Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
je jaro! Sice to ještě občas trochu zebe, ale zima je dávno pryč. Jaro je tu v plné síle. Už to všechno roste, kvete, pučí, voní a cvrliká. Nový život si dere cestu všemi skulinami. Z prasklin v asfaltu čouhá tráva. Jaro si namlouvá přírodu, a ta se z toho celá červená – a vůbec hraje všemi barvami. Tenhle milostný tanec přírody málokoho nechá chladným. Však se nám to sílící slunce taky začíná vypalovat pod kůži.
Minulou neděli měl svátek Pankrác, v pondělí Servác, v úterý Bonifác – zmrzlí muži. Když ti odejdou, tzv. po zmrzlejch je nejvyšší čas přesunout sazenice zpoza oken na záhony. Mrznout už nebude. Jaro je tu v plné síle.
Za sebou máme i jarní svátky: Velikonoce. V nich se spojily pohanské svátky s židovskými a křesťanskými. Všechny slaví nový život. Ty pohanské oslavují nový život přírody, která s jarem vstala ze smrti zimy. Ty křesťanské Velikonoce, oslavují nový život lidí, který vstal ze smrti hrobu. Židovské svátky pesach oslavují nový život, který díky Bohu vstal ze smrti egyptského otroctví. Příroda, lidé a Bůh. O tom jak se v sobě zrcadlí vztahy lidí, přírody a Boha dneska budu mluvit.
Při právě zmíněném svátku pesach Židé každý rok čtou následující text z písně písní. Je plný jara a lásky a taky lidí, přírody a za tím vším pána Boha. Tak poslouchejte Píseň písní 2,8–13.
Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky. Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu , hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
Píseň písní je krásná píseň – o lásce. Láska má mnoho projevů, poloh a podob. A přece všechno, co se děje s láskou, spolu určitým způsobem vzájemně souvisí. K tomu se dostaneme.
Ten úryvek, který jsem četl je v ekumenickém překladu Bible trefně nadepsán: Láska je jaro. Jaro je jednou z podob lásky. Jaro zpřítomňuje tu mladou, žhavou, dravou lásku. Jaro zároveň ztělesňuje tu lásku, která má moc probouzet ze zapomnění a smrti. Jaro ukazuje lásku, která rozpouští mráz. Do bílé jednotvárnosti, případně do blátivé deprese vnáší barvu, zpěv a vůni. Všechny ty barvy a pučení připomínají osvobození z mrazivého zajetí. Proto si židé tímto textem z písně písní připomínají osvobození z otroctví. Jarní láska kypí novým životem. Jaro je pářivá láska, která přináší nový život. Jaro je živočišné a tělesné – to všechno patří k lásce. Hmatatelná, bujná, vášnivá láska přináší nový život. Je jaro. Příroda se nadechuje, roztahuje paže a rozbíhá se tvořit.
Píseň písní zpívá o lásce dvou zamilovaných lidí. Pro poetické vyjádření jejich mladé lásky si pomáhá různými obrazy. Prožitek mladé lásky píseň písní vyjadřuje právě obrazy bujícího jara. Lijavce přešly, skončila zima. Stromy nasazují květy na plody, je třeba prořezat větve, aby se tomu všemu dařilo. Hrdlička se vrátila z teplých krajin a svým cukrů cukrů, ohlašuje, že začíná čas cukrování. Jeleni jsou v říji, tetřevi tokají a lidem se zapalují lýtka. Teda oni ty jeleni byli v říji v říjnu, ale teď vyvádějí mladé.
Všechny ty barvy, červenání, vůně, zpěv, poklus dopředu, které kolem sebe na jaře pozorujeme, v sobě nesou prudké emoce, které zažívají čerstvě zamilované páry. To vzrušení přírody a vzrušení mladých milenců jsou vnitřně propojené. Vzájemně se v sobě zrcadlí. Je jeden milostný tanec, který voní nový životem. Člověk je součástí přírody, tedy součástí Božího stvoření. Jaro je láska. A bez lásky tohle všechno prostě nejde.
Píseň písní vypraví příběh dvou zamilovaných. Zrcadlí se v něm jarní bujení přírody. Píseň písní ale vypraví také příběh o vztahu Boha a jeho lidu, příběh o Boží lásce k lidem a naopak. Ani té lásce mezi Bohem a jeho lidmi není cizí všechno to burácení, ostych i vášeň a živočišnost, mladé, jarní lásky. Sice jsme to vlivem kalvínské výchovy vytěsnili, ale i tahle prudká, horoucí, žárlivá láska patří k lásce Boha a jeho lidí.
Píseň písní tedy mluví o lásce dvou lidí, o lásce v přírodě i o lásce Boží. Bez té Boží lásky by totiž nebyla možná ani jedna z těch dvou předešlých – lidská láska, ani láska v přírodě. Tak jako se v lásce mladých milenců zrcadlí kvetoucí jaro, tak se v lásce lidské zrcadlí láska Boží, umožňuje ji. A zároveň se Boží láska zrcadlí v tvořivém kypění jara. Boží láska je tou tvořivou silou, která žene všechno to jarní kvetení. Příroda k nám mluví. Zpívá jarní píseň o tom, že za tím stvořením stojí Bůh. Ve vůni jarních květů, ve zpěvu ptáků můžeme slyšet lásku Boha ke svému stvoření, tedy k přírodě i lidem. Bůh, lidé, příroda. To všechno spolu nerozlučně souvisí.
