Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Věříme v Boha, Otce Pána našeho, Ježíše Krista. „Bůh Duch jest,“ pověděl Ježíš ženě u Jákobovy studny. Bereme to vážně? Když říkáme Otče náš, myslíme na své narození z Ducha vždy přítomného ve svaté skrytosti? Za tím, co se nám jeví, za předměty naší pozornosti, věříme, respektujeme pravou skutečnost duchovní: Jsi v nebesích, říkáme, a prosíme: posvěť se jméno tvé. Myslíme svůj konkrétní život, svůj svět v tom jménu, které není pouhým slovem mezi slovy, pojmem mezi pojmy, abychom je mohli beze všeho mít ve své slovní zásobě a kdykoli říkat. Ať je svaté, prosíme, v našem myšlení i konání.
Stalo se v plnosti času, čteme, že do lidské odcizenosti Bohu se narodil člověk jménem Ježíš. „Hospodin je spása“, znamenalo to jméno, spása a milost. Duch Boží na něm spočinul svými významy v plnosti. Lidem, posedlým duchy Bohu se vzpěčujícími, byl nesnesitelným obrazem Boha neviditelného. Bůh byl v Kristu, rozeznává apoštol. Bůh kvůli nám své Božství odložil a stal se tělem. „Jsem v Otci a Otec ve mně jest,“ zval všechny. „Žádný nezná Otce, jedině Syn a komu by Syn chtěl zjeviti, a tak pojďte ke mně.“ (Mt 11,27) Jsa v způsobu Božím, nepoložil si za osobivost (za nepatřičnost) Božským lege artis léčit duši: „Odpouštějí se ti hříchové tvoji,“ říkal chudákům troufale, beze všeho, tváří v tvář nedůtklivě zbožným.
Samého sebe tím zmařil: „Člověk jsa, dělá se Bohem! Rouhá se, hoden je smrti,“ usoudili strážci bohoslužby, řevniví zákoníci a farizeové. Měli svou představu, kterou on svojí jinakostí zpochybnil. „Kdo je ten jeho otec? Nebudeš mít jiných Bohů,“ oháněli se Mojžíšem.
Krátce před smrtí se Ježíš mezi učedníky k Otci modlí: „Dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil. Oznámil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa,“ a dodává: „Ostříhej je ve jménu svém, aby byli jedno jako my.“ Jako by bylo skrýší, stráží schránou to Jméno. A taky zmocněním, Silovým polem Ducha, který obživuje a rodí člověka k životu věčnému. „To je život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista, definuje učedníkům v té poslední modlitbě, o čem mluví (J 17). „Známé jsem jim učinil jméno tvé a známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.“ A výslovně prosí i za ty, kteří skrze jejich slovo mají v něho uvěřit (J 17,20). Za nás, abychom byli vnitřně jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě. „Vím, že jeho přikázání je život věčný,“ prohlašuje (J 12,50).
Nemáš, člověče, jiný život než ten, který žiješ. Živá víra v Ježíše Krista jej činí věčným. Možná tak, že svým životem, který do posledního okamžiku této přítomnosti tuhne v minulost, vírou ožijeme. S náručí své minulosti zpřítomněni staneme pak před tváří Stvořitele. On je Bohem živých a my tím, co a jak jsme žili v poznání Otce a Syna. Nic jiného než svůj život, nemáme. Staneme s tím nehodní v bezbřehé přítomnosti Boží. Ano, tak, jak jsme, s jizvami svých hříchů, se stopami odpuštěné bolesti Boží, k slávě jeho milosti. „Samému Bohu sláva!“ K tak dobré naději nás zmocnil vzkříšením. „Vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“ (Ř 4,25). Nasměroval nás k osvobozující pravdě. Vírou ve Vzkříšeného jsme na cestě domů a těšíme se nadějí jeho slávy (J 18,37; Ř 5,2). To je sumář naší víry.
Když nad Ježíšem ohrnovali nos, že se stýká se spodinou, s profláknutými existencemi, o nichž zbožní soudí, že s nimi nemůže být Bůh spokojen, pověděl o ztracené ovci a ztraceném penízi. „Hledám,“ říká. Hledám ztracené. Proti tomu přece nemůže nikdo nic mít. Přesto autority dělají dusno: Přijímá odepsané, jako by to: „Čiňte pokání a věřte, že Král je blízko“, bylo nadějí i pro pobudy a póvl. Neslýchané!
A tak jim Mistr přidává nám všem známý modelový příběh dvou bratří a otce (L 15,11n). (Když slyšel Izraelita v podobenství „otec“, nemohl se mu Pán Bůh nepřipomenout. „Ty jsi, Hospodine, Otec náš, Vykupitel náš, to je od věčnosti jméno tvé“ (Iz 63,16). Od dětství to z proroků znají. A rodinou? Rodinou Boží v té souvislosti byl a je Izrael. Rodina je uzel vztahů, a ztráta člověka zde je bolestivější než čehokoli v hospodářství nebo domácnosti. To jim teď ten Nazaretský vykládá. Dobře vědí, co jim tím říká.)
