Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
List Židům nám nabízí odpověď na otázku po smyslu velkopátečních událostí. Je to pochopitelně jedna z řady správných odpovědí. Už Nový Zákon v návaznosti na různé starozákonní obrazy nabízí různá vysvětlení a různé osvětlující úhly pohledu. Učení teologové k nim po staletích přidávali další a další a církev se nikdy neodvážila nabídnout jeden z těchto výkladů jako ten jediný správný. Velmi dobře popisuje velikonoční události jako „tajemství spásy“.
Přece však chceme do tohoto tajemství alespoň trochu proniknout naším rozumem a tak se dnes podívejme pohledem jakéhosi vzdělaného židokřesťanského vykladače. Tisícileté diskuse o autorství nechme badatelům, my se pojďme podívat alespoň na malou ukázku toho, jak onen autor postupuje krok za krokem ve vysvětlování úlohy Pána Ježíše coby velekněze, který obětuje sám sebe.
V tuto chvíli autor přenáší posluchače do okamžiku podzimního svátku Jom Kippur. Jednoho z největších židovských svátků konaného na památku okamžiku, kdy Bůh odpustil Izraelcům zhotovení zlatého telete a tento den také Abrahám uzavřel obřízkou smlouvu s Hospodinem. V tento den totiž jako v jediný den v roce mohl vstoupit do svatyně svatých velekněz, aby zde obětoval za hříchy lidu a tuto smlouvu Boha a jeho lidu obnovil.
Tento motiv vstupu do nejposvátnějšího místa jeruzalémského chrámu je pro pochopení dnešního kázání zásadní. Uprostřed jeruzalémského chrámu je lidským očím ukryto nejsvatější místo, ve kterém přebývá sám Hospodin. Pod hrozbou trestu smrti se k tomu místu nikdo ani nepřibližuje. Jen v ten jeden jediný den ten jeden jediný člověk z celého Božího lidu, tedy velekněz, má právo vejít skrze těžkou chrámovou oponu a vstoupit do Boží přítomnosti. Přinášel tam obětní dar, kterým usmiřoval Hospodina. Přinášel oběť za sebe i za všechen vyvolený lid. Dělal to samé, co kdysi pro svůj lid vyprosil Mojžíš pod Chorebem. Získal pro Boží lid odpuštění vin a obnovil smlouvu, kterou uzavřel Hospodin s praotcem Abrahamem, ve které Bůh vyvolil Abrahama a jeho potomstvo.
Hříchy jsou odpuštěny, lid je smířen s Bohem, sliby dané Abrahamovi platí. Tuto hluboce prožívanou náboženskou zkušenost Izraelců ze svátku Jom Kippur teď autor Listu Židům dává do souvislostí s Velikonočními událostmi. Od toho, co židé prožívali na Jom Kippur učí teď křesťanské posluchače prožívat Velký pátek. Jako dobrý kazatel se pak autor nezastaví jen na vysvětlení toho, co se stalo, ale pokračuje dál vysvětlením, jaké to má důsledky pro nás. Právě tak budeme postupovat dnes my. Co tedy způsobila Ježíšova oběť a jaké důsledky z toho pro nás vyplývají. Ten dnešní text má trojitou strukturu. Máme (1) právo, (2) cestu a (3) garanta – tak se tedy (1) odvažme jít, (2) jděme a (3) veďme i druhé.
Máme právo jít. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně. Doslova zde čteme ne o tom, že se „smíme odvážit vejít“, ale že máme „právo vejít“, ale ono platí obojí. Opět připomínám onoho velekněze, který měl právo vejít jednou do roka do svatyně svatých, aby s obětním zvířetem předstoupil před Boha a získal pro lid odpuštění hříchů. Jistě by mnozí Izraelci toužili něco takového prožít, ale mohl to udělat jen on a jen v tento den. Kdyby se do Boží blízkosti odvážil vstoupit kdokoliv jiný, či on v jiné době, čekala by ho smrt.
Toto právo předstoupit před Hospodina teď mají všichni věřící a mají ho trvale. Velký Pátek dává víc, než dával Jom Kippur. Ježíš jako velekněz nad celým Božím domem nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! (Žd 9,11n)
Tím dává právo předstupovat před Boha všem věřícím. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Právo svobodně prožít Boží přítomnost už má nejen velekněz. Teď ji máme všichni, kteří jsme byli očištěni vyznáním vin i vodou křtu.
