Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
děti si teď v nedělní škole povídají o Desateru, my se mu hodně věnovali ve středu na biblické hodině a trochu i v pátek na mládeži. Tak abyste vy, kteří nejste v nedělce, ani jste nebyli na biblické, ani na mládeži, nebyli ochuzeni o toto téma, pojďme se podívat na Desatero i teď. Ani ne tak na význam jednotlivých přikázání, to už by bylo na jedno kázání až příliš. Ani za tu skoro hodinu a půl na biblické hodině jsme to téměř nestihli. Spíš tak obecně – rámcově. Desatero, Deset Božích přikázání. A nakonec celá Bible. Ale nejprve to Desatero.
První zajímavý postřeh je, co Desatero není. Nikde v Bibli není označeno výrazem „Zákon“. Když už, tak je řeč o Božích ustanoveních a soudech a nejzřetelněji pak sám Bůh Desatero označuje jako „slova smlouvy“. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. (Ex 34,27-28).
Desatero tedy není Zákon, ale čteme ho v „Zákonu“. Tedy v pěti knihách Mojžíšových, kterým židé odedávna říkají „Tóra“, což překládáme „Zákon“. Když Starý Zákon přebírali křesťané, bylo chápání Pásma jako „Zákona“, či souboru zákonů, běžné. Tak křesťané tento seznam příkazů a zákazů otevřeli a rozpoznali, že některé z nich jsou etické a jiné kultické. Jedny se týkají dobrého chování, jiné správných obřadů. Dobře rozpoznali, že starozákonní obřady jsou v Kristu naplněny. Obřízka, kultické očišťování, nečisté potraviny… – nic z toho se nás už netýká. Od toho odlišili příkazy mravní, které platí stále. Jak říkám – tohle chápání Písma jako seznamu jednotlivých pouček, to už se nám úplně posunul význam slova zákon. Tohle je myšlení už několik set let panující helénské kultury. Ocitli jsme s v řeckém světě. Zákon je soustava paragrafů. Příkazů a zákazů. To je „nomos“, zákon, jak ho chápe ve svých listech i apoštol Pavel.
Ale to už není starozákonní Tóra. Pojem „Tóra“ je odvozen od slova „ukazovat“ (mé oblíbené slovíčko – hebrejsky „jára“). Tóra je tedy něco, co ukázal Bůh. Nějaké konkrétní Boží zjevení třeba skrze proroka. Něco co bylo v tu chvílí aktuální, živé, promlouvající do konkrétní situace. Proto to stálo i za zaznamenání. Časem už ale byly jen ty záznamy a židé podlehli pokušení, ze kterého jsou často (a někdy právem) podezřívání evangelíci, totiž že mají papírového papeže. Bibli. Že už o čekání na živého Boha ani nejde. Na poznání Boží vůle máme přece zapsána ta jednotliví Boží zjevení, ty jednotlivé „tóry“, tedy „ukázání Boží vůle“ – tak teď už stačí si je jen číst a řídit se podle nich.
S tímto pochopením zápasí Pán Ježíš, když se snaží vést lidi do osobního vztahu s Bohem. Zápasí s ním apoštol Pavel, když znovu a znovu ukazuje, že v takovéto podobě Zákon nevede ke spáse, jen ukazuje hřích, lidskou nemohoucnost a ztracenost. Když chceme pochopit, co pro židy znamenala Tóra původně, vraťme se do situace, kdy ji Izraelci přejímali, tedy kamsi pod horu Choreb. Čistě geograficky moc netušíme, kde to úplně přesně bylo, ale obecně víme a to stačí.
Boží lid prošel Rudým mořem, zatančil oslavný tanec na památku toho, že faraóna smetl Bůh do moře i s jeho jízdou – no a teď už tři měsíce lid putuje. Mají za sebou první těžkosti i jejich řešení: žízeň a voda ze skály. Hlad a mana, křepelky. Mojžíšovu neschopnost řešit vše a problém na radu rozumného tchána vyřešen delegací pravomocí na „velitele nad tisíci, sty, padesáti a deseti“.
Lid putuje, tedy přesněji – vždycky někde nějaký čas táboří a pak se přesune dál. Musí jít od oázy k oáze. Splést se na této cestě by mohlo mít fatální důsledky. V knihobudce vedle autobusové zastávky Přístaviště ještě v pátek byla kniha Duch Llana Estacada. Spoiler alert (kdo nevíte, o čem kniha je a toužíte si jí přečíst, zacpěte si na půl minuty uši, protože prozradím děj): Vinnetou, Old Shatterhand, Hobble Frank, Dlouhý Davy, Tlustého Jemmy a „ducha prérie“ Bloody Fox bojují se skupinou stakemanů (tyčkařů), tedy padouchů, kteří tyčky, ukazující správnou cestu pouští, přesunují jiným směrem, aby své oběti zahubili žízní a mohli je snadno oloupit. Celý fígl jejich padoušství je jen v těch špatných ukazatelích cesty. Konec spoileru!
Ukazatele na cestě jsou důležité, a když jde lid pouští, musí být obzvlášť ostražitý. Nu a lid má touto cestou pouští dojít do „Země zaslíbené“. S tak úžasným cílem by bylo o to hloupější z cesty sejít a cíl minout. Cesta může být sama o sobě cílem, když se chcete prostě projít. Když je ale cíl jasně a jednoznačně stanoven a v cíli teprve čeká to podstatné, pak ani náhodou. My si místo „Země zaslíbená“ může dosadit „Království Boží“ a vyjde nám stejný smysl, jen asi srozumitelnější. Jestliže jsme se okamžikem křtu vydali na cestu do Božího království, tak není nic proti ničemu, že nás ta cesta baví, ale hlavní je se dostat se do toho nebe.