Mladší syn si osobivě řekne o to, co myslí, že mu patří a vypadne z domu. Kupuje si štěstí, až se octne na dně. V těžké depresi a nostalgii mu přijde na mysl: Co takhle, se vrátit? „Půjdu…, půjdu k otci a přiznám, jak to se mnou vypadá, řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou…“
A opět, abychom zaslechli, co slyší Ježíšovi posluchači, pomysleme, jaké že statky rozděluje Bůh Otec synům Izraele a co trestuhodně zmarnil syn ztracený třeba právě někde tady mezi hříšníky, kde ho Bůh v Kristu hledá. Pavel vypočítává (Ř 9,4.5.): už samo synovství, dar Smlouvy a Zákona, bohoslužbu a mesiášská zaslíbení. Utrácet duchovní dědictví, měnit je za náhradní štěstíčka, bylo modlářstvím, kde jedno vytěsňuje druhé: nicota a marnost věčnou hodnotu. Nevěrou se vztah rozpadá. Duchovně na holičkách, na mizině bývá marnotratné dítě Boží, Izraelita, zpronevěřilý křesťan. Avšak povědomí toho, co ztratil, zůstává. Tušení, že milující Otec syna neoželí. V Ježíšově vyprávění nepřestává ztraceného syna vyhlížet a z jeho návratu se raduje.
„Jak to, že nekárá, netrestá? Inu ví, co to pro toho kluka znamená, takhle se odhodlat. Hnut milosrdenstvím obnovuje ho v synovských právech (Ga 4,4–6). Není slepý ke skutečnosti, nedělá si iluze, ale má o dítěti dobrou naději.
Starší, ten spořádanější, ví, co je brácha zač, a jeho obrácení nevěří. Oslavnou trachtaci vnímá na svůj úkor. Hájí přece dědičné hodnoty, rodinné stříbro a statky před hanbou a škodou. „Chce to spravedlnost. Do kázně a na hanbu zhýralce! Každému, co si zaslouží…“.
„Tvůj bratr umřel (slyší otce) a zase ožil. Zahynul, a je nalezen.“
„No a co?“ myslí si. „Na to, aby pásl vepře, byl živej dost.“
„Nad nadějí změny tvého bratra se sluší zaplésat…“
Bratr nejen že neplésá. Je proň nemyslitelné, aby se u stolu sešli, rozlomili chleba, podali si kalich a dál pokračovali spolu.
Jak to v rodině dopadne? Co myslíte? Snese mladší bráchovu nevoli a zůstane? Dá si starší říct? A co když ne?… „Tak si vyberte,“ odpovídá Ježíš nedopovězeným příběhem na námitku, že přijímá hříšníky a jí s nimi. „Mezi vámi to zůstává otevřené, ale v domácnosti Boží nad každým hříšníkem činícím pokání trvá radost.“ Nebesa jdou do toho rizika. Skrytý člověk srdce se mění… Může se přátelé, změnit i zaťatost srdce zasloužilejšího, který by s běžencem nejradši vyběhl? Ve své odcizenosti otci je na tom momentálně hůř. Příliš spravedlivý na to, aby přišel sám k sobě. Má i on naději? Nezdá se. Příliš mu táta překáží. Je to k zlosti.
A tak lepší z Izraele, brzy odsoudí Syna člověka i s tím jeho Otcem, a těžce zhřeší. Zaviní to vlastně marnotratní. Hříšníci, jichž si všímá, jimž na místě Božím odpouští. „Člověk jsa, dělá se Bohem! Svatokrádežně se rouhá!“ Rozhořčený Velekněz roztrhuje roucho: „Co se vám zdá?“
„Spravedlnost Hospodina našeho Boha být musí, a tak toho všeználka z Nazaretu ukřižuj!“ křičí na Piláta. „Nehodným odpouští, jak k tomu přijdou hodní, že! Na kříž s ním!“
O jeho smrt se přičiňují oba. Marnotratným hříšníkem to začíná, nemarnotratným spravedlivcem končí. Oba, nesmiřitelně proti sobě, světí sobotu…, zatímco za jejich zády tento nepravostí marnotratných ztrápený, a převráceností samospravedlivých křižovaný dobrodinec Boží, ze smrti vstává. Nad prahem časnosti se zvedají vrata věčná a nikdo o tom neví. Kdo ho potká, vlastním očím nevěří a ke skutečnosti Boží netrefí, ačkoli směr je od začátku dán: Naplnil se čas, blízko je Boží kralování, věř. Změň pokáním své myšlení a vidění světa. Chop se evangelia jeho milosrdenství a vírou prohlédneš až ke Kristu, který z mrtvých vstává. Odvěkým protivníkům, Kainovi s Abelem, se nabízí setkání s mocí, která není z tohoto světa, s mocí kající se bezmoci. Bláznové kázání. Avšak na tomto světě z nadpozemské Lásky rozhojňuje život proti hynutí a smrti (J 17, 3). „Zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící“ (1K 1,21n).
