Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé
církev je nouzové řešení. Představte si, když vám zkolabuje počítač. Zasekne se, zamrzne a musíte ho restartovat. Naběhne znovu, ale protože v něm zůstávají neopravené chyby, pracuje v nouzovém režimu. Funguje. Dá se s ním pracovat, ale má omezené některé funkce. Při příštím zapnutí už bude počítač zase běžet správně. Život církve je vlastně životem v takovém nouzovém režimu. V církvi vzpomínáme na to, jaké to bylo, když na zemi chodil Pán Ježíš a přibližoval přitom Boží Království. To bylo. V církvi také vyhlížíme, jaké to bude, až přijde Ježíš znovu a s ním Boží Království naplno. To bude. Ale my žijeme někde mezi tím. Ještě to není naplno. Žijeme, ale některé funkce našeho života, života církve jsou ještě omezené. Jako v nouzovém režimu.
Minulý týden byly letnice. Ještě se k nim dnes chci vrátit. O letnicích slavila církev své narozeniny. Říkat čerstvému oslavenci hned týden po narozeninovém večírku, že nežije naplno, je docela drzost. Je to jako přijít na oslavu padesátin a říct oslavenci: „vypadáš dobře, tak na pětašedesát“. No jo, ale co dělat, když to tak je. Církev je holt nouzové řešení, které musíme přetrpět, než Boží království přijde naplno. Církev je nouzové řešení. Anebo není? Podívejme se na to.
V tom textu, který jsem četl z Janova evangelia, Ježíš připravuje učedníky na svou smrt. Loučí se s nimi. Naznačuje jim, že zemře. A mohl by pokračovat ujištěním, že tedy časem zase přijde, ale kdoví, jak dlouho to bude trvat. Mezi tím to musí učedníci vydržet. A bude to stát za starou bačkoru. Tímto způsobem se ale Ježíš s učedníky neloučí. Takto je na vznik církve nepřipravuje. Takhle by se loučil někdo, kdo o sobě má hodně vysoké mínění a zároveň hodně nízké o těch, které opouští. Tak se ale Ježíš s učedníky prostě neloučí. Odchází a má přitom v učedníky důvěru. Má důvěru v církev, která vznikne.
Je to trochu jako s dětmi, když je necháváte samotné doma. Neuděláte to, dokud nemáte důvěru, že to zvládnou a nezapálí dům. Jasně, rodič odchází s jistou nervozitou. Přihodit se může leccos. S určitými ztrátami se počítá. Rozbitý talíř. Zaběhnutý pes. Děti usnou na gauči u televize s nevyčištěnými zuby. S tím vším se počítá. A nebudeme se tvářit, že v dějinách církve to zůstalo jen u nevyčištěných zubů. Zdaleka ne. Člověk odchází a dává dětem důvěru, že to nějak zvládnou. Po svém a s určitými nedostatky ale přece. Ta důvěra je důležitá. Důvěra jednak dělá člověka dospělým, jednak buduje vztah. A o vztahy Ježíšovi při loučení s učedníky jde. A nejsou to nijak jednoduché vztahy.
Po Ježíšově odchodu vznikne církev. To jsme my tady. A církev to je neuvěřitelně zašmodrchané klubko všemožných vztahů. To Ježíš ví a vlastně to tak také chce. Ví, ale dobře, že, kde jde o vztahy, tam to nejen září láskou a radostí, ale také srší konflikty a někdy i nenávistí. Ježíš si nedělá iluze. Proto na rozloučenou opakuje to, co pro něj bylo nejdůležitější ve všem, co říkal a dělal: „Milujte!“ Takhle prostě. „Milujte Boha. Milujte se navzájem, tak jako já jsem miloval vás. To je mé hlavní přikázání.“ Nic víc, nic míň. Jenže ono to fakt není málo. Snadno se to řekne. „Láska.“ Ale dodržovat tohle přikázání skutečně důsledně, je opravdu těžké. O tom vám asi nemusím moc vyprávět. Jenže bez lásky, to s těmi vztahy holt přichází dost zkrátka. Jenže, co s tím, když církev tvoří právě vztahy?
