor. Není zdaleka podstatné to „pomazání k pohřbu“, to je až příliš očividně Ježíšova interpretace, kterou uspokojí touhu učedníků po nějakém formálně logickém zdůvodnění. Ne motivace té ženy. Pánu Ježíši pak, myslím, více šlo s tím motivem „pohřbu“ o to, aby vyjádřil, jak málo času ještě spolu budou moci prožít. Jinak už s tímto motivem „pomazání k pohřbu“ evangelista pracovat nebude.
Vidím to tak, že tady jde jen o to, že ta žena je prostě v tu chvíli na Ježíšově straně. Tam, kde náboženský establishment selhal a Ježíšovi nejbližší selžou v následujících hodinách, tam je Marie s rozbitou alabastrovou nádobkou jediným člověkem, který Pánu Ježíši vyjadřuje svoji podporu.
Vždyť je to šílená situace, ve které Pán Ježíš je! O Jeho smrti už je rozhodnuto a Pán Ježíš to ví. Je den před zatčením, dva dni před smrtí. Velekněží už se uradili, že tohohle Ježíše je potřeba nechat zlikvidovat. Budou ochotni proto vydat dost peněz na uplacení Jidáše i davu, který si pod okny Pilátova paláce vyřve Ježíšovu smrt. Pilát se ukáže jako pragmatik, kterému nestojí záchrana života jednoho nevinného žida za riziko bouří v Jeruzalémě v době největších židovských svátků. Učedníci se do jednoho rozprchnou. V Getsemench nechají Ježíše opuštěného dokonce přes jeho výslovnou prosbu. To, že zapře jen Petr je, hádám, dáno jen tím, že prostě všichni ostatní utekli dostatečně daleko a do toho petrovského pokušení zapřít se vůbec nedostali. O Ježíšově nevině veřejně svědčí vlastně jen Jidáš, který pochopil, že zradil nevinnou krev a oběsil se.
Co může Marie pro Pána Ježíše v takovou chvíli udělat?! Nic – jen s ním prostě být. Dát mu najevo, že má ráda. Přesně to udělala. Neřekla ani slovo, ale Pán Ježíš jí porozuměl. Proto oceňuje tu, která udělala tenhle bláznivý skutek. Má totiž k němu správný vztah. Prostě ho v tu chvíli nenechala samotného. Nebyla vedle něj, ale s ním a pro něj. To jak konkrétně to projevila to je v tuto chvíli podružné.
Stojí tu Marie s rozbitou alabastrovou nádobkou. Nepraktická a bláznivá Marie, která udělala nesmyslnou a neužitečnou potrhlost. Ta jediná, kdo v téhle šílené situaci dokázala být Pánu Ježíši nablízku. Ona jediná dala najevo, že za Pánem Ježíšem stojí. A je v téhle mezní situaci zoufale osamocená a nepochopená.
Připomnělo mi to Alenku v říši divů z jednoho filmového zpracování, kde se malá Alenka ptá tatínka: „Myslíš si, že jsem se zbláznila?!“ A on na to říká: „Už je to tak. Jsi cvaklá. Mimo. Potrhlice. Ale něco ti povím – to ti nejlepší jsou.“ Teď je Marie ta nejlepší.
Z pohledu těch moudrých a uvážlivých se zbláznila. Je cvaklá. Mimo. Potrhlice. Leč jak je psáno: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1S 16,7). Pán Ježíš vždy jedná přiměřeně konkrétní situaci. Rozumí aktuálním souvislostem. Nejede podle šablonovitého myšlení, ale dívá se na postoj srdce. Na vztahy. Proto pomine šablonu, vzorec jednání, že majetek tu máme pro pomoc bližním, ale zajímá se jen o jedno jediné – to, že Marie ho má prostě ráda. Dala najevo, že o Ježíše stojí. Že je pro ni vzácný.
Proto ji Pán Ježíš oceňuje tak vysoce. Amen, pravím vám, všude, po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila. Když se zvěstuje evangelium, jde přece o zvěst o lásce. Úplně nejhlouběji je obsahem evangelia to, že nejprve Bůh miloval svět – a na základě tohoto svého vztahu k nám lidem poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16) Na to navazuje, že máme-li co činit, abychom měli podíl na věčném životě, tak to všechno stojí a padá s tím, že milujeme Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a bližní milujeme právě tak, jako milujeme sebe samé. (L 10,27-28) V třetím sledu po Bohu a lidech je to právě tak s věcmi – nezáleží na tom, kolik máš, ale jaký k tomu máš vztah. Když je to alabastrová nádobka s drahocenným olejem v ceně ročního příjmu, není nic marnotratného na tom takovou věc mít – když v té nádobce, v její vzácnosti a ceně není uvězněno Tvé srdce a tak Ti její vlastnictví nezabrání v projevu lásky k bližnímu či k Bohu.
Znovu a znovu mi to vyskakuje z jednotlivých příběhů v evangeliu, že to, na co hledí Bůh, je postoj našeho srdce. Že to jsou vztahy. Vnější chování tyto vztahy ilustrují, vysvětlují. Na tom, jak jednáme, se ty postoje našeho srdce ukáží. Jsou-li ty postoje dobré, pak dokonce ani nevadí, že budeme v očích světa cvaklí. Mimo. Potrhlíci.
Času je málo. Snad tedy ne, jako u Marie a Ježíše, ale ani tak ho není nazbyt. Dost možná je nejvyšší čas dát Bohu a těm kolem nás najevo, že jsme nejen vedle nich, ale že jsme s nimi a pro ně.
Amen.