Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
příběh o zlatém teleti už jsme určitě všichni slyšeli vícekrát, tak by to dnes mohlo být docela jednoduché. Uvidíme. Izraelci něco určitě udělali špatně – no a my zkusíme přijít na to, co to bylo, abychom stejnou chybu třeba nějak neopakovali.
Ono se totiž používá úsloví „klanět se zlatému teleti“, „mít něco jako zlaté tele“ – a vždycky to nějak klade důraz na „zlato“ a ukazuje k hamižnosti. K touze po penězích. Jenže pozor – o to v tom biblickém příběhu nakonec vůbec nepůjde.
Z prvního čtení víme, kde jsme časově. Na poušti prožili Izraelci 40 let – kde jsme teď?
V rámci cesty Božího lidu pouští jsme docela na začátku. Tři měsíce po vyjití z Egypta. Po prvním vyvedení vody ze skály, maně a křepelkách lid konečně dorazil pod horu Choréb. Či Sinaj. Pořád jde o to samé. Tady se kdysi Mojžíš setkal s Hospodinem v hořícím keři a tady se s Bohem má setkat i lid.
Na samotnou horu ale vždycky mohl jít jen Mojžíš. Vystoupil nahoru, vyslechl, co mu Bůh řekl a vyřídil to lidem. V prvním čtení jsme slyšeli první slova, která Mojžíš slyšel a vyřídil lidu. I když Bohu patří celá zem, přece v ní bude mít potomky praotce Jákoba jako vyvolený zvláštní lid. „Pronárod svatý“.
(To je hodně zvláštní vyjádření! „Pronárody“ je označení všemožných pohanů. Izraelci nejsou o nic lepší! Ale budou svatí, tedy pro Boha oddělení. Patřící Bohu. Ne proto, že jsou lepší, ale protože si je Pán Bůh vybral.)
Nu – a lidem se to líbí. Bůh, který si je vybral, porazil Egypťany, který je provedl Rudým mořem, který jim dal v poušti vodu, křepelky i manu, který jim pomáhal vyhrávat bitvy – jo, to se jim líbilo. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“
Začíná to pěkně, vypadá to na poslušné věřící. Tak může Mojžíš zase vystoupit nahoru a poslouchat Boha, co tedy všechno mají dělat. Při tomto pobytu na hoře dostal Mojžíš Desatero a další základní zákony. Zase sestoupil z hory dolů a vyřídil to lidu a opět čteme: Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ Nato Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova. (Ex 24,3-4) Zapsal! Takhle vznikla „Kniha Zákona“, ze které pak Mojžíš lidu předčítal, aby si pořádně zapamatovali, co dělat mají a co dělat nemají.
Tohle je důležité nezapomenout, že Desatero už Izraelci mají, záhy se totiž k němu dostaneme
Teď už to vypadalo fakt hodně nadějně, tak (Ex 24,12n): Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ I povstal Mojžíš a Jozue, který mu přisluhoval, a Mojžíš vystoupil na Boží horu … vstoupil doprostřed oblaku, vystoupil na horu a byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
No – a to bylo dlouho. Dokud běhal nahoru a dolů, to jim vyhovovalo. Ale čekat na něj, to se jim záhy omrzelo. Když není Mojžíš, je tu jeho brácha. Áron. Co že to po něm chtěli? „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
To je na první poslech velice zmatená otázka. Jasně, že když šli z Egypta, tak vepředu byl Mojžíš s holí – ale vyvedl je Bůh. Byl to Bůh, kdo dělal zázraky, kdo je chránil, kdo jim dával zázračně vodu, jídlo i vítězství nad nepřáteli! Tohle Mojžíš nikdy nezapomněl zdůraznit. Zároveň nikdy Boha neviděli. Když utíkali z Egypta, viděli sloup oblakový ve dne a sloup ohnivý v noci. Tady na Sinaji slyšeli hřmění, viděli vrchol hory jakoby v ohni. A najednou chtějí udělat boha, který by před nimi šel?! Viditelného, hmatatelného. Tak viditelného a tak hmatatelného, jako byl viditelný a hmatatelný Mojžíš, ten člověk, co je vyvedl z Egypta.
Tohle je ten zádrhel – oni chtějí mít něco viditelného a hmatatelného, co jim poslouží jako Bůh. Nu – a to je základ pro poučení z dnešního příběhu. To zlaté tele neměl být jiný Bůh. To opravdu měl být Hospodin, co je vyvedl z Egypta. Jen by ho chtěli mít pěkně k ruce a dělat si s ním, co sami chtějí.
Áron to zkouší trochu uhrát, že nejde o býčka, se kterým si můžou dělat, co chtějí, ale o Hospodina, kterého nikdy nebudou mít ve své moci.
Nejdřív si řekne o všechny zlaté šperky, co mají – a třeba si řeknou, že to by bylo moc drahé a na zlatou sochu se vykašlou. Nevyšlo mu to. Tady zřetelně vidíme, že v příběhu nejde o hamižnost! Lidé dali, co mohli! Všechny svoje náušnice, nosní kroužky, náramky…
Odlije býčka – a lidi nadšeně hulákají: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Áronovi je jasné, že býček není Bůh. Proto udělá obětní oltář před tou sochou, aby se lidé dívali na oltář a ne na sochu. Zdůrazní, že bude následovat Hospodinova slavnost. Proběhnou oběti neviditelnému Hospodinu – ale ani tohle mu nevyšlo. Lidi mu na to kašlou. Hned jak skončí bohoslužba, začne hostina a klasické pohanské „mejdlo“, které pisatel cudně přeloží jako „nevázané hry“. Teprve když přijde Mojžíš, tak jim to celé zatrhne.
V čem byl tedy problém? Co přesně udělali Izraelci špatně, když si nechali vyrobit zlaté tele?
Určitě je tam netrpělivost. Nedokázali čekat na Mojžíše.
Podstatnější ale je že už mají Desatero. To už jim Mojžíš přinesl a oni slibovali, že se toho budou držet. Je tam nějaké přikázání, které porušili? Očividně zákaz zobrazovat. Klanět se zobrazenému. A na hraně je to s „jiným bohem“, protože tomu býčkovi sice říkají „Hospodin“, ale s Hospodinem má společného pramálo. Potud to i zavání braním Božího jména nadarmo. (A dost možná v těch „nevázaných hrách“ ještě přikázání nesesmilníš.)
My tu ale máme dnes poučení – je možno mluvit o Hospodinu, zaštítit se Hospodinem, o něčem prohlašovat, že to je Bůh, Boží vůle, služba Bohu – ale je to vedle jak ta jedle. Budeme si u toho jen uspokojovat svoje přání.
Takže pozor na to, když si o něčem řekneme, že to je Boží vůle. Dnešní příběh o zlatém teleti je učebnicovou ukázkou toho, jak snadno si za Boha a jeho vůli dosadíme svoje vlastní nápady.
Amen.