Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry, milé děti,
Gedeón porazil Midjánce, všichni mají Gedeóna rádi a všichni ho obdivují. A tak řekli: „Gedeóne, když jsi nás tak dobře vedl do bitvy, tak nás dobře povedeš i v míru!“
Ale Gedeón nechtěl. Bitvu vyhrál, protože poslouchal Pána Boha. Jestli chtějí jeho přátelé žít v klidu a v pohodě, musí to udělat právě tak. Musí poslouchat Pána Boha.
Jenže lidi si řekli, že by přece jen raději nějakého lidského panovníka. Tak když Gedeón umřel, tak se začali rozhlížet po Gedeónových synech. Měl jich sedmdesát. Měl hodně manželek a tak měl hodně dětí. Jeden z jeho synů si řekl, že by byl vlastně králem docela rád. Jmenoval se Abímelek z města Šekemu.
Zašel si do Šekemu za svými příbuznými a řekl: „Podívejte – chcete krále? Chcete! Já to vezmu, ale potřebuji peníze na kampaň. To víte – mám 69 bratrů!“ Tak mu dali spoustu peněz a řekli: „Ukaž, co umíš!“ Tak se Abímelek vrhl do předvolební kampaně. Co by tak mohl udělat? Najal si co nejsilnější chlapy a s jejich pomocí povraždil všechny svoje sourozence. Zůstal jen úplně nejmladší Jótam, který se stihl utéct. Toto ale už lidem z jeho rodného Šekemu, tedy jeho příbuzným a známým, stačilo a řekli si, že to bude ten úplně správný král. S ničím se nepáře. Dost možná z něj sami dostali strach. Pořád má s sebou tu partu hrdlořezů, co mu pomáhali vyvraždit sourozence. Tak ho zvolili králem.
Z jeho bratrů tedy zbyl jen ten nejmladší Jótam. Když zjistil, co se stalo, vylezl na posvátnou horu Gerazim a z výšky začal volat na obyvatele Šekemu příběh o tom, jak se stromy rozhodly, že si mezi sebou vyberou krále.
Potřebují stromy nějakého krále? Jasně, že ne! Pán Bůh stvořil Slunce i mraky, které dávají déšť. Nic víc stromy nepotřebují. Každý strom je něčím užitečný a nepotřebují, aby jim některý z nich vládnul. Stejné je to i s lidmi – každý umí něco užitečného, a když si budou navzájem pomáhat, není potřeba, aby si mezi sebou ještě nějak vládli. Nu – a o tom je právě ta bajka.
Co je to bajka? Bajka je příběh, kde zvířata (či v našem případě stromy) mluví jako lidé a jednají jako lidé. Někdy moc mluví a málo jednají. Prostě jako lidé.
Tak se stromy začaly dohadovat, do z nich by byl na to nejvhodnější. První je napadla oliva. Olivovník je už po tisíce let pěstovaný strom, protože olivy se nejen dají jíst, ale především když se rozdrtí, tak se z nich dá vymačkat velmi kvalitní olej. Používá se jako velmi zdravá potravina, používá se na léčení kožních onemocnění. Může být tedy symbolem zdraví. Ale oliva nechce. Říká: „Já jsem užitečný strom! Dávám výborný olej! Mám svoji tučnost, která dává zdraví, vyměnit za nějaké kymácení nad stromy?“
Tak šli za fíkovníkem. Fíkovníků je moc druhů, tento se pěstuje kvůli plodům. (Tedy přesněji – uzavřeným květům) Dělají se z nich kompoty, marmelády, nápoje… Samé dobré jídlo a pití. Obsahují hodně cukru a tak není divu, že fík mluví o své sladkosti. Ale také mu připadá, že je užitečný tím, co dělá. Celé to kralování by bylo jen kymácení se nad stromy. To za sladkost, která dává jídlo a pití, fíkovník opravdu nevymění.
Tak zašli za vinnou révou. Hroznové víno už asi známe všichni. Dá se jíst čerstvé, dá se jíst sušené jako hrozinky. Ale hlavně se z nich vymačkává šťáva, která rychle kvasí a vzniká alkoholický nápoj. Asi všichni víme, co způsobuje alkohol. Vinná réva to velmi cudně nazvala výrazem „veselost“. Ale můžeme to nazvat klídek, pohoda. Spokojenost. Vinná réva dává lidem spokojenost. A vinná réva také nechce kralovat. Dává radost! Nevymění tuto radost za nějaké kymácení nad stromy.
Tak zašli za trnitým keřem. Jmenoval se kustovnice. Těch je také spousta druhů, tahleta kustovnice je trnitá, jedovatá. Na jejích květech si v noci chodí pochutnávat lišaj smrtihlav, protože má rád lilkovité rostliny, které jsou jedovaté. No a trnitému keři se zalíbilo stát se králem! Řekl: „Fajn! Jdeme do toho! Rád vám budu vládnout – pojďte se ukrýt do mého stínu!“ Jenže jaký dává stín trnitý keř? Je to na nějaký příjemný odpočinek? A navíc je trnitý keř nebezpečný – jeho drobné suché větve dobře hoří. Snadno vzplanou, moc tepla na užitek nedají, ale od nich mohou chytnut i ty nejvznešenější stromy Izraele – libanónské cedry. Ale hlavně spálí i olivovníky, fíky i vinnou révu
No – a tím bajka končí. Jótam na ní ukázal, že si za krále vybrali úplně hrozného člověka
Skrývá v sobě i trochu proroctví, protože jmenovaný král Abímelek se časem naštve a upálí řadu svých šekemských sousedů. Zbytek šekemských se pak postará o smrt Abímelekovu. Také v sobě skrývá to, že do kralování se nežene nikdo, kdo opravdu něco umí a užitečného dokáže. Spíš to bude nějaký bezohledný darebák.
Máme tu 4 rostliny a od nich se můžeme v něčem poučit.
První druh nazveme „Trňáci“, ať ho mám za sebou hned. Takový Trňák by chtěl všem rozkazovat, ale k ničemu dobrému se nehodí, spíš škodí. Pryč s Trňákem. Nic takového určitě být nechceme.
Pak jsou tu „Oliváči“. Olivový olej je zdravý, oliva je tedy obrazem lidí, kteří se starají, aby druzí byli zdraví. Týká se to nejspíš víc dospěláků, ale i děti si mohou takto pomáhat. Třeba zvednout někoho, kdo hodně a pofoukat mu ránu, podívat se na přechodu, jestli nejede auto, sebrat mladšímu sourozenci nebezpečnou hračku a vůbec ho hlídat, aby se nezranil.
Druzí užiteční lidé jsou „Fíkáči“. Fík je dobrý k jídlu. Takový Fíkáč by mohl třeba pomáhat s vařením, nosit talíře a vůbec připravit stůl, možná by mohl třeba uvařit čaj, nebo aspoň po jídle uklidit nádobí do myčky.
Nu a do třetice „Víňáci“. Víno je tu k tomu, aby lidé byli veselí. Aby měli dobrou náladu. Víňák je člověk, který dává radost. A to mohou určitě i děti. Písnička, obrázek, uklizené hračky.
Člověk určitě nemusí být celý život jen jeden strom. Jótamova bajka nám slouží k tomu, abychom si připomínali, že si vzájemně můžeme pomáhat různými způsoby.
Amen.