Bláznovství kříže

Písně: 744, 512, 716, (VP: 369, 510, 519 /602/) 384, 608, 703,

Introit: J 3,14-16

1. čtení: Nu 21,4-9

Kázání: Gal 2,19b-20a (Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.)

Poslání Mt 16,24

Milí bratři a sestry,

budeme se snažit nějak probrat, že k následování Krista patří i přijetí bolesti. To, co bylo tak těžké pro učedníky, kteří vytrvale očekávali vítěznou bitvu nad Římany, království pro Izrael, popularitu, slávu, trůny v nebi… Jenže než byl Kristus vyvýšen, tak šel úzkou a nesnadnou cestou utrpení na kříži. Následování Krista nemůže pominout Velký pátek, tedy to, že služba Bohu je náročná a může bolet. V tu chvíli je jen věcí víry, že takové utrpení má nějaký smysl a nějaké vzkříšení vůbec bude.

Epištola Galatským je silně „velkopáteční“. Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých… čteme v prvním verši sebepředstavení autora. Ale tím motivy neděle Vzkříšení končí. Jistě, že Ježíš byl vzkříšen – ale to hlavní pro naši spásu se dokonává už v pátek. O vzkříšení apoštol nijak nepochybuje. I v té výpovědi dnešního hlavního čtení – jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus – se naprosto samozřejmě předpokládá, že Ježíš žije. Když ale jde apoštol Pavel po obsahu evangelia, když mu jde o jádro „radostné zvěsti“, zůstává na příběhu o Ježíšově smrti. Události Velkého pátku jsou tím zásadním, co si máme připomínat. Základem evangelia je zvěst o kříži. Ne vítězství nedělního rána, ale páteční tragédie.

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Kristus, ten ukřižovaný. Pro židy zvěst pohoršující a pro pohany dočista bláznovská zvěst, že by tato poprava mohla mít nějaký hlubší smysl. A co hlubší smysl – měla mít smysl vpravdě kosmický, tedy světodějný. Banální poprava politického buřiče kdesi v zapadlém koutě Římské říše – a spása světa? Taková myšlenka se dá buď odmítnout, nebo v ni uvěřit. Nedá se dokázat, že tento jeden kříž je projevem toho, že Bůh miloval svět. Že ten, který umíral na kříži, byl Boží Syn. Že tohoto svého Syna Bůh dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Tím méně se dá logicky dojít k tomu, že bychom měli Krista následovat.

Pavel – „apoštol pohanů“ – se vícekrát setkal s tím, že jeho zvěst byla odmítnuta ne na základě logických argumentů, ale jako bláznivá historka nehodná diskuse. V tomto ohledu bychom mohli Pavlovi docela dobře rozumět. Asi jen zřídka se setkáme s židovským pohoršením. Zato s pohanskými posměšky čemu že to jako křesťané věříme, s tím se asi setkáme často. Obětovat se pro druhé – to nemá žádný smysl. Utrpení je třeba se vyhnout, nebo ho aspoň maskovat. Cení se popularita. Cílem života je být influencer, tedy ten, kdo ovlivňuje. Ten úspěšný, podle kterého se ostatní snaží být úspěšní. To nebylo nikdy jiné! Už učedníci okolo Pána Ježíše hledali úspěch, popularitu, slávu, nebeské trůny… Když pak došlo na utrpení, rozprchli se a nechali v tom Ježíše samotného. Být influencerem své doby je lákavé – ale trpět? Proč bych to dělal? Komu to pomůže? Jaký to má smysl?

Pavel píše: Jsem ukřižován spolu s Kristem… Snažíme se zcela velkopátečně přijmout, že nějaký smysl to má. Že k následování Krista patři i to, že to bolí a vypadá to jako prohra. Pro učedníky bylo tak těžké přijmout, že před nimi není vítězná bitva nad Římany, království pro Izrael a usednutí vedle Ježíšově v nebi, jakkoliv jim to připadlo naprosto logické! Jejich Mistr je Mesiáš, syn Boha živého se schopností křísit mrtvé. Očekávání popularity, úspěchu a slávy pro něj a tím i pro jeho učedníky – to je rozumná úvaha! A do toho najednou Velký pátek, kříž, smrt, konec.

