J 12,20–27

Písně: 78, 191, 435, 322, 451
Introit: 1Pt 4,12–13
Čtení: Iz 19,18–25
Text: J 12,20–27
Když slyšíme Ježíšova slova, že kdo miluje svůj život, ztratí jej a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, uchrání jej pro život věčný, jsme zmateni. Copak milovat svůj život a být s ním spokojen je něco špatného? Aby člověk mohl milovat druhé, musí přijmout v lásce sám sebe, jinak to s ním není k vydržení. Ostatně právě náš Pán chce, abychom milovali bližního jako sebe samého. Proč potom nenávidět svůj život, když nenávist je vždycky něco záporného a zlého? Copak Ježíš drží s těmi, kteří se nesnášejí natolik, že skočí z mostu či si vpálí kulku do hlavy? Není potom toto slovo, jež jsme četli dnes, nesmírně nebezpečné pro všechny, kdo jsou v depresi či v psychické níži, protože jejich vlastní sebeodmítání tím jenom umocní?

Když Ježíšova slova vytrhneme ze souvislosti a neptáme se po jejich skutečném smyslu, opravdu je můžeme špatně pochopit. Pán Ježíš nechce z nás mít lidi, kteří neznají vděčnost za svůj život, jenž je přece Božím darem, kteří ustavičně hudrují, jsou břemenem sobě i druhým. V původním textu ostatně nečteme o životě, ale o duši, o svém vnitřním já. Kdo jenom usiluje je uspokojit v jeho nesčetných přáních atouhách, a tak se točí jen kolem sebe, v této pochybné sebelásce, si ublíží – skutečný život ztrácí. Nenávidět své sobecké, rozpínavé já znamená nedat mu první místo, protože to má právem jen ten, jemuž smíme sloužit a skrze něhož máme věčný život. „Kdo miluje svůj život, ztratí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“

Tato veliká slova mají svou dějovou souvislost. Blíží se velikonoce a do Jeruzaléma přišlo mnoho poutníků. Někteří z nich byli Řekové, patrně proselyté, jak se říkalo těm, kdo se z pohanských národů připojili k Božímu lidu. A právě oni se obracejí na Filipa s prosbou, aby jim zprostředkoval setkání s Ježíšem. Pro učedníky to byla mimořádná chvíle: svět se zajímá o jejich Mistra! Teď se otvírá možnost, aby jeho učení proniklo do řecké kultury! Už proroci se těšili výhledem, že pohané z Egypta a Assyrie poznají živého Boha. Nyní je tato chvíle na dosah. A Ježíš sám jakoby s tím souhlasil: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“

Ale on myslí zcela jinