Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Matouši, Metoději, Bartoloměji
křest má několik důsledků a jak jsme ověřovali ještě v pátek, vy si je dobře pamatujete. Součást jednoho z nich – konkrétně chození do kostela – jsme ale ani během přípravy vůbec nezmínili a tak se mu chci věnovat teď.
Z toho příběhu o cestě dvou učedníků do Emaus vyberu tu chvíli, kdy Kleofáš a jeho přítel poznali, že ten neznámý cizinec je Pán Ježíš. Byl večer a oni šli domů dost možná k sobě domů. Bydleli tam. Neznámého cizince pozvali k sobě. Jako dobří hostitelé mu chtějí nabídnout nocleh. Než se jde spát, je čas ještě něco menšího sníst. Tak se sešli u stolu a v tu chvíli, když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
Vzal chléb a díky činiv lámal a dával… Co to je za scénu, co by jim to mohlo a mělo připomenout? Jasně – vysluhování večeře Páně.
Jedním z důsledků křtu je i to, že můžete začít chodit i k večeři Páně. Je to jeden ze způsobů, jakým se člověk může setkat s Pánem Ježíšem. Když čteme a vykládáme Bibli, tak slyšíme, co Pán Ježíš říkal a že pro nás zemřel na kříži. Při večeři Páně jde úplně o to samé. Stejně jako v kázáních, tak i při večeři Páně si máme připomenout, že Pán Ježíš za nás vydal svoje tělo a prolil svoji krev. Někdy se v této souvislosti mluví o „viditelné slovu“. Slova normálně můžeme pochopitelně jen slyšet – a ten chléb a víno vidíme. Říká nám ale totéž, co slova Bible. Že Pán Ježíš zemřel za naše hříchy, aby nám byly odpuštěny. Že každý je zván, aby vyznal svoji víru v Pána Ježíše, byl pokřtěn a tak se stal členem jeho církve. Že Bůh pak každého člena církve posiluje, aby Boží vůli poznával v kostele, při osobní modlitbě, i když si čte Bibli.
Večeře Páně je právě takovou posilou. Dala Kleofášovi a jeho příteli ujištění, že Pán Ježíš nejen zemřel, ale i vstal z mrtvých. Jsem rád, že i vy můžete být od dnešního dne spolu s námi ujišťování o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání nejen při kázání, ale i při společné večeři Páně tady v kostele i kdekoliv jinde.
Amen.
J. F. Pechar
Milé děti i starší,
už vám někdy hořelo srdce? … Co to asi znamená, co? No, ještě se k tomu dostaneme.
Dnešní povídání je zvláštní jednou věcí. Víte jakou? … Ani nemůžete. Na tom dnešním kázání se totiž podíleli dámy a pánové na biblické hodině ve středu. Spolu jsme si totiž povídali o příběhu, který jsme před chvíli četli. A přitom povídaní jsme si pomáhali tady těmi obrázkovými kartami. Já je budu používat i dneska, jsou totiž moc hezký. Na biblické jsme u toho teda ještě jedli zmrzlinu, ale tu tady teď nemám. Na tu vás třeba po kostele vezmou rodiče. Ten příběh má několik takových částí. Na biblické jsme to udělali tak, že jsme ke každé té části vybrali jeden, nebo více obrázků. Já vám postupně ukážu, jaké to byly. On se nám z toho ten příběh postupně namaluje. Je tu někdo, koho babička nebo děda chodí na biblickou? Tak vaši babička s dědou pomáhali vybrat ty obrázky.
Co máme na tom prvním obrázku? … Dva lidi. V tom příběhu jdou dva učedníci do vesnice, která se jmenuje Emauzy. Nejspíš tam bydleli a teď se tam vrací z Jeruzaléma. Víte, proč byli v Jeruzalémě? Byl tam Ježíš. Co se s ním stalo v Jeruzalémě. Ukřižovali ho. Dva učedníci jdou domů z Jeruzaléma hrozně smutní. Měli toho Ježíše rádi, bylo jim s ním dobře. Říkal chytrý věci. Pomáhal lidem. A vznikla kolem něj skupina lidí, který věřili, že tenhle Ježíš změní svět. Téhle skupině, která vznikla kolem Ježíše, se později začalo říkat církev. Ježíše v Jeruzalémě ukřižovali, on umřel a ta církev se začala rozpadat. Proto teď jdou učedníci domů a jsou strašně smutný. Povídaj si o tom všem, co zažili. Jsou do toho úplně ponořený. Znáte to třeba, když jdete z kina a povídáte si, o čem ten film byl. A musíte si honem všechno říct, jak jste plný zážitků. Znáte to? … Tak takhle si povídaj ty dva učedníci o Ježíšovi a jdou domů. Když tu najednou…
Co je tady? Paní u hrobu. K tomuhle obrázku potřebujeme trochu víc fantazie. Je to jeden člověk. Je tady hrob. Tak je to jeden člověk, kterej má něco společnýho s hrobem. Ale neleží v něm. No, trochu složitý. Prostě, k těm učedníkům se přidá člověk. Jak se jmenuje? Ježíš. Jenže učedníci ho nepoznají. Jak se k nim mohl přidat Ježíš, když umřel? O velikonocích jsme slavili, že Ježíš vstal z mrtvých. Umřel a pán Bůh zařídil, že zase ožil. Jenže to ty učedníci neví. Slyšeli, že by se mohlo stát, že vstane z mrtvých. Ale nemůžou tomu věřit. Jak to, když stojí vedle nich?
Zkoušeli jste si někdy nasadit brejle třeba dědy, nebo někoho dospělýho? Víte, že kolem vás něco je, ale máte na očích tak tlusté popelníky, že víc než ten pohyb nevidíte. Žádný obličeje. Ty učedníci mají na očích takový tlustý brejle. Tak si povídaj s pánem Ježíšem, o pánu Ježíši a nevidí, že je to pán Ježíš. Zamotaný, co? Něčemu takovýmu prostě nemůžou věřit. No a ten pocestný. My víme, že to byl Ježíš, učedníci to neví. Tak ten pocestný začne učedníkům něco povídat. Začne vlastě kázat, podobně jako v kostele.
Židovská hvězda. A v ní hebrejsky napsaný jméno pána Boha. Kdo se označuje touhle hvězdou. Izraelci. Kde se v Bibli píše o Izraelcích? Starý zákon (ukázat Bibli). Pan Ježíš začne těm učedníkům povídat, že ve Starém zákoně se píše o tom, že někdo takový jako Ježíš, jednou přijde. Že přijde někdo, kdo změní svět. Učedníci poslouchaj, co jim ten pocestný vypráví. To povídání jim připomíná pána Ježíše. Ten povídal podobný věci. Pořád ale jim nedochází, že by ten člověk, který k nim mluví, mohl být Ježíš. To jim sice nedochází. Ale mají takový strašně silný pocit. Vevnitř. V srdci. Jako by jim tam hořelo. Cítí, že se děje něco hodně důležitého. Jdou, napjatě poslouchají, až dojdou do vesnice Emauzy. Mezi tím začal večer, a tak přemluví toho společníka, aby šel k nim na návštěvu. Říkaj, zůstaň s námi, Pane když se stmívá. To budeme zpívat. Proč učedníci zvou Ježíše na návštěvu? Je jim s nim dobře. Sluší se postarat o pocestný. Venku je nebezpečno. Je jim s nim dobře.
Co tu máme dál: Chleba. Proč chleba? Učedníci s Ježíšem přišli domu. Měli hlad, a tak dělali co? Začali večeřet. Ježíš vzal chleba, rozlomil ho a dával jim ho. Připomíná Vám to něco? Večeři páně. Ježíš vlastně s učedníkama slavil večeři páně, prostě se s nima dělil o jídlo. A v tu chvíli učedníkům spadly ty tlusté brýle z očí a nejednou pochopili, s kým to tady sedí. Pochopili, že je to Ježíš. V tu chvíli uvěřili, že je to on. No, a když jim to došlo, tak Ježíš najednou zmizel. Jenže učedníci už věřili, že Ježíš žije, tak on mohl jít zas dál.
Co máme tady: Srdce a svíce. Pamatujete si, co jsem se ptal na začátku? Jestli Vám někdy hořelo srdce? Ježíš učedníkům zmizel z dohledu a oni si zas znova začali povídat o tom, co zažili. Jako když se jde z toho kina a jako před tím na cestě, když si povídali. Ale teď už nebyli smutný. Měli radost. A říkali: „Copak nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a vykládal písma.“ Když byli na cestě s Ježíšem a potom u večeře, cítili takový strašně silný pocit vevnitř. Jako by jim hořelo srdce. Znáte to. Jako když si najednou uvědomíte, že máte někoho hrozně rádi – rodiče, děti. Koho máte rádi? Když jste zamilovaný. Nebo když děláte něco, co vás hrozně baví. A úplně vás to naplňuje. Já to mám třeba, když jedu rychle na snowboardu po pěkném sněhu z kopce. Máte něco takovýho? … A když vidíte, nebo děláte něco, co máte hodně rádi, co vás fakt naplňuje, cítíte nadšení a radost, lásku, a naplnění, že to z vás úplně přetéká. To je, když vám hoří srdce. Takhle nějak se cítili učedníci, když byl s nimi Ježíš. Hořelo jim srdce. Byli plný toho, co zrovna prožívali a bylo to dobrý! A nebyli přitom sami!
Oči, uši. Učedníci, uviděli a uslyšeli Ježíše. Uviděli a uvěřili, že je živý a hořelo jim při tom srdce. A co udělali dál? Rozsévač. Šli to povídat druhým lidem. Takovou dobrou zprávu si nemohli nechat pro sebe. Chtěli jí rozsít ven. Běželi zpátky do Jeruzaléma se o to podělit. Ta církev se začala dávat znovu dohromady. Učedníci se dělili o dobrou zprávu o tom, že pán Ježíš žije. Že maj věci smysl. Dělili se o tu zprávu, dělili se o to hořící srdce. Když vám hoří srdce, tak to chcete s někým sdílet. A když se lidi o něco dělí, mají něco společného. Nejsou sami. Tak se tomu říká společenství. Rodina u stolu. Společenství zažíváme u večeře páně (chleba) a lidi se k němu přidávají ve křtu. Jako dneska kluci. Tyhle čtyři věci dělají církev. My slyšíme o pánu Ježíši. A co slyšíme je tak dobrý, že se nám z toho může rozhořet srdce, že se prostě proměňujeme. A tak chceme říkat i dál, abychom to mohli spolu sdílet ve společenství.
Kluci – Bart, Metoděj a Matouš – se dnes nechali pokřtít. Tím vyjádřili, že chtěj taky patřit k tomuhle společenství. Že taky věří Pánu Ježíši. Chtěj poslouchat, co říká. Chtěj to sdílet s druhýma lidma. S druhýma, chtěj prožívat takový věci, při kterých jim hoří srdce. Tak nám všem, a vám třem kluci dneska obzvlášť přeju, aby vám hořelo srdce.
Amen.
Michael Pfann