Říkal jsem na začátku, že církev je nouzové řešení. Jestli někde cítíme nouzi, tak je to právě ve vztazích. V nich je největší bolest. Málo co je tak třaskavá směs bolesti, hněvu a smutku, jako staré i čerstvé křivdy. Křivé pohledy. Nedoceněná práce. To všechno jsou vztahy.
Ve vztazích je ale zároveň největší síla. Proto bývá kostel nejplnější při svatbách, kdy lidé oslavují uzavření vztahu na celý život. Je to tak velká věc, že chtějí, aby se s nimi radovali i druzí. Pán Bůh žehná vztahům, které se při svatbě uzavírají. O tom, že si lidé uvědomují význam Božího požehnání pro jejich vztahy, svědčí nárůst zájmu o církevní sňatky. Bratr farář by o tom mohl referovat. Ve vztazích je prostě síla. Proto si zaslouží tolik pozornosti a péče.
Ježíš se loučí se svými učedníky. Odchází a dává jim důvěru, že to, co on započal, oni ponesou dál. Připomíná jim, že můžou pokazit kde co, ale nesmí zapomínat na lásku. To znamená, že musí pečovat o vztahy, z nichž je církev tvořená. Jenže zdá se, že je to opravdu těžký úkol. Ježíš sice odchází, ale nenechává svou církev úplně samotnou. „Odcházím, ale nemusíte se bát, nezůstáváte na to všechno sami.“ Církev nevzniká z party dezorientovaných učedníků, kteří zůstali sami a opuštění. Církev vzniká právě tehdy, když učedníci zjišťují, že nejsou sami. To nám připomněly letnice. Při nich na učedníky sestoupil Duch svatý. Byli plni ducha. Nadchnutí, nebo nadšení. A bylo to nadšení, které je nakažlivé. Z tohoto naplnění Duchem, z nadšení vznikla církev. Je to nadšení, které člověk chce sdílet s druhými. Jenže nadšení bývá krátkodeché. Krátkodeché by bylo i to nadšení mladé církve. To by ale nesměl být u kormidla Duch svatý.
Ježíš se loučil s učedníky. Přitom jim slíbil, že jim vyprosí od svého Otce Ducha svatého. Je to těžko uchopitelná existence, takový Duch Svatý. To ukazuje mimo jiné i to, že jen v těch několika dnešních verších je označen hned několika pojmenováními. Jednak Duch Svatý, ale také Duch Pravdy, Přímluvce, popřípadě Utěšitel. Tento Duch má být s církví v době po Ježíšově odchodu, on má pomáhat udržovat vztahy církve. Bude to Duch Pravdy, protože funkční vztahy jsou upřímné. Bude to přímluvce, který bude stát ve vztazích na naší straně. Bude se přimlouvat za jejich prospěch, proti všem, kteří tvrdí, že láska je přežitek a věrnost je ze staré školy. Bude to utěšitel, který potěšuje, když vztahy bolí a dochází trpělivost. Ano v našich vztazích to bude i nadále skřípat, ale dostáváme v nich silnou podporu, a proto v nich budeme také zažívat radost a lásku.
