Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milá Johanko, rodiče, kmotře,
dítě je požehnáním. Nejen dospívající, jako by David. U toho chápeme, že může být něčím užitečný a David byl Saulovi a Božímu lidu užitečný svými až tak trochu dospěláckými schopnostmi. Na to, jaká bude Johanka v takovém věku, na to si ještě pár let počkáme. Prospěšné ale může být pro Boží dílo ve světě dítě již od nejmenšího věku. To řekl král David a my jsme to slyšeli z 8. žalmu, že Bůh si dokonce z úst nemluvňat a kojenců vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Trochu mi to připomnělo husitskou bitvu u Domažlic, kde křižáky zahnal už hluk blížícího se vojska – tak nějak si představuji, jak nepřátelé raději utíkají, než aby snášeli jekot mimin. V jedné sci-fi povídce přímo takto dokonce vyhráli válku – za pomoci speciální zbraně zvané „děckomet“ zaplavili nepřátelské území spoustou miminek a miminka ječela a brečela a než aby jich bylo stále víc a víc, tak se raději vzdali.
Jak ale z toho vyvodit, že dítě je požehnáním?! Přitom je to v Bibli napořád. Potomstvo je znamením Boží dobroty a naplněním toho prvního přikázání, které lidé dostali v ráji: v tradiční verzi „milujte se a množte se“. V Bibli se slovo „požehnání“ často objevuje právě v souvislosti s narozením dítěte. Dítě je znamením Boží přízně, dítě je požehnáním. To si ovšem zaslouží trochu promyslet. Jak je dítě vlastně požehnáním? Ten malý ukřičený tvor, který ze začátku zlobí, ani o tom neví a později bude zlobit a moc dobře bude vědět, že zlobí – a stejně bude zlobit.
Co že je na tom tak skvělého? No to, že ho máme rádi, i když takto zlobí.
Díky dětem můžeme lépe pochopit, jaký má Pán Bůh vztah ke svým dětem – tedy k nám. My totiž nejsme jiní. I my děláme chyby nevědomky, ale i zcela vědomě. Napořád chceme prosazovat svoji vůli. Vztekáme se, když není po našem. Zlobíme. A stejně nás Pán Bůh nepřestává mít rád.
I z tohoto důvodu patří děti do společenství církve. Aby nám připomínaly Boží lásku, která nehledá důvody milovat. Prostě je. Milujeme svoje děti ne zato, že jsou hodné, poslušné a za všech okolností bezchybné a dokonalé. Milujeme je prostě tak. Protože tu jsou a jsou to naše děti. Ta řvoucí ústa nemluvňat a kojenců – to je val, který může zastavit toho nejhoršího nepřítele na světě – naši vlastní pýchu. Připomíná nám, že právě takoví jsme i my ve vztahu k Bohu – protivní, vzteklí, uječení a nevděční – ale pořád milovaní.
Proto je dobře, že je tu Johanka s námi, že bude křtem připojena do společenství Božího lidu. Je to i proto, abychom se my od ní mohli učit o Boží lásce, která si neklade žádné podmínky.
Křtem na sebe bereme závazek udělat všechno proto, aby se o této lásce dozvěděla i Johanka. Aby ji ve svém životě poznala a jednou se z této Boží lásky mohla radovat spolu s námi.
Amen.
Milé děti, milí bratři a sestry,
protože nás čeká požehnání školákům, tak budeme dnes přemýšlet nad tím, co to to žehnání vlastně je. Co to znamená požehnání někomu dávat – apoštol Petr říká, že máme žehnat. Co to znamená požehnání od někoho dostat – apoštol Petr říká, že jsme dědici požehnání, tedy že jsme nějaké požehnání zdědili, dostali.
V jednom případě se snad každý už v životě potkal s nějakým požehnáním, možná ho ani nenapadlo, že to tak je. Schválně, koho napadne, o kom je řeč. (tři dobrovolníci s korunami K, M a B). Kdo to je?! Kdy chodí a proč chodí? Tři mudrci, co navštívili malého Ježíška, se vrátili domů. Když se Ježíš Kristus narodil, přišel na tento svět, tak to tito „tři králové“ po návratu domů oznamovali lidem a přáli jim všechno dobré. Ale nejen tak, sami za sebe. Přáli jim, aby je tento Ježíšek, Ježíš Kristus, ochraňoval, pomáhal jim. Aby to v tom domě nikdo nezapomněl, tak to lidem psali na dveře: K + M + B. Co to znamená. Není to „Kašpar“, „Melichar“ a „Baltazar“, tedy latinské přání Christus mansionem benedicat, tedy Kristus nechť požehná tomuto domu. Tito koledníci obcházeli domy a žehnali jim. Přáli jim všechno dobré, jako to dělali kdysi dávno mudrci. Ale ne jen tak „ať se máte dobře!“ Bylo to přání dobra a zároveň modlitba. „Narodil se vám Spasitel Ježíš, tak ať vám dává všechno dobré, co potřebujete!“ To je požehnání – přání dobra od Boha
Zaznělo tam slovo benedicat, benedico. Je to složenina a ta nám také trochu pomůže k zapamatování.