Tedy – konec – jim to tak připadalo. Světská moudrost umí hledat světskou slávu, ale Boha poznat neumí. Tak se zalíbilo Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí… píše Pavel do Korinta (1Kor 1,21n). Každý tehdejší intelektuál a vzdělanec se zasmál nad tím bláznovstvím! Nezapomínejme, že kříž je tehdy běžným popravčím nástrojem. Kdyby někdo dneska prohlašoval plynové komory za symbol vítězství, ťukali bychom si na čelo úplně stejně. Osvětim je pro nás symbolem zrůdnosti a nelidského jednání. Přesně takto nerozumně a nelogicky to lidem tehdy znělo!

Pavel ale neapeluje na rozum a logiku. Bláznovskou zvěstí se Bohu zalíbilo spasit ty, kteří věří. Podtrhuji – kdo věří. Kdo uvěřili v Krista ukřižovaného. Kdo věří, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kdo hledí na kříž jako znamení své vlastní záchrany, protože na něm visí Syn člověka vyvýšený jako kdysi Mojžíšem had na poušti.

To přirovnání je velmi dobré! Ani při putování z Egypta do Země zaslíbené nemělo žádnou logiku, proč by pohled na měděného hada měl mít vliv na situaci uštknutých. Ten příběh není o logice, ale o víře. Reptající židé nevěřili Mojžíšovi a tak se od nich očekává změna v této věci. Mají mu konečně začít věřit. Jedovatí hadi, kteří způsobili smrt mnohých, měli zcela logicky způsobit smrt všech dalších, kteří ještě budou uštknuti. Putující Izraelci ale chápou hlubší podstatu toho, co je potkává. „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě.“ „Nevěřili jsme Ti, že nás vedeš do zaslíbené země! Reptali jsme, chtěli jsme úspěch teď a hned!“

Mojžíš se modlí a Boží odpověď učí Izraelce věřit. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil… Bůh je hadů nezbavil, je ale nabídnuta cesta víry. Bronzový had pověšený na jakémsi sloupu či čem. (Klidně si to spolu s mnoha malíři představme jako kříž, koneckonců se na kříž had přidělá lépe než na kůl.) Lidé nejsou zbaveni hadů, tedy pokušení k hříchu. Zhřeší-li, hřích stále přináší smrt. Ale teď už umřít nemusí. Mohou se nechat zachránit bláznovskou zvěstí, že pohled upřený nahoru, kde byl vyvýšen bronzový had, je mocnější než síla hadího jedu.

Nemá smysl v tom hledat nerozbitnou logiku. Má smysl tomu věřit. Ti, kteří uvěřili a v zápase s důsledky svého hříchu zvedli oči vzhůru, ti zvítězili. Získali život. Poznali, že není jiná cesta k záchraně, než uvěřit Hospodinu a to, k čemu skrze Mojžíše vede. Život získá ten, kdo uvěří. Symbolem, viditelným vyjádřením této víry, je pohled na bronzového hada. Jasně, že koukání na kus kovu by normálně nikoho nevyléčil. Je to výzva k víře, k poslušnému následování Mojžíše.

Takhle na Ježíše na kříži ukazují apoštolové. Jako výzvu k víře a následování. I pro Pavla je kříž (1) znamením záchrany (přijaté vírou) a (2) výzvou k následování. Vírou, že kříž je cesta do nebe. Oblíbený obrázek misijních letáčků využívá obraz kříže jako mostu přes propast hříchu oddělující Boha a lidi. Bůh přes tuto propast postavil most – a tím je Ježíšův kříž. Nezní to rozumně. Jasně, že ničí smrt by normálně nikoho od hříchu neočistila. Je to výzva k víře, k následování Krista. Když Pavel napíše: Jsem ukřižován spolu s Kristem, tak říká, že má podíl na tomto vítězství nad hříchem a smrtí. Hřích je překonán a on po „cestě kříže“ může jít do nebe.

