Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Nicole, ale v tuto chvíli hlavně rodiče, kmotro
slyšeli jsme, jak začal Abrahamův příběh – Božím požehnáním a výzvou, aby se Abraham sám stal požehnáním. To stojí za zamyšlení, co by to „požehnání“ u všech všudy mohlo být!
Určitě je v žehnání nějaké přání dobra. To by ale bylo málo, že by Pán Bůh jen tak přál Abrahamovi, aby to s ním dobře dopadlo. V požehnání je svolávání dobra. Podtrhuji, že jde o svolávání – ne vyprošování. Požehnání je něco jiného než přání a také něco jiného než modlitba. Zatímco v modlitbě hovoříme s Bohem a třeba o dobro prosíme, nebo za něj děkujeme, tak v požehnání se stáváme jakýmsi potrubím, kterým necháváme toto Boží dobro skrze sebe procházet a sestupovat na druhé, aby v jejich životě konalo.
Je to ale Boží dobro. Nemusí ani zdaleka vypadat tak, jak bychom si dobro představovali. Bohem požehnaného Abrahama nečeká jako život žádná procházka růžovým sadem. Nečeká ho bezstarostný život Božího vyvolence, kterému se obloukem vyhýbají starosti. Jedno se mu ale obloukem vyhýbá – a to je ztráta smyslu života. Ve všech starostech, ve všech potížích, ve všech zápasech svého života bude Abraham vědět, že to, co dělá, tak má smysl. Možná tomu smyslu nebude vždy rozumět, ale ponese ho víra, že ten smysl tam je.
Přijímat požehnání je tedy na první pohled dvojsečné. Člověk požehnáním vpouští Boha do svého života, což znamená, že se mu alespoň z části vydává do rukou a nechává svůj život řídit Bohem. Co to bude potom u toho kterého člověka znamenat konkrétně, to ví jen Bůh. Zároveň s tím ale můžeme slyšet ujištění, že život požehnaného člověka bude mít smysl. To zato stojí.
Přijmout požehnání, to je abrahamovský krok do neznáma. Jako Abraham vyšel ze své země, ze svého rodiště, v naději, že uvidí zemi, kterou mu jednou Bůh ukáže. Zároveň je to ale krok v jistotě Boží přítomnosti, Božího doprovázení. V nové zemi, nové životní situaci se pak má požehnaný Abraham sám stát požehnáním. Má se stát ztělesněním onoho konajícího Božího dobra, které je nepochopitelné, ale vnáší do světa smysl a v konečném součtu je ku prospěchu nejen Abrahamovi, ale i lidem kolem něj. Takhle to pak v Abrahamově okolí skutečně působí. Přesně podle Božího slibu: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě…“
Dobro vycházející z tohoto požehnání se pak nezastavuje Abrahamovou smrtí. I zde se Boží slib naplňuje: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Abraham je praotec vyvoleného Božího lidu. Lidu Abrahamova, Izákova a Jákobova. Izraele podle těla. Židovského národa, který po staletí a tisíciletí prochází dějinami jako jiný lid, národ oddělený od všech ostatních národů.
Do tohoto nespočitatelného zástupu Abrahamových potomků jsme byli křtem připojeni i my. Jak píše apoštol Pavel (Gal 3,29): Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. Do tohoto společenství Božího lidu pak chceme dnes přijmout i Nicolku. Aby se i ona stala spolu s námi spoludědičkou Božích zaslíbení. Aby všechna ta Boží zaslíbení ochrany, péče a doprovázení platily i pro ni. A co především, aby se před ní otevřel život, na kterém ona sama bude poznávat, že takový život má smysl.
Amen.
Milí bratři a sestry,
dva texty, které stojí na první pohled v opozici, ale pokusíme se dnes pochopit, jak zdánlivý je to spor. Pavel a Jakub mluví do různých situací a tímtéž slovem „skutky“ označují různé věci. Pak není divu, že jeden je proti a druhý je pro. Oba dva se odvolávají na Abrahama a na stejnou situaci – tu, kterou jsme slyšeli v prvním čtení – ale uvidíme, že i v tom příběhu je pro každého z nich důležité něco jiného.
Ono je to vlastně velice jednoduché na pochopení, když si připomene tu historku z prvního čtení a to, co pak následovalo. Abraham se tedy ještě jmenuje Abram, protože ke smlouvě, změně jména z Abrama na Abrahama, narození syna, obřízce a tak – k tomu všemu teprve dojde. Tohle (že k tomu teprve dojde) je důležitý prvek pro Pavla, zato naprosto bezvýznamný pro Jakuba.