Dnes jako tenkrát je zvěstování ukřižovaného Krista aktuálním svědectvím všem nám. Transparentem jdoucím dějinami, zrcadlem nastaveným především církvi, kde Bůh rozdílí duchovní statky, a která má své spravedlivce i marnotratné. Avšak ukřižovaný Dobrodinec Boží je zrcadlem nastaveným také tomuto světu. Lidem, kteří se ke Kristu obracejí zády a svoji potenciální brutalitu neřeší. Všimni si, člověče, čeho jsi schopen třeba vůči zbědovaným běžencům i vůči tomu, kdo se jich odváží zastat a pustí je dál. Podívej se, do čeho tě žene tvá pravda a spravedlnost, tvoje: „Každému, co mu patří“, tvé sobectví, tvé zlo. Chop se východiska. Otcovsky ti je nabízí tvůj Stvořitel. Jeho vůle je ze smrti vzkříšení, a život. Život věčný (J 12,50).
Nechápán jde dějinami. Zázrakem, nepravděpodobným životem proti pravděpodobné smrti, zpochybňuje mstivou, hrozící a trestající spravedlnost tohoto světa i zákonictví naší někdy zmýlené zbožnosti.
Věřit se tomu nechce. Vždyť to znamená pochopit vlastní souvislost s nadčasovou událostí Ježíše Krista. Nahlédnout své odcizení Bohu, svoji účast na trendu svévole a Boha trýznící bezbožnosti. Ano, přidáváme k Boží bolesti. Uvěřit stále živému případu ukřižovaného Krista, znamená spatřit i své ruce od krve toho, který „byl mrtvý a hle, živý je na věky věků a má klíče pekla i smrti“ (Zj 1,18). Avšak otřesem pokání se z komatu hřícha procitá do Nové Boží smlouvy.
Víra pokořuje, ale dává dohlédnout k prázdnému hrobu, k naději i pro mne v předivné moci vzkříšení, k naději radikální změny. Krev Boží bolesti se vírou stává krví toho narození, krví, která rozbuší srdce a rozdýchá k novému, hojnějšímu životu. Tady dostává smysl: „ Odpusť nám naše viny, Otče“ odpusť mi svá zarmoucení, svoji bolest, jako mne zmocňuješ potlačit, co mě na kom žere, a odpustit tomu, kdo má nějaký vroubek u mne.
Krví zjitřených svých ran Kristus aktuálně očišťuje naše svědomí od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému, píše trefně apoštol židům (Žd 9,14). Křest svatý, svatá večeře Páně jsou toho obnovujícím se vyznáním, znamením Nové Smlouvy; darem nového zaposlouchání se do Slova života (Fp 2,16) v novém Duchu novým srdcem, a tak uschopněním k účasti na dědictví svatých ve světle. Nová Smlouva je zůstáváním v něm (J 8,31–32), v totožnosti dětí Božích a spoludědiců Kristových.
Petr tím začíná, (ostatně i Pán Ježíš): „Když to Boží nepřijmete jako děti, nevejdete, nevcházíte do poměrů, do silového pole jeho kralování, v němž se dějí věci. Zprvu se podobá probuzení touhy. Jako právě narozená nemluvňata dychtěte (1P 2,2). Dychtěme po slovech, která jsou Duch a život (J 6,63). Dychtící přenáší Otec do království milého svého Syna (Kol 1,13) svobodné v radostné naději o každém, kdo se vrací. V naději, která nezplaní a nezahanbuje, živena láskou v srdci skrze Ducha, který je nám dán (Ř 5,5).
Jako děti jsme vešli, abychom duchovně dospěli. Chopme se toho. V živlu Ducha si užívejme své křesťanství, přátelé. Vychutnávejme si klíčení zrna Slova Božího v probuzené mysli a životě. Naplněni radostí jděme hlouběji za novými překvapeními pokladu skrytého v tom poli. (Pochop, že všecko do života nenacpeš, tak si vyber.) Uvažme, co z dobrého s radostí pustit, čeho se zříci, abychom dosáhli na lepší a získali perlu nejvzácnější. Tak Bůh kraluje v nás a mezi námi. Zkypřeme těsto svého společenství tím kvasem (Mt 13,33), ať jsme stravitelnější pro hostinu jeho království.
Amen.
Samuel Jan Hejzlar