Jasně, je to obrazné vyjádření: „jít cestou kříže“ – ale něco si pod tím obrazem představíme. Vybaví se nám Pán Ježíš, o kterém jsme zpívali. Kristus – příklad pokory. Boží Syn, který prožil lidský život se vším jeho trápením. Autor si nijak neidealizuje ani Vánoce, natož aby mohl nějak zjemnit hrůzu velkopátečních událostí. Tohle ale byla cesta, která vede k nekonečnému štěstí nebeského království.

Jít cestou kříže, být ukřižován spolu s Kristem, je obrazné vyjádření, že chceme následovat Krista ve všem – i kdyby to mělo bolet. Uvěřili jsme, že tohle je život podle Boží vůle. Život, který má smysl. Uvěřili jsme – logicky se to dokázat nedá.

Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus Tohle spoluukřižování s Kristem, tedy (1) víra, že Ježíšovo utrpení mělo smysl – přineslo spásu a (2) rozhodnutí podle toho žít, se v mnoha církvích vyjadřuje symbolicky – pokřižováním se. Evangelická tradice používání tohoto symbolu opustila, aby se vyhnula mechanickému či dokonce pověrečnému zneužití. Může nám to připomenout, že toho staroslavného měděného hada, kterého Mojžíš vyvýšil na poušti, nechal asi po 700 letech zbožný král Chizkijáš rozmlátit na kusy. Zjistil, že si z něj jeho poddaní udělali modlu. Pověsili si měděného hada v kostele a chodí obětovat kadidlo, aby je ochraňoval. Z Mojžíšova důrazu na pohled k nebi, na víru v Boží moc, se stala modlářská služba předmětu. Zmizela víra v Boha, zmizela touha žít podle Boží vůle. Zůstalo jen jakési čáry máry zajišťující úspěch. Všechny náboženské projevy v sobě skrývají toto nebezpečí a jsem trochu rozpačitý, když vidím fotbalisty, jak se křižují před kopáním penalty.

Na samotném symbolu pokřižování se ale nic špatného není. Jakoby bereme na sebe svůj kříž a tak se připodobňujeme Kristu ukřižovanému v tom, že sami chceme pokorně přijmout to, co od nás očekává Bůh. Může to být dobrá připomínka řady věcí. Že kvůli mně Kristus (+) sestoupil z nebe na zem a kvůli mně byl ukřižován. Chci ho následovat ve své (+) hlavě, srdci i ve svém konání. Ve (+) jménu Boha Otce i syna i Ducha svatého jsme byli pokřtěni a ta nám může být každé pokřižování se připomínkou vlastního křtu, kterým náš život s Kristem začal. V řadě neposlední je to viditelné přiznání se ke Kristu.

Křižování se je v pohodě, jen neztraťme obsah. Je to symbol. Symbolické vyjádření onoho Pavlova …jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Symbolické vyjádření onoho nového života, ve kterém chceme žít jako Ježíš. Samo o sobě to nedělá nic. Není to čáry máry zajišťující gól, či jaký jiný úspěch. Popularitu, slávu, nebeské trůny po Ježíšově levici a pravici. Dost možná totiž bude život křesťana vypadat zcela obráceně. Je to přece symbol kříže, tedy utrpení. Je to vyjádření ochoty následovat Krista ve všem. Je to vyjádření toho, že nechceme žít sami za sebe ale jako Kristus přijmout to, co pro nás plánuje Bůh. Vzít cokoliv, co pro nás chystá, jako Kristus v Getsemanech přijal kalich utrpení. Odevzdat mu všechno to, co nám bere, jako Kristus Bohu odevzdal i svůj život. Přijmout od Boha všechno a odevzdat Bohu život může bolet a nejspíš to bolet bude.

Nemá to žádnou nevyvratitelnou logiku, kterou by šlo dokázat, že to je dobrý nápad. Je to bláznovská zvěst o tom, že tohle je cesta, která má smysl. Je to jen pohled víry, že nakonec všechno dobře skončí a bude to dobré – a jestli to teď ještě není dobré, tak to jen ještě není konec.