Pro Pavla je důležité, že Abram nemá v rukou žádnou záruku Boží přízně. Žádný důkaz. Žádnou smluvní dohodu. Prostě jen bez jakéhokoliv důkazu věří Bohu, spoléhá se na jeho slovo, a proto jde podle tohoto Božího slova do neznámé země.
Jde – a to je důležité pro Jakuba. Jakubovi je jedno, jestli je to před obřízkou, nebo po obřízce. Pro Jakuba je důležité, že Abrahamova víra se projevuje zcela prakticky a viditelně. Nejsou to jen sebelépe míněná slova vyznání v neděli dopoledne, ale celotýdenní život věřícího člověka. Pro Jakuba je důležitý Abraham, který podle své víry vyšel ze své země, v Kenaánu staví oltář za oltářem, a když mu Bůh řekne něco dalšího, tak se podle toho vždy zařídí. Jakub konkrétně jmenuje obětování Izáka, tedy syna, který se časem Abramovi narodí, ale s tím synem je to celkově dost složité a pro Abrama mimořádně citlivé téma.
Příslibem „učiním tě velkým národem“ Abramův příběh začíná a vyjitím ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce Abram vyjadřuje svoji víru v příchod syna a dědice. V tehdejším právním systému by jinak po něm dědil správce jeho majetku. Onen damašský Eliezer je jistě slušný chlap, ale Abram z toho zjevně na větvi není.
Rozhovor Hospodina s Abramem je jak vystřižený z učebnice psychologie. Bůh řekne Abramovi, že se nemusí ničeho bát, že všechno bude dobré. Co je první Abramova reakce?! Co by nás napadlo, kdyby se nám zjevil Bůh a řekl, abychom se nebáli, že všechno bude dobré – co bude ta první věc, o které ve svém životě víme, že není dobrá, jenže my i neumíme vyřešit?! A přitom bychom ji tak hrozně moc vyřešit chtěli
V Abramově případě je to rodina. Potomek. Dědic. V tehdejších představách, kdy je veliká rodina tím nezřetelnějším vyjádřením Božího požehnání, je tato Abramova odpověď v ještě větším kontrastu s tím příslibem Boží přízně. Bůh slibuje přízeň, ale na tom nejelementárnějším základu se to už roky nijak neprojevuje.
Myslím, že Abramovi rozumíme… Každý máme nějakou otázku, na kterou už dlouho hledáme odpověď, a ta odpověď nepřichází. Nebo problém s něčím a ten problém se táhne roky a my nevidíme ani náznak nějakého řešení. Nebo problém s někým a opět na obzoru nevidíme, že by se něco mohlo změnit. Rezignovat nedokážeme, na to je to příliš intenzivní. O to trýznivější je beznaděj takové situace. Abram touží po dítěti, Bůh mu slibuje přízeň – ale v kontrastu s těmi roky marného čekání na potomka to zní jako hodně špatný vtip.
Do téhle situace teď Abram slyší zaslíbení, že ten jeho zásadní životní problém bude vyřešen. Jak zareaguje? To není vůbec samozřejmé, že na to Hospodinu kývne, protože od povolání a vyjití z Cháran, když poprvé slyšel, že z něj Bůh učiní velký národ, už má za sebou několik let – a pořád nic. Tedy – majetek roste, služebníků přibývá, stáda se zvětšují… Ale v tom jednom jediném, leč nejpodstatnějším, pořád nic.
A Abram stále věří. Abram Hospodinovi uvěřil… a on mu to připočetl jako spravedlnost. Tuto stále ještě ničím nepodloženou důvěru v Hospodinovo slovo, na základě které bude Abram dál pokračovat v cestě zaslíbenou zemí, stavěním oltářů Hospodinu a životem služebníka Hospodinova, tu Bůh oceňuje jako správný vztah k sobě. Bůh mu to připočetl jako spravedlnost. Když i po těch letech a v téhle situaci na to dokáže Pánu Bohu kývnout, tak dokážeme aspoň trochu pochopit, proč apoštol Pavel nazve Abrahama otcem všech, kteří věří (Ř 4,11–12)
Potud je Abraham dobrý vzor – ale čeho?!
Jak píše Pavel – tím, že uvěřil a tečka? Nebo jak píše Jakub – tím, že podle své víry žil? Myslím, že nám připadá srozumitelnější Jakub. Celkem zřetelně nám asi dochází, že se to od sebe nedá dost dobře oddělit. To, co Abraham udělal, to by nedokázal bez víry. Bez naprostého spolehnutí se na Boha by neměl nejmenší důvod opouštět své rodiště a putovat do neznáma. A když už to udělal, tak po letech, kdy stále neměl zaslíbeného syna, tak by bylo těžko se divit, kdyby na Hospodina zanevřel a domů se vrátil. Všechno, to, co následovalo – a Jakub ve svém listě připomene především obětování Izáka! – to bez víry v Boha ztrácí i ten poslední zbyteček smyslu, který v tom příběhu snad tušíme. A obráceně – byl by vůbec věřící, kdyby z Cháran neodešel? Kdyby po cestě nestavěl ty oltáře? Kdyby to po pár letech zabalil a vrátil se k Eufratu? Kdyby odmítl Boha poslechnout?