„Bene“ znamená dobře a ta druhá část – dico – ta je vysloveně školní. Dico, dicat – tam byste mohli slyšet něco z hodiny českého jazyka. Diktát! Učitel něco říká a žáci to musí podle jeho diktování napsat. Diktovat, tedy říkat. Bene-dicó, dobře-říkat, dobrořečit. Mít nějaké dobré slovo.
A už máme obsah slova „požehnání“ jako na dlani – je to nějaké dobré slovo, dobré přání, přání dobra, „dobrořečení“. To se Pánu Bohu líbí, k takovému přání dobra se přidává, aby toho dobra bylo co nejvíc. Někdy se takové dobré slovo ještě doplňuje o nějaké viditelné znamení – zvedají se ruce, dělá se křížek, kropí se vodou, kouří se kadidlem… To je možné, ale vůbec to není nutné. To je tu jen proto, aby si lidé lépe všimli, že se tu žehná a lépe si to zapamatovali.
Tady by byl třeba s kropením vodou problém, protože bychom umáčeli oblečení a věci, co máte s sebou. Ono stačí, jak jsme zmáčeli Johanku při křtu! Kdybych zapaloval kadidlo, tak se spustí požární hlásič u stropu a do pár minut jsou tu hasiči. Proto mám rád tu formu pomocí zvednutých rukou, tím, se nedá nic zmařit. Hlavní je ale to přání dobra, dobré slovo. Něco dobrého říct, co druhého povzbudí, potěší. Kolikrát stačí opravdu jenom dobré slovo. Znalci Saturnina vědí, že třeba na pustém ostrově v nedostatku tekutin byli všichni povzbuzeni slovy malého děcka, které pravilo: „Bohdá, že žízní nezhyneme!“
Přát si vzájemně dobré věci, povzbuzovat ty druhé, držet jim palce… To všechno se tak nějak skrývá v tom, když si lidé žehnají. Akorát při žehnání je toto přání dobra ještě spojeno s modlitbou. S prosbou, aby Pán Bůh taky dotyčnému pomáhal. Když mládenec David chtěl bojovat s obrem Goliášem, co si vzal od krále Saula? Ten mu nabízel svoje brnění, svůj pancíř, svoji přilbu, svůj meč… Ale David to nechtěl. Vzal si od něj jen to přání „Hospodin buď s Tebou!“ Tohle bylo pro Davida nejdůležitější – aby mu pomohl Pán Bůh. David věděl, že už mu Pán Bůh pomohl v boji se lvem, v boji s medvědem. Tak věří, že mu může pomoci i v boji s Goliášem. Proto je rád, když mu Saul na cestu požehnal: „Hospodin buď s Tebou!“
O tom, jak to bylo s Davidem a Goliášem je písnička, kterou dost možná znáte, tak si ji můžeme zazpívat. (V+W: David a Goliáš)
Hospodin s Davidem byl, pomohl mu a David Goliáše porazil. I z písničky víme, jak ten příběh pokračuje. David zatočil prakem a strefil Goliáše do hlavy a bylo po Goliášovi. My ale víme víc, než je v písničce (čteme Bibli, tam to všechno je!) – David ale nezapomněl na to požehnání, které měl od Saula. Proto řekl Goliášovi: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů… ještě dnes mi tě Hospodin vydá…“ David dostal požehnání od Saula, tedy přání úspěchu spojené s modlitbou k Bohu.
O přání úspěchu teď budeme prosit i pro všechny školáky. Kdo chcete, pojďte sem dopředu.
Pane Ježíši Kriste,
ve Tvém jménu vyprošujeme požehnání pro ty, co půjdou teď po prázdninách do školy. Dávej jim pokoj, soustředěnost i dobré učitele. Ochraňuj je ve škole i doma. Dávej jim schopnosti i sílu, aby pro ně učení bylo snadné.
Požehnej vám všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.
Amen.