Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
křesťanské Svatodušní svátky neboli Letnice vyrůstají z židovských starozákonních kořenů. Byl to svátek, kvůli kterému putovali židé do Jeruzaléma. Ti lidé, kteří o Letnicích naslouchali Petrovu kázání – to byli oni zbožní židé ze všech národů na světě, tedy náboženští poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma obětovat ze své úrody obilí a ovoce. Křesťanské chápání Letnic jako svátku seslání Ducha svatého se ale teprve rodí. Pojďme dnes tak říkajíc „ohmatat“ židovské kořeny tohoto svátku. Co při něm slavili židé, jak to vnímali a chápali oni. A ejhle, ono nám to jistě pomůže i ty křesťanské Letnice prožít bohatším způsobem.
Budeme se tedy dnes věnovat svátku, který má řadu aspektů a tím i řadu názvů. Nejčastější název je šavuot, neboli sedmičky či týdny. I v židovství je to pohyblivý svátek, jehož termín se odvozuje od termínu Velikonoc. Konkrétně se tedy slaví sedm týdnů po Velikonocích. Mezi Velikonocemi a Letnicemi je velice úzká souvislost.
O Velikonocích byl Boží lid vysvobozen z otročení faraonovi. Izraelci prošli Rudým mořem a po sedm týdnů šli po poušti, až došli pod horu Sinaj. Tady dostal Boží lid Tóru a tím bylo jeho vykoupení dovršeno. Po vysvobození fyzickém přišlo vysvobození duchovní. Po skončení otročení totalitnímu samovládci bylo také potřeba skončit s otročením falešným modlám.
Bůh nechává svůj lid napospas nepřátelům. To říkají Velikonoce.
Letnice k tomu dodávají, že Bůh svoje věrné nenechá napospas ani jim samým. Jejich hříchem poškozenému lidství. Dává lidem řád pro život. Tak židé dostávají Desatero a další příkazy Mojžíšova Zákona. Dostávají pravidla pro život. Oblíbený výklad mluví o Tóře, Zákonu, ne jako o paragrafech, ale jako o značkách na cestě, dopravních značkách. Není to úplně přesné, ale hezky to postihuje důležitost a smysl přikázání Desatera. Jestliže v silničním provozu chcete dojet do cíle, je potřeba sledovat dopravní značky. Jestliže to chcete někam dotáhnout v životě, je potřeba sledovat značky, které jsme pro život dostali od Boha. Proto židé o Letnicích čtou Desatero a přemýšlí nad ním.
Další názvy pak ukazují k oslavám sklizně té které plodiny. Protože v době, kdy začínala sklizeň ječmene, přišly do Betléma Noemi a Rút, patří tato kniha k dalším tradičním židovským čtením tohoto svátku. Je v tom trochu zmatek, protože ječmen se sklízí o Velikonocích a o Letnicích začíná sklizeň pšenice, ale to jsou drobnosti, kterými si dobrý příběh nenecháme zkazit.
Tak tu máme dva hlavní motivy, které jsou v základu židovských Letnic – svátek předání Tóry skrze Mojžíše a svátek žní popisovaných v knize Rút. Oba dva motivy jsou důležité samy o sobě! To by ale nebyli židé, aby se jim to všechno ještě navíc nějak nepropojilo a nespojovalo. Hlavně tedy tak, aby i ta zemědělská část v sobě nesla nějaký hlubokomyslnější duchovní motiv.
Tóra, tedy Zákon daný lidu prostřednictvím Mojžíše, byla Izraelcům předána 7 týdnů po vyjití z Egypta na zcela obyčejné, nevysoké a nevýznamné hoře Sinaj. Židé na to mají příběh, ve kterém se jednotlivé hory vytahují před Bohem, jak jsou vysoké, jak jsou krásné, jak mají pěkné okolí, že jsou v „zemi zaslíbené“… A Pán Bůh se dívá a vidí, jak stranou všech tiše stojí skromná hora Sinaj, která prostě čeká na Boží rozhodnutí, kterému se podřídí, ať bude jakékoliv. Proto byla vybrána. Není dokonce ani v zemi zaslíbené a učenci k tomu dodávají, že kdyby Boží lid dostal Zákon až po vstupu do zaslíbené země, tak by si mohli myslet, že příkazy Tóry je potřeba plnit jen na území Izraele a mimo ni už jimi žid vázán není. Takto je ale zřejmé, že Boží zákon platí úplně všude.
Tak dostali Izraelci Desatero a vůbec všechny Boží zákony kdesi ve světě na nejobyčejnější poušti. Na místě zcela civilním, nevýznamném. Měli se z toho naučit, že pocit výjimečnosti, pýcha a podobné vlastnosti, že to k studiu Písma prostě nepatří. Kdo chce číst Bibli a touží, aby k němu skrze ni promluvil Bůh, ten nesmí přemýšlet nad tím, jak je sám úžasný, skvělý, nádherný a dokonalý. Má být pokorný, jako byla pokorná hora Sinaj.