Ale, není to trochu málo, zúžit církev jen na vztahy? Církev přece není Beverly Hills 90210, nebo Ordinace v růžové zahradě. Jenže, ono nejde jen o vztahy mezi lidmi. Ježíš, který se loučí s učedníky mluví především o vztazích mezi Bohem a lidmi. A právě Duch Svatý je tím, kdo tento vztah udržuje. V tom mezičase mezi Ježíšovým odchodem a druhým příchodem církev dostává pevnou linku mezi Bohem a lidmi. Duch Svatý vstupuje do toho nouzového režimu církve a obnovuje jeho omezené funkce. Udržuje vztah církve s Bohem a posiluje vztahy mezi lidmi v církvi. Jestliže jsou lidé na lásku krátcí, Duch Svatý jim dává k lásce sílu. Pomáhá unést a zacelovat všechny ty nakřáplé vztahy. Pomáhá odpouštět bolavé křivdy. Duch svatý - utěšitel, utěšuje ve chvílích, kdy lidé, které milujeme, jsou daleko, nebo nás zklamávají. Duch Svatý – přímluvce se bije za naše vztahy, i když my už jsme hodili ručník do ringu. Duch Pravdy pomáhá říkat druhým pravdu, i když to bolí, s výhledem k tomu, že PRAvda povede k náPRAVě našich vztahů. Duch Svatý je Svatý, to znamená, že přichází od Pána Boha, udržuje nás s ním v kontaktu. On je ta pevná linka k Bohu.
Minulý týden byly letnice, dnes je neděle svaté trojice. Ten poslední vztah, o němž se v našem textu mluví, je právě vztah uvnitř Boží trojice. Bůh Otec, Syn, Duch svatý. Že jsou vztahy komplikované? Ano jsou. Boží trojice je toho dokladem. Kdo se snažil někdy porozumět vztahům uvnitř Boží trojice, pochopil záhy, že vztahy jsou vskutku složité. Teologové se je snaží popsat už druhé tisíciletí a pořád nejsou hotoví. Vztahy jsou složité, protože jsou živé. Stále se vyvíjejí. I obraz Boží trojice má ukázat, že Bůh je živý. Je ve stálém tvořivém procesu. Žije ve vztazích. Ve vztazích mezi Otcem, Synem, Duchem. Ve vztazích k lidem a svému stvoření. Živý Bůh tvoří živé lidi a živé vztahy. A co je živé, je na jednu stranu vždy ohrožené. Církev je ohrožená a bude ohrožená. Co je živé, má ale na druhou stranu živý potenciál tvořit. Život je tvořivý. Církev je živá, a proto může tvořit.
Na začátku jsem řekl, že církev je nouzové řešení. Není to pravda. Pravda je, že církev zdaleka není dokonalá. V některých svých funkcích selhává a bude selhávat. Je tvořená vztahy a ty nejsou vždy ideální. Však jsou lidské. Nedokonalost patří k životu a církev je živá. Co není živé, neselhává, ale také netvoří.
Církev není nouzové řešení. Vznikla, protože Pán Ježíš důvěřoval lidem, že dokážou společně žít a pokračovat v tom, s čím on začal. Bůh dal církvi na pomoc Svatého Ducha. To není žádný nouzový nástroj. Je to síla, která žije. Duch Svatý je síla, která tvoří vztahy. A ty jsou Boží. Co je Boží, je živé.
Církev není sama, a proto není žádným nouzovým řešením. Pán Bůh je s ní, a proto se církev nemusí bát. Nežijeme v nouzovém režimu. Žijeme v mezičase. Už v tom mezičase ale můžeme žít naplno. Bůh nám k tomu dává na pomoc svého Ducha. A tak, jako církev můžeme žít s odvahou a hrdě. Nemusíme se bát nedostatku financí, prázdných kostelů, ani toho, co se děje za jejich zdmi. Nemusíme se bát, že se pro církev předřeme, aniž by si toho někdo všiml. Nemusíme se nakonec bát ani pošramocených vztahů. V církvi můžeme žít a pracovat. Můžeme nacházet nové způsoby, jak v církvi žít a pracovat, jak spolupracovat s lidmi mimo ni. Můžeme tvořit nové věci. A nakonec: Nemusíme se bát milovat Boha i lidi kolem nás. Pán Ježíš nám k tomu všemu dává svou důvěru a svého Ducha.
Amen.
Michael Pfann