Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
na posledním společném čtení v úterý ráno přišla řeč na svědomí. Zároveň mě k tomu tématu dovedlo i dnešní první čtení. „Srdce, které nás obviňuje“, to je velmi přiléhavý opis pro černé svědomí. A jak má někdo černé svědomí, tak se začne chovat jinak, než se choval. Najednou mu nefungují vztahy s těmi nejbližšími – nu a na ten vztah s Bohem dojde záhy také.
Tak se dnes budeme zaobírat oním „mlčenlivým voláním“, jak svědomí nazval filosof Heidegger. „Mlčenlivé volání“… Líbí se mi to. Mlčenlivé, tedy je to hlas, který můžeme umlčet. Který lze překřičet. I na hřích si lze zvyknout a přestat ho nakonec vnímat jako hřích. To co nám poprvé či popáté připadalo jako hřích, tomu posté už nevěnujeme pozornost. „Jestliže někdy, časem vždy“ formuloval kdysi náš bratr varhaník tuto schopnost umlčovat v sobě hlas svého svědomí.
Ale přece jen – je to „volání“ a tak to není něco, co by bylo jen a pouze z našeho nitra. Nemůžete svoje svědomí jen tak ovládat. Umlčet ho docela. Jen tak si poručit, že něco je dobré a něco je špatné. O tom je Dostojevského Zločin a trest, že takhle to nefunguje. My vlastně vůbec pořádně nevíme, jak svědomí funguje. Jsou určité části mozku, po jejichž poškození člověk ztrácí určité zábrany. Čistě fyziologicky jsme tedy nejspíš vybaveni k tomu, abychom svoje jednání hodnotili, posuzovali. Ale co s tím nadělá prostředí, výchova, toť otázka. Potud je potřeba si také připomenout, že svědomí rozhodně není neomylným Božím hlasem v nás. Dokáže také volat naprosté pitomosti. Zmiňovaný Martin Heidegger, jeden z největší filosofů 20. století, byl zároveň přesvědčený nacista a obdivovatel Hitlera.
I s touto výhradou je ale svědomí pořád velmi užitečná věc a není divu, že apoštol Jan na něj dost spoléhá. Ne tedy v tom, co je dobré, ale ve varování, když něco fakt dobré není. Nejde mu o situaci, kdy jsme ze sebe nadšeni, ale naopak – když nás černé svědomí usvědčuje, že se nám něco krajně nepovedlo. V tu chvíli nám svědomí velice srozumitelně říká, že máme problém. Nu – a z tohoto rozpoznání pak Janovi vyplývá, že je přiměřené se radovat, když černé svědomí nemáme. Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu…
Jestliže nás ovšem srdce obviňuje, tak máme problém. Tohle je podle mne dobře pochopitelné. Možná už jste zažili situaci, kdy jste dělali něco, co nebylo v pořádku, a myšlenky na Boha jste zcela vědomě zaplašovali. Prožívali jste něco, za co byste v tu chvíli fakt nedokázali Pánu Bohu poděkovat, že to můžete dělat, prožívat. Je vám totiž celkem jasné, že Pánu Bohu se to zas tak moc nelíbí.
Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu… A když nás obviňuje, tak ten přístup k Bohu rozhodně svobodný nemáme. Na to nám přineslo ilustraci první čtení. Tam jsme viděli, jak to dopadne, když člověk čisté svědomí nemá. To je to minipodobenstvíčko o svatebním šatu, které Ježíš přihodil k podobenství o svatební hostině. Problém pána, který nebyl oblečen na svatbu.
Vykladačské tradice se dohadovaly, co že by ten chybějící šat mohl být. Co že nám to v symbolické mluvě podobenství Ježíš říká, že budeme potřebovat, abychom nebyli vyhozeni z nebeské hostiny svatby Beránkovy a vyvrženi tam, kde je pláč a skřípění zubů. Jedni říkali, že dobré skutky, další, že svatost skrze odmítání hříchu, další, že to je pravá víra… Na biblické hodině nám z toho vyšlo, že klidně všechno dohromady. Nějak se z toho vylouplo „brát Boha vážně“ a to se jednou projeví tak a jindy onak. Ten človíček totiž pana krále vážně nebral. Nedal si práci a neoblékl se na svatbu – a zjevně v tom byl osamocen. Všichni ostatní to zvládli, takže to šlo. Aspoň si vyčistili si boty. Dámy si vzali nějaký přehoz přes rameno a chlapi si dali aspoň kytku do klopy. Jen tenhle jeden to neřešil, že ho pozval sám pan král na svatbu svého syna. Taková čest, taková vzácnost – a on nic.