Žijeme ale v době, kdy jarní slunce přináší smíšené pocity. Člověk si na jednu stranu užívá teplých paprsků. Na druhou stranu mu nezvykle teplé jaro nahání hrůzu z klimatické katastrofy, na jejímž pokraji stojíme. To, že velká přírodní katastrofa probíhá a že na ní svůj značný podíl viny nese člověk, je vědecky prokázané a neoddiskutovatelné. V kruhu Bůh, lidé a příroda, došlo na určitém místě k výpadku. Tu harmonii vztahů lidských, přírodních a Božích, které líčí píseň písní, určuje láska. Tak jako tyto jednotlivé úrovně vztahů zrcadlí lásku a harmonii, zrcadlí vzájemně i nedostatek lásky a disharmonii. Nemocná příroda vydává svědectví o lidském sobectví ve vztahu k přírodě. Vydává svědectví o lidské lhostejnosti ve vztazích k druhým lidem o lidské bohorovnosti a dosebezahleděnosti ve vztahu k Bohu. Pokud to hnije v přírodě, hnije to i v našich vztazích a našem vztahu k Bohu. Není to nic moc, ale naštěstí to není beznadějné.
Naše naděje je, že s Pánem Bohem to je vždycky jinak. Jestliže rozpadající se příroda zrcadlí rozpadající se vztahy mezi lidmi a vztahy lidí k Bohu, to že by upadala Boží láska k lidem a přírodě v tom zrcadle nevidíme. To tam není, nemůže být. Boží vztah k lidem a přírodě se na tomto místě z popsaných zákonitostí vzájemného zrcadlení vymyká. Naše vztahy mohou selhávat, ale Boží láska se zvedá na protest. Boží protest proti naší hlouposti, dosebezahleděnosti a nelásce spočívá v tom, že Bůh na nic z toho nepřistupuje. Je to paradoxní, ale protestem proti nelásce není nenávist, ale právě láska. V tom je naděje pro celé stvoření.
Je to vlastně dojemné. Píseň písní nám se vší živočišnou obrazností líčí, že na počátku všeho stojí láska. Láska v celé své nahotě, a to doslova. Nový život na všech těch úrovních – v přírodě, u lidí i u Pána Boha – vzniká z lásky. Z prudké, vášnivé, tělesné lásky. Pokud nám leží na srdci život Božího stvoření, nezbývá nám, než pustit se do milování. A nebojte se, nebude to žádný extra estetický kýč. Láska nevzniká jen za zpěvu a vůně. Nezůstává věčně mladá jako na jaře. Není to vždycky zrovna sluníčkový. Někdy se láska buduje taky v protestu proti nelásce a s tím může souviset hněv, křik, námaha i smutek. Demonstrace mladých studentů proti ničení přírody nám to hlasitě ukazují. To je dobře. Je proč křičet. Nakonec to ale nesmí zůstat jen u křiku a spravedlivého hněvu. Ve chvíli, kdy člověk zapomíná, odkud se láska, a to i láska k přírodě čerpá, to začne klopýtat. To pak začne účel světit prostředky. Na té cestě, v tomto momentu pomáhá modlitba.
Modlitba upevňuje lidský vztah k Bohu, proměňuje lidské myšlení a nasměrování. Na úterní modlitební skupince se mimo jiné každý týden modlíme za usychající přírodu a prosíme za vodu. Jak hluboko do hlavy se mi ty modlitby zaryly, jsem pochopil nedávno při vycházení z kostela. Kdosi mi hlásil, že venku leje a je hnusně. Jak jsem otevřel dveře a kouknul do té plískanice, samo od sebe ze mě vyjelo: „To je krása!“ Suchá země na pořádný déšť tehdy čekala už dlouhé týdny. Jak jsme se za to úterý co úterý modlili, jaksi jsem se na tu přírodu napojil, a pak jsem za ní měl radost. Příroda, lidé, Bůh všechno to souvisí. Stvoření je Boží dar, dostali jsme odpovědnost za jeho péči. I my máme odpovědnost, aby nic nebránilo té tvořivé lásce v přírodě, stejně jako lásce mezi lidmi.
Ale zpět k Písni písní. Píseň písní je píseň o lásce. A jak to známe z jiné biblické písně o lásce: Lásku kdybych neměl, nic nejsem. Občas se někteří puritánštější ladění křesťané dohadovali, jestli taková kniha plná tělesné lásky a erotiky vůbec do Bible patří. Patří! Je to píseň o lásce dvou lidí, která odráží lásku v přírodě a zrcadlí v sobě lásku Boží. Pučící jaro nám dává hlasitě najevo, že láska přináší nový život. Píseň písní je píseň o lásce a bez té nic není. Jak to vyjádřil jeden z našich mládežníků, když jsme se bavili o tom, jestli Píseň písní patří do Bible: „Možná, až třeba za dvě stě let lidi úplně zblbnou, tak si přečtou tuhle knihu a ona jim připomene, z čeho všechno vzniká.“ Bez lásky není nic. A naopak skrze lásku je všechno. Doslova. Jaro nám svou vůní ukazuje, že pán Bůh se do toho s námi každý rok věrně pouští znovu. Díky tomu se můžeme i my pustit do toho jarního tance lásky. A tak na závěr cituji to pozvání k tanci z písně písní: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
Amen.
Michael Pfann