Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
řeč bude dnes o prorocích a proroctvích, tak je potřeba si na začátek ujasnit pojmy. České slovo „prorok“ nám ukazuje předpovídačům budoucnosti. K věštcům. Ten, který říká, co se stane. Tento význam určitě k prorokům a prorokování patří, ale je to jen malý výsek.
Etymologie původních biblických pojmů je složitější a ne úplně jasná. Velmi důležitý směr uvažování nám ukazuje směrem k někomu, kdo mluví za někoho. Tak je Áron nazván prorokem Mojžíšovým (Ex 7,1). Áron nemá co sám vymýšlet svoje slova, ale má věrně reprodukovat vůli svého mladšího bratra. Prorok je „oznamovatel“ – ten, který oznamuje vůli někoho jiného. Je-li kdo poslán od Boha, mluví z popudu Božího Ducha – pak je Boží prorok.
Pohanští prorokové a prorokyně – proféti – oznamovali vůli bohů poté, co si vyslechli něčí sen, co obětoval zvíře a prozkoumali jeho vnitřnosti, pozorovali letící ptáky či naslouchali extatickým výkřikům kohosi ve vytržení mysli. Prorok je něco jako „tlumočník“. Rozumí řeči jedné strany a překládá ji do jazyka strany druhé. Některé pojmy označující proroka, jsou odvozeny od slovesa „vidět“. Prorok je „vidoucí“, tedy ten, který má vidění a toto vidění je schopen nějak přetlumočit ostatním. V tomto chápání označení „prorok“ má své jasné místo i ono již zmíněné předpovídání budoucnosti. Je to jedna z věcí, kterou prorok může ve svém vidění zahlédnout a které jako tlumočník převede do řeči srozumitelné jeho posluchačům.
Ale může jít i o současnost či minulost. Když vyslýchající bili Pána Ježíše po hlavě (Mt 26,68), tak říkali: „Prorokuj, Mesiáši, kdo tě udeřil!“. Když jsme před časem mluvili o Samařance u studny (J 4), tak v tom příběhu ona žena rozpoznala Ježíšovu prorockou schopnost, když jí řekl o její minulosti věci, které neměl jak zjistit. Jak kdosi trefně pravil: Prorok je víc diagnostik, než prognostik.
Je tu ale ještě druhý možný směr uvažování a ten hledá hebrejskou etymologii ve významu „počínat si jako potrhlý“. Takové jednání totiž bylo mezi proroky spíše pravidlem než výjimkou. Jasně, že na prvním místě by nás mohly napadnout nějaké extatické projevy. Ale v tomto ohledu je Bible velice střízlivá. Nějaké to „chvění se“, „oněmění“ – to bychom našli, ale jinak jde spíš o symbolické jednání, které se muselo prorokovu okolí jevit bláznivé. Ozeáš si má vzít za manželku nevěstku, Ezechiel má péct chléb na výkalech, Jeremijáš zakopává na měsíc svoje spodní prádlo do země jako znamení zničeného lidu a pak najednou kupuje pole jako znamení naděje do budoucna. Prorok se očím ostatních může jevit jako potrhlý. Známe pojem „bláznovství kříže“. Žít jako věřící člověk a podřizovat se Boží vůli – ano, to se může mnohým jevit jako naprosté šílenství. Když si tak představíme třeba Jana Křtitele, tak to rozhodně nebyl průměrný nevýrazný jedinec.
Prvním člověkem, který je v Bibli označen jako „prorok“, je Abraham (Gn 20,7). Nenapadá mne žádné místo, kde by Abraham předpovídal budoucnost. Spíš se naopak nejisté budoucnosti obává. Ale je to člověk, který rozpoznává Boží vůli – tedy je „vidoucí“. A chová se někdy divně a přece se mi to líbí – třeba když se odděluje od svého synovce Lota a nechává ho, aby si on vybral, kterou část zaslíbené země budu obývat. Když jde obětovat Izáka, chová se také divně a už s tím zdaleka tak nesouzním, ale rozhodně jednal z Božího popudu a tak beru ten prožitek na hoře Moria jako právě takové divné, ba potrhlé prorocké jednání, které ukazuje až k Ježíši Kristu a jeho oběti na Golgatě.
U Mojžíše už je jeho prorocká role zřetelnější. Je to člověk, který slyší Boží vůli a předává ji dál. Ba i ta funkce oznamovatele budoucnosti se tu a tam objeví – faraónovi prorokuje jednotlivé egyptské rány a je tu i vpravdě mesiášské proroctví (Dt 18,14n): „Tyto pronárody, které si podrobíš, poslouchají mrakopravce a věštce, ale tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil. Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat…“
Když tak pokračujeme Písmem dál, tak třeba v knize Soudců narazíme na Deboru. Není první ženou – prorokyní. Je takto označena i Mojžíšova sestra Miriam. Splnila naprosto přesně svoji prorockou úlohu, když oznamovala Boží vůli veliteli izraelských vojsk Barákovi a ten pak díky jejím radám vyhrál válku s jakýmsi Síserou. Prorok Samuel pomazává za krále Saula a pak i Davida. Od té doby vidíme prakticky nepřetržitou řadu proroků, zdá se, že si je králové tak říkajíc „programově“ nechávali na svých dvorech jako zdravý korektiv svých královských nápadů.
Jak se tak člověk stal prorokem… Odpověď je jednoduchá a zároveň složitá – „padl na ně Duch Boží“. Bůh si je nějaký způsobem povolal – za jedním přišel anděl, jiný měl vidění v bdělém stavu, další vidění ve snu, jiní upadli do prorockého vytržení. Jedno jako druhé jsou dost nedokazatelné věci a tak se pochopitelně záhy objevila otázka, aj odlišit proroky prvé od falešných. Tady poprvé je zdůrazněn motiv slov o budoucnosti. V okamžiku, kdy prorok promlouvá, je těžko posuzovat. Dokonce ani zázraky nejsou důkazem: Mojžíš výslovně varuje před proroky, kteří budou vyzývat k modloslužbě (Dt 13,1n) a budou dokazovat svoje slova zázraky. Tehdy, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: „Pojďme za jinými bohy“, které jsi neznal, „a služme jim“, neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší.
Tohle je důležitý motiv, protože nabízí alespoň nějaké přiměřeně objektivní hledisko, jak posoudit pravdivost nějakého proroctví. Pokud odvádí od Hospodina, je jednoznačně falešné. Kdyby prorok mluvil proti Bohu, proti víře, vyzýval k modloslužbě – pak je to zjevné. Ale jinak je prostě potřeba počkat. Promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. Pro takového proroka je ale osud jasný: Prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře. (Dt 18,18n). Pán Ježíš pak přidává ještě další měřítko na odhalení lživých proroků (Mt 7,15n): Po jejich ovoci je poznáte … Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Nejde o to, jakými hezkými slovy se dotyčný ohání, ale jak žije. Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Ba ani ty mocné činy nejsou žádný důkaz! Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy já prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“
Apoštol Pavel zcela automaticky počítá s tím, že v Božím lidu budou proroci. V 1. listě do Korinta (14. kap.) vychvaluje prorocký dar jako nadmíru užitečný nástroj jak pro budování sboru, tak pro misii. Skrze proroctví jsou lidé napomínáni i povzbuzováni. Prorocké slovo dokáže oslovit i náhodného návštěvníka, protože uslyší něco přímo pro sebe, co by běžný řečník nevymyslel. Zároveň ale platí, že ani prorok není nekritizovatelná autorita: Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují. (1K 14,29). Bylo to proroctví? Bylo to inspirované poselství? Bylo to opravdu ohlášení Boží vůle, Božího záměru?
Jenže stačilo nemnoho desetiletí a proroci z křesťanské církve prakticky zmizeli. Nebo tak aspoň nebyli nazýváni. Vidím dva důvody. Církev neumí s proroky pracovat. Neumí si je zařadit do struktur. A pak s prorockým nárokem přišlo velké množství lidí krajně pochybné autority, když bychom jejich postoje hodnotili tak, že nemluvili z lidské vůle, ale puzeni Božím Duchem: adamité v husitství, cvikovští proroci v době Lutherově, v 19. století s prorockým nárokem vznikají Mormoni či Adventisté sedmého dne…
Zároveň ale platí výrok proroka Joele (Jl3,1n): I stane se potom: Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové a dcery budou prorokovat… Slyšeli jsme to na začátku bohoslužeb. Určitý typ prorocké služby v církvi nevymizel. Přes všechno skepsi, kterou jsem posbíral při čtení proroctví v některých křesťanských tiskovinách, tak nacházím v Bibli jeden prorocký motiv, který mi přijde naprosto zásadní. Je ve Zjevení Janově. V okamžiku vidění příchodu svatby Beránkovy, kdy zazní i andělova slova „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu,“ tak Jan prohlásí, že ducha proroctví mají ti, kdo vydávají svědectví Ježíšovi (Zj 19,10). Kdo svědčí o Kristu, má ducha proroctví. Kdo v tomto světě obstojí a dosvědčí Krista, je prorok.
A teď – platí všechno to, co jsme si o prorocích řekli, co na nich rozpoznáváme v Bibli. Jen okrajově v tom půjde o nějaké předpovídání budoucnosti. Mnohem více tam půjde o rozpoznání Bož vůle a její výklad dál, aby tato Boží vůle byla srozumitelná. Věřící v Krista rozpoznává cosi, co je jinak neviditelné – to jsme u toho pojmu „vidoucí“. Víc diagnostik, než prognostik, tedy více člověk, který rozpoznává, co je v tomto světě dobré a co zlé. A v řadě neposlední – s již zmíněným „bláznovstvím kříže“ etymologie, která ukazuje na to, že proroci byli lidé divní. Chovající se jinak, než je obvyklé, ale napořád to bude jednání podle Boží vůle a napořád to bude vydávání svědectví o Ježíši. Takové jednání, které bude nadmíru užitečný nástroj jak pro budování sboru, tak pro misii. Skrze svědectví o Ježíši lidé budou napomínáni i povzbuzováni. Jestliže budeme tomuto světu celým svým životem svědčit o Kristu, bude to pro něj znamení, že něco je dost možná jinak, než si myslel.
Stále pak platí Pavlův postřeh, že svědek o Kristu, tím, že je svědkem o Kristu, tak se nestává nekritizovatelnou autoritou. Takovéto svědectví slovy či životem má být u každého Kristova posuzováno ostatními, protože i proroci selhávají ve svém prorockém úkolu. V touze konat dobro se přestanou ptát Boha, co je ještě svědectvím o Kristu vyřčené z popudu Ducha svatého a co už je z naší lidské vůle vydávané svědectví o naší víře v Krista a šíření našeho pochopení, jak se taková víra projeví v praxi. Ono to může být plné slov „Pane, Pane“, ale dobré ovoce takové jednání nepřinese.
Ani to druhé nemusí být špatně, jen tomu neříkejme proroctví. Je to nějaká dobře míněná snaha. O dar proroctví, tedy nechat se pudit Duchem svatým a z popudu tohoto Ducha promlouvat a jednat – to je něco, za co stojí zato se modlit. Abychom o Kristu dobře svědčili. Aby to nebylo jen ohánění se Ježíšem, ale skutečné vyslání Bohem, mluvení a jednání z popudu Ducha svatého. To totiž změní nás, naše sbory i tento svět.
Amen.