Nebo že by měl nějaký důvod? Král mu říká: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ Příteli! Krále to zajímá, protože je možné, že ten člověk má velmi dobrý důvod, proč je v hadrech. Třeba svoje nejlepší šaty rozdal chudým a tohle je poslední, co má. Třeba je to slavnostní kroj nějaké skupiny, jíž je členem. Třeba je cizinec a v jeho domovině právě toto je nejvhodnější oděv na takovou akci. Jenže – on se nezmohl ani na slovo. Je zaskočen. Zřetelně v tom vidím, jak ho dohání černé svědomí. Uvědomil si, že nebylo dobré nebrat vážně slavnosti situace. Nebrat vážně, že jde o krále a královskou hostinu při slavnosti svatby královského syna.
V jazyce podobenství se ocitáme na posledním soudu. Tohle je obraz člověka, který nezůstane na hostině svatby Beránkovy. Pláč a skřípění zubů, to je obraz pro peklo. Potud tomu věnujme bedlivou pozornost i my. Situace onoho člověka se láme v okamžiku, kdy se „nezmohl na slovo“. Nemá čisté svědomí. Žádný pořádný důvod, proč odflákl přípravu na setkání s králem, tak nemá. Jenže když se rozhodl to flákat, tak mu vůbec nedocházelo, jak moc to s ním zamává, když se setká se samotným králem. Čas od času se potkám s někým, kdo mi vysvětluje, jak na posledním soudu Pánu Bohu vynadá za všechno možné i nemožné a mně přitom vždycky vytane na mysli právě tento verš o člověku, který se nezmohl na slovo. A pak ještě prorok Izajáš, který ve vidění jen zahlédl toho třikrát svatého Boha a v hrůze volal: „Běda mi, jsem ztracen!“ (Iz 6,5) a teprve andělské znamení ho ubezpečilo, že jeho vina byla odňata a hřích usmířen (v. 7). Stejnou situaci obrazně popisuje C. S. Lewis ve scéně, kdy na konci věků všechna mluvící zvířata pohlédla na Aslana (symbolizujícího Krista při posledním soudu). Nu a některá na něj pohlédla s hrůzou v očích a pak ta zvířata ztratila řeč a odešla kamsi do temnoty. Kdo nemá čisté svědomí, tak má problém.
Nemusíme ale přemýšlet jen o posledním soudu. Uchovat si čisté svědomí je praktické už v tomto světě. Jednat proti svému svědomí – to je i v běžné společnosti vnímáno jako něco špatného. A o to myslím Janovi jde především. Jednejme v souhlase se svým svědomím. Jestliže nás neobviňuje, tak se otevírá dobrá cesta. K Bohu, bližním… Není to záruka neomylnosti a správnosti, a jestli po ní půjdeme a jak to dopadne, to už v tuhle chvíli vůbec nevyřešíme.
Važme si ale svědomí jako jakéhosi požárního čidla, jako je máme tady u stropu. Ty bílé krabičky. Paprsek světla jde v té krabičce z jednoho konce na druhý přes nějaká zrcátka. Kdyby tady začalo hořet, kouř vleze do krabičky, paprsek přeruší a spustí se alarm. Takhle funguje svědomí. Cosi se přerušilo. Paprsek nedopadá na světlocitlivý přijímač, hřích přerušil naše spojení s Bohem. A jako u požáru – může to být v tu chvíli otázka života a smrti. Když se takový alarm rozezní, zkuste si představit člověka, který by nám tady doporučil vypnout proud a odpojit záložní baterii, co ji mám v kanceláři, aby nás hluk poplašné sirény nerušil od programu tady v kostele. Jasně, že bychom si řekli, že to je blázen. Musíme přece zjistit, které z těch čidel, co je v kostele máme, spustilo poplach a proč! Kde zapadl nějaký papír do radiátoru či co se kde stalo.
No, třeba zjistíme, že do toho poplašného zařízení vlezl pavouk. I takový falešný poplach už jsme tu v kostele měli. On i ten Jan ví, že ani naše svědomí není neomylné. „Bůh je větší, než naše srdce a zná všecko!“ píše Jan jen o jeden jediný verš před dnešním hlavním čtením, když vysvětluje, že i to naše vnitřní obviňování a neobviňování má svoje limity a spolehnout se lze jen na Boha.
Na rozdíl od kostelních poplachů bych ale ze zkušenosti řekl, že ve většině případů nás svědomí vede dobře. David Torkington, autor, kterému jsme se věnovali na posledním setkání mládeže, tak píše, že bychom měli méně přemýšlet. Jeho názorový oponent je překvapen. Cože? Co je špatného na přemýšlení?! Ale je to řečeno právě v souvislosti se svědomím. Když nás naše svědomí obviňuje, tak pokud budeme dostatečně dlouho přemýšlet a rozvažovat, nakonec ho umlčíme. Přesvědčíme sami sebe, že to je v pořádku. Asi je nám jasné, že to není dobrá cesta ke stavu, kdy nás srdce neobviňuje a tak máme svobodný přístup k Bohu.
Znám to z vlastního života. Něco jsem někomu provedl. Mám se jít omluvit…? Na první dobrou cítím, že ano. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vlastně nic tak hrozného neudělal. A ten druhý také není žádný svatoušek. A co bych se vlastně omlouval, vždyť je to tak trochu vina i toho druhého. Co „tak trochu“?! Vlastně za to může on a svět a výchova – a já jsem oběť okolností. A je po omluvě.
Mám jít navštívit toho kterého člověka? Nebyl jsem za ním ani nepamatuji a zrovna mám odpoledne volné… Čím déle nad tím ale přemýšlím, tím víc je mi jasné, kolik důležité a neodkladné práce právě teď mám a jak se ta návštěva do zítřka nezblázní, nebo prostě někdy v týdnu. „Až bude všechna práce hotova“ říkával otec v knížce Dva divoši, což znělo velice nadějně, ale v praxi to znamenalo „nikdy“.
A kde je třeba modlitba a přečíst si něco z Bible a vůbec všechna ta naše dobrá předsevzetí z 31. prosinců, ale i večerů, když jsme si plánovali, co všechno uděláme zítra. A my jsme to mysleli v tu chvíli vážně a opravdu jsme to chtěli dodržet! A pak se to všechno tak nějak semlelo, nevyšlo to – a nás to i mrzí. Jenže když s tím nic nenaděláme, tak nás to bude zítra mrzet méně a pozítří na to zapomeneme. Torkingtonova rada tedy zní, abychom v okamžiku, kdy nás naše srdce obviňuje, tedy když nás naše svědomí někam vede, abychom raději moc nepřemýšleli a nechali se vést. Poslechli hlas svého svědomí a jednali podle něj. Uchovali si tak svědomí čisté se všemi dobrými důsledky, které to přináší do vztahů s druhými. Ono totiž v drtivé většině případů k dobrému bude.
Francouzi na to mají přísloví, oni snad mají přísloví úplně na všechno: Neexistuje polštář tak měkký, jako je čisté svědomí. Když se tak večer ohlédnete za tím uplynulým dnem, tak pro dobré usínání je čisté svědomí nadmíru užitečná věc.
A nejen pro usínání. Také pro vztahy s druhými lidmi a apoštol nás upozorňuje, že čisté svědomí je důležité i pro náš vztah k Bohu. Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu. Tak když nás bude naše vlastní svědomí někdy obviňovat, nepřekřikujme to „mlčenlivé volání“. Téměř jistě nás varuje jak ten požární hlásič, že bychom měli zpozornět a koukat, jestli to v našem životě někde nedoutná a tím pádem nehrozí požár.
Amen.