Právo je ovšem jedna věc – druhá věc je jak na to? Jakým způsobem za tím Bohem jít? Kudy? Jak vypadá cesta? My tento přístup máme „skrze Krista“. Tedy – vírou v něj. Každý věřící v oběť Ježíše Krista tím, že věří v moc velkopáteční oběti, tak se ocitá v Boží blízkosti. Máme cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla.
Mohlo by nám to připomenout první čtení, kde se motiv jakéhosi „zrušení opony“ také objevil. Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Autor listu Židům používá chrámovou oponu v trochu jiném smyslu. Doslova zde čteme: Otevřel nám cestu novou a živou skrze oponu, tj. skrze své tělo. Je to obdobný obraz, jako použil evangelista Jan, když zapsal Ježíšovy výroky já jsem dveře (J 10,7n) a já jsem cesta (J 14). Stejné poselství se se skrývá v obraze opony, jak ji vidíme teď. Onou oponou se procházelo do svatyně svatých a touto oponou, dveřmi, cestou k živému Bohu je teď Pán Ježíš sám.
Odtud pochopíme i význam pro život víry: starozákonní metody cesty k Bohu už se nás netýkají. Vůbec nás nezajímá celoroční čekání na jediný přípustný okamžik. Nezajímají nás všechny ty složité očišťovací a obětní rituály, které musel vykonat velekněz, aby mohl do svatyně svatých vstoupit. To byla nějaká stará cesta, složitá cesta a především ne cesta pro každého. My máme v Kristu otevřenou nový průchod a ten pro každého je. Stačí jen věřit v Krista a moc jeho oběti na kříži. V tu chvíli stojíme před Bohem očištěni od každého hříchu. Je s námi obnovena smlouva, ve které patříme k potomkům Abrahamovým.
Už víme, že každý z nás má tu možnost, každý z nás má právo jít k Bohu.
Teď vidíme, že tou cestou k Bohu je uvěřit v Ježíše, který obětoval sám sebe. V souvislosti se ukřižovaným Veleknězem Ježíšem nám pisatel říká: Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Vyznáváme, že pro oběť Ježíše Krista jsou nám odpuštěny hříchy. Ne proto, jací jsme my! Tato naděje je neotřesitelná ne pro naše zásluhy, ale proto, že ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Právě tak jistě, jako Kristus prolil svou krev, tak jsou nám naše hříchy odpuštěny. (1) Máme právo jít za Bohem, (2) tak za ním jděme ve víře, že nám všechny naše hříchy odpustil. V naději že ten, kdo nám tu cestu dává, to s námi myslí dobře a tak to všechno dobře dopadne.
Máme-li víru a naději, asi vás napadne, co bude ta třetí vlastnost… Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem… Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Kdo poznal dobrou cestu a jde po ní, ten po ní záhy nepůjde sám.
Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem… Garantem toho všeho je Ježíš sám. Znovu si připomeňme, že tu nejde o žádné naše zásluhy. Odpuštění hříchů, právo kdykoliv předstoupit před Boha, patřit k Božímu lidu – to všechno je svobodný Boží dar.
Když už nám tedy naši spásu garantuje Ježíš sám, když už se pro nás velekněz Ježíš obětoval, aby nám dal právo kdykoliv předstupovat před Boha, když už nám odpouští všechny naše hříchy – tak stojí zato se také rozhlédnout kolem sebe. A hle – vždyť jsme poutníci, spolupoutnici na cestě za jedním společným cílem. Uvěřili jsme, že máme právo se kdykoliv na Boha obracet. Tak to děláme a necháváme se v modlitbách, kázáních i při večeři Páně ujišťovat o tom, že Bůh nám odpustil všechny hříchy. Jako takoví pak máme mít zájem jeden o druhého. Máme být těmi, kteří se navzájem povzbuzují k lásce a k dobrým skutkům.
Autor listu Židům nám tedy dnes připomíná význam a důsledky velkopátečních událostí. Pán Ježíš jako velekněz obětoval sám sebe za naše hříchy. Od té chvíle (1) se může kdokoliv kdykoliv obracet k Bohu. Stačí jen (2) uvěřit v moc oběti Ježíše Krista a můžeme mít jistotu, že patříme k Božímu lidu a jsou nám odpouštěny všechny hříchy. V této víře nejsme sami, tak se vzájemně (3) povzbuzuje k dobrému křesťanskému životu.
Amen.