Ga 4,37

Písně: 289, 286, 295, 177, 397, 118, 399, 288,
Introit: Mi 5,14
Čtení: J 1,1 14
Text: Ga 4,37
Apoštol Pavel ve svém dopisu Galaťanům mnohokrát používá slovo „Zákon“. I v našem přečteném textu jej zmiňuje dvakrát: Boží syn, který se narodil z ženy byl podroben zákonu, ale přišel proto, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni. Když je někdo podroben, je nesvobodný. A právě to poznal apoštol na vlastní kůži: jako židovský teolog úzkostlivě dodržoval všechny ustanovení zákona, ale když se setkal s Ježíšem Kristem u Damašku, začal všechno vidět jinak. Ten zákon, který dal Mojžíš Izraeli, člověka usvědčuje z jeho špatností a hříchu, ale nedokáže jej z toho vysvobodit a zachránit. Žádá spravedlnost, ale nedává ji. Tu dává a to pochopil někdejší jeho zastánce jen Ježíš, který jediný přináší spásu, pokoj a radost každému, kdo v něho uvěří. Jen on všechny podrobené zákonu činí svobodnými.
V maloasijských křesťanských sborech v Galatii začali působit učitelé, kteří tuto jedinečnost Kristovy spásy zpochybňovali. Nestačí jen věřit v Ježíše Krista, je třeba dodržovat ustanovení zákona, především židovskou obřízku. Galatští křesťané měli být podrobeni tomu, z čeho je Kristus vysvobodil.
A proto Pavel jim píše svůj dopis. Galaťané měli pohanskou minulost, uvěřili v Krista po apoštolově kázání a tak vlastně ani netušili, jaké zotročení jim hrozí. Ale moc dobře věděli, jak je hrozný život v ustavičném strachu. Jako bývalí pohané měli úzkost t hvězd, z živlů, které sizbožštili, z tajemných sil v přírodě. A právě tuto jejich duchovní nedospělost jim apoštol připomíná a v pastýřské moudrosti se i on mezi ně zařazuje: „I my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí.“ Otrok se musí stále bát, že nesplní to, co se od něj čeká, a že za to bude potrestán: tuto úzkost zná pohan i žid podrobený liteře zákona.
„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak, abychom byli přijati za syny.“ Těmito skoro civilními slovy vyjadřuje apoštol tajemství vánoc. Nezní tu zpěv andělů jako v Lukášově evangeliu, ani zde neslyšíme o slávě vtěleného Slova jako v Janově Prologu. Slyšíme však zřetelně, že Pán Bůh nechce mít z nás poděšené otroky, ale že proto poslal svého Syna, abychom patřili k jeho rodině se všemi právy, které mají jeho děti. Proroci na tuto událost čekali: prorok Micheáš viděl Betlém, kde se narodí vládce, jehož původ je od věčnosti. Ale ta chvíle jeho příchodu zůstala skryta. Stalo se to, „když se naplnil stanovený čas.“
Muselo lidstvo ve své nedospělosti nějak dozrát k tomuto termínu? Nebo nastaly snad pro příchod Božího Syna příznivější okolnosti? Nic tomu nenapovídá. Kdyby to záleželo na nás, nikdy by nepřišel, protože vždy přichází nevhod: ten čas stanovil Bůh sám. Poslal jej na svět ne jako nebeského hrdinu, ale jako dítě, narozené z ženy. Je to skutečný člověk, ne přelud, je podroben zákonu svého národa, zákonu, kde je napsáno: „Zlořečený, kdo visí na dřevě.“ (Dt 21,23) On se na kříži podrobuje i této kletbě zákona, aby všichni ti, kteří zákonu nemohou učinit zadost, byli už ne jeho otroky, ale Božími dětmi.
To je ten nejhlubší smysl příchodu Božího syna na svět. A tento smysl přijmout opravdovou vírou znamená slavit skutečné vánoce. Však všechny Boží děti dostaly ten největší dar: mohou ve všech okolnostech svého života volat k Bohu Abba, Otče, právě tak, jako Pán Ježíš. To se nedá naučit, tento dar můžeš však přijmout, vždyť už nejsi otrok, ale syn. I když přijdou nesváteční dny, plné starostí a vyčerpání, obav a úzkostí, smíme s důvěrou, láskou a bez otrockého strachu volat k Bohu jako k laskavému Otci, který ví, co potřebujeme. Ostatně – a to je to největší někdo volá s námi: „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok“, (ani těch vánočních konvencí, pocitů a nálad), „ale syn.“
Amen.