Jestliže rozumíme Jakubovi, co s tím Pavlem? O co mu jde?
Nu, Pavel mluví do jiné situace, totiž do sporu křesťanů a židů. Z židovské strany totiž vůči křesťanům zní naprosto zásadní námitky co do svěcení soboty, dodržování kultických předpisů a především co do obřízky. Tady rozumíme Pavlovi a souhlasíme s tím, že nic z toho už pro křesťany závazné není a že křesťan bude spasen i neobřezaný a s jitrnicí v ruce. Když byl Abraham prohlášen za spravedlivého, tak obřezaný nebyl, sobotu nesvětil a vepřové zakázané také neměl. Prostě věřil Bohu a Bohu to stačilo. Takovéto „skutky“ potřeba nejsou.
Jakubova námitka přichází později a do jiné situace. Křesťané si vzali vážně apoštola Pavla a jeho slova k srdci. Aha! O skutky tu nejde, ale o víru. A vzali si to k srdci tak intenzivně, že Jakub pak popisuje situace, kdy někdo neměl oblečení a neměl co jíst a druzí ho povzbudili zbožným křesťanským slovem, ale nepomohli mu. O nějaké skutky přece křesťanovi nejde… Když něco takového do křesťanských sborů proniklo a tak není divu, že se tomu Jakub postavil. On by totiž ani Pavel nebyl proti. Když varuje korintské křesťany, že na ně přijde s holí (1Kor 4,18n), tak také nemluví o tom, jak kdo z nich věří, či co kdo říká, ale jak žijí. Výtek proti zahálčivému životu, proti nemravnostem, proti nedostatku milosrdenství – toho všeho bychom v Pavlových listech také našli dost. I Pavel horuje pro vzorný křesťanský život, jen tomu neříká „skutky“, protože to má spojené se „skutky zákona“, tedy s obřízkou a kultickými předpisy. Potud by se zdálo, že Pavlův důraz na spasení pouhou vírou bez dodržování skutků zákona můžeme poslat do starého železa, protože přece obřízka a kultické i rituální předpisy už jsou passé. Jistě i Pavel by souhlasil, že ta víra musí být živá.
Jenže nepodceňujme lidskou hříšnost. „Živá víra“ zní pěkně, ale postupem času ustupovalo do pozadí slovo víra a začaly být vyzdvihovány ty konkrétní projevy živosti. Postupně se židovské zákonictví vplížilo do církve zadními vrátky a jsme v 16. století u Martina Luthera a jeho zápasu o spasení pouhou vírou. Nenořme se ale teď do historických sporů, spíše si z jejich existence uvědomme, že co se stalo tenkrát, může se stát znovu. A může se to stát nám.
Ten pavlovsko-jakubovský spor je totiž něco, co doprovází církev až doposud a to v obou polohách. Ani současná církev není imunní proti zákonictví. Když tak sleduji, proti čemu a za co se někdy křesťané v médiích staví a za co bojují, tak vidím, že je stále potřeba s apoštolem Pavlem zdůrazňovat, že spása přichází výhradně z Božího milosrdenství a ne pro naši správnou sexuální morálku, vzorový rodinný život, vhodné politické přesvědčení, zdravý životní styl či ekologickou zodpovědnost. To všechno jsou služebnosti, ke kterým je potřeba se jako věřící člověk postavit, ale Boží ospravedlnění skrze ně nepřichází.
Na straně druhé se i dnes křesťané utíkají před potřebnými do kostelů a tváří v tvář bídě tohoto světa mají jen zbožné fráze. Ježíšovy výzvy k soucitu, milosrdenství, odpuštění se v jejich životech nijak nepromítají a tehdy je potřeba se s Jakubem ptát, jsou-li ještě vůbec věřící, nebo už jsou to, čemu se říká „kulturní křesťan“ dodržující pár křesťanských zvyků, ale víra v tom není.
Tenhle zápas nebude asi vyhrán až do posledního soudu. Dozajista i proto máme v Bibli Pavla i Jakuba, abychom věděli, že naše spása stojí a padá ne s tím, co děláme a jací jsme, ale jen a pouze s Božím milosrdenstvím – a zároveň Pánu Bohu není jedno, jak žijeme.
Amen.