Nemá ani hledat nějaké výjimečné místo plné krásy a vznešenosti. V takovém prostředí a takovým lidem Bůh Tóru světu nedal. Dostali ji obyčejní hříšní poutníci unavení po několikatýdenním putování. Nad prvními verši knihy Rút pak rabíni dodávají: Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Chudoba, strádání… to jsou průvodní jevy skutečného učence, který nehledí na radovánky tohoto světa, protože ví, že poznání Boží vůle je nad to všechno. Takovému učenci je pak Rút nad jiné dobrou průvodkyní. Chudá, bezvýznamná vdova – a navíc Moábka. Je z pohanského prostředí. Ještě méně než kdokoliv z Izraelců si právě ona může namlouvat, že má před Bohem nějakou hodnotu. A přitom je to ona, kdo pronese jedno z nejkrásnějších a nejodvážnějších vyznání, která v Bibli čteme: Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Nouze a strádání jí nezabránily v tom, aby se učila poznávat Boží přikázání a žít podle nich. Takovému jednání Bůh žehná a skrze dalšího věrného Izraelitu Bóaze pak příběh šťastně končí.
Rút se tak stává ztělesněním dvou přísah. To je další rabínský postřeh k svátku Letnic. Už víme, že hebrejské označení tohoto svátku – šavuot – souvisí se sedmičkami. Se sedmičkou ale souvisí i hebrejské označení přísahy – šava. Šavuot – šava. Letnice – přísaha. O Letnicích – říkají rabíni – si připomínáme dvě přísahy: Bůh slíbil, že nevymění židovský národ za žádný jiný a Izrael slíbil, že nevymění Boha za žádnou modlu. Rút se vzdala moábských model. Rozhodla se připojit k vyvolenému lidu a jeho Bohu. Bůh to přijal a nikdy se Rút nevzdal. Dokonce jí dal tak vznešené postavení, že ji vidíme v rodokmenu krále Davida. Pro nás to znamená i to, že se s Rút setkáme i v rodokmenu Ježíše Nazaretského.
Vidíme to spojení příběhu Rút moábské a příběhu o předání Mojžíšova Zákona: Po vzoru pokorné a bezvýznamné Rút se Izraelci o Letnicích seznamují s Božím Zákonem. V tichosti a pokoře očekávají, že se k tomuto studiu Písma Bůh přizná.
Jasně, že zároveň je v oslavách pořád někde skryt i ten zemědělský rozměr svátku. Nejí se maso. Rabíni vysvětlují, že před předáním Tóry židé nevěděli, co je čisté a co je nečisté. Když se to na Sinaji od Mojžíše dozvěděli, musel se zbavit veškerého nádobí, které přišlo do styku s nečistými potravinami a tak bylo kulticky nečisté. Než si vyrobili nové, neměli s jídlem moc na výběr. Obilí, nějaké to ovoce. A pak ještě dobytek podojit. Jo – a med divokých včel. No – a teď si to nějak prokombinujte. Vyjdou vám nějaké ty placky a medová a mléčná jídla. Všemožné palačinky s tvarohem, medové koláčky, sýry… Medová a mléčná jídla. Opět – to by nebyli rabíni, aby i v tom nenašli nějaké duchovní poučení. Když nasčítáte číselné hodnoty hebrejského slova pro mléko (chalav), vyjde vám 40 (Ch=8, L=30, V=2) – protože Mojžíš byl 40 dní na hoře Sinaj, než dostal celou Tóru. Mléko tedy odkazuje k Tóře. Med také odkazuje k Tóře! Je sladký a tak odkazuje ke sladkosti Božího slova. To známe i z křesťanského prostředí. Však se nám ten motiv objeví v písni 244 „Ve jméno Krista doufáme“ i v písni 367 „Studně nepřevážená“. A je to ještě hlubší a tajuplnější: včela pak není košer zvíře – ale med už košer je. To odkazuje k zázračné schopnosti Tóry, Božího zákona, očišťovat a měnit nás. Z nečistých lumpů a darebáků, kteří škodí tomuto světu, se poctivým studiem Bible staneme tomuto světu „poživatelnými“, tedy prostě použitelnými k dobru.
Svět bez zákona by totiž nebyl dobrý. Potřebujeme zákony, pravidla pro život. Představte si situaci, kdyby uprostřed fotbalového zápasu byla zrušena všechna pravidla. Každý by mohl hrát, jak ho napadne. Ze začátku by to možná byla legrace! Myslím ale, že by záhy začalo docházet ke konfliktům a všechny by to přestalo bavit. Nebavilo by nás to nejen kvůli těm konfliktům s druhými! V počítačových hrách jsou tzv. „cheaty“ – jakási „kouzelná zaříkávadla“, která vám přidají zdraví, jídlo, ale také speciální zbraně či superschopnosti, jako je nezranitelnost, neviditelnost… V tu chvíli se taková hra dá snadno vyhrát – ale je to velice brzy nuda.
Poselství židovských Letnic nám tedy říká, že žijeme ve světě, ve kterém Bůh ukazuje, co je dobré a co je zlé. Je v našem vlastním zájmu se to učit odlišovat. Kvůli nám samým i kvůli lidem kolem nás, aby se nám v tomto světě lépe žilo. A abychom to neměli s učením tak složité, Pán Ježíš shrnul tato pravidla do přikázání lásky k Bohu a k druhým jako k sobě samému.
Amen.