Potud všechny ty šipky na cestě poutníka nijak neděsí. Právě naopak! Jen si představte, že jdete lesem po turistické značce a najednou vám dojde, že už jste ji dlouho neviděli. Co teď – vrátit se stejnou cestou dokud na ni nenarazíte? Bylo by to nejbezpečnější, ale koho by to lákalo… No a pak ta radost, když po pár minutách na značku narazíte a víte, že jste šli celou tu dobu správně! To je úleva! Kámen spadne ze srdce. Dobrý poutník se těší na každou takovou značku na cestě, protože je mu signálem, znamením a informací, která říká: Jdeš dobře. Buď spokojen, buď klidný, buď v pohodě. Užívej si té cesty, protože to je dobrá cesta, přesně ta cesta, po které máš jít.
Představme si ale jiného poutníka, který takových značek programově nedbá. Potřebuje se dostat do Braníka na vlak, ale má tak dvě hodinky volna. Času dost, spojí to s procházkou. Přesně bych věděl, co mu poradit. Dojede tramvají na zastávku Poliklinika Modřany, přeběhne silnici a hurá do Modřanské rokle. Krásná procházka údolím, houby tam rostou – po dvou kilometrech je u retenční nádrže Libušská a tam je rozcestník. No a tady musí odbočit doleva směr Kamýk Hájovna. Spokojeně míjí jednu zelenou značku za druhou, spokojeně si prohlédne jednu šipku u Hájovny, další u kapličky Petra a Pavla a do třetice u školy v Hodkovičkách – všude mu obrázek vláčku potvrzuje, že šel od nádrže celou dobu dobře a sakumprásk za hodinu klidnou chůzí je v Braníku na nádraží.
Leč – teď si představme svévolného poutníka, který si u toho rozcestníku řekne: „Co je mi do značek?! Po modré dál je to pohodlnější, než se trmácet po zelená protivně do kopečka!“ A půjde dál také pěknou, pohodlnou cestou a skončí v Písnici pod rybníkem. Šipky na nádraží Braník zmizely. Mohl by se vrátit! Ale uznat vlastní hloupost? Ani náhodou! Šel po modré, ale měl jít po zelené. Mám modrou, ale potřebuji zelenou – stačí přidat žlutou! Odbočí tedy a po hodině cesty dojde na rozcestí Letiště Točná. A tam s hrůzou v očích hledí na rozcestník, na šipku na cestě, na směrovku, protože ta ho usvědčuje z jeho hlouposti, protože mu říká, že když teď hodinu půjde po zelené, tak se vrátí na to rozcestí u retenční nádrže Libušská, kde odbočil špatně. Doufejme, že zde se dá poutník na pokání, vydá se dobře podle značek a s tříhodinovým zpožděním ho máme v Braníku na nádraží.
S jakou radostí si prohlíží značky poslušný poutník a jak úplně jinak mluví k poutníkovi neposlušnému! Nu – a to je poselství přikázání Tóry. Teprve naše neposlušnost dělá z Božích přikázání strašáky, kteří nás usvědčují právě z té neposlušnosti. Pro toho, kdo chce poslouchat Boží vůli a snaží se o to, tak jsou radostným ujištěním o tom, že se mu to více či méně daří.
Jsme poutníci na cestě do Božího království. Preambule Desatera má říká (Ex 20,2): Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Bůh nás vyvedl z otroctví. Vede nás za svobodou. Abychom došli, tak s námi uzavírá smlouvu, jejíž součástí jsou šipky, které po této cestě do svobody vedou. Kdo jich dbá, ten si je s radostí a klidem připomíná, protože mu potvrzují, že na cestě za svobodou jde pořád dobrým směrem. Kdo jich nedbá, tomu se stávají zdviženým prstem. Varováním a upozorněním, že si se svojí svobodou zahrává a může ji docela ztratit.
Vždyť to vidíme kolem sebe snad dennodenně, jak je snadné nechat se spoutat službou falešným bohům. Špatnou službou tomu pravému Bohu. Uštvat se prací. Obětovat rodinu a vztahy v ní. Ničit si vlastní život škozením druhým na životě, vztazích, majetku či pověsti a samozřejmě last but not least (tedy poslední, ale zdaleka ne nejméně důležité) je očividné, že závist dokáže člověku život spoutat strašlivým způsobem.
A přitom jsou to tak dobré a pěkné značky, když člověku toliko připomenou, že je fajn nejen nezávidět, ale dokonce druhým přát, co mají a je úplně jedno, že my to nemáme. Jak zpíval Pepa Nos – otitulovaní mají dobré postavení, ale špatné poležení. Teta Kateřina by mohla dodat, že „Spánek spravedlivého je poklad, který může mít i největší chudák.“ Můžeme si užít dobrých vztahů s lidmi kolem nás, když víme, že jsme o nich nelhali, nic jim nesebrali, do vztahů jim nelezli a o život jim neusilovali. Na setkání rodiny se lze těšit i tu neděli si lze prostě užít. A mít srovnaný vztah s Bohem člověku dává klid s výhledem dokonce daleko za hranice života a smrti.
Až tak zase někdy otevřeme Bibli a budeme v ní hledat poučení o tom, co je dobré a co zlé, připomeňme si, že je to Tóra, co není ani tak moc seznam paragrafů, ale mnohem víc dobrý průvodce na cestě. Boží zákon, co není karabáč na trestání darebáků, ale směrovka na cestě do nebe. Tohle platí nejen o Desateru, ale o celé Bibli – dostali jsme ji pro radost a pro potěchu duše. V téhle naději ji o to víc stojí zato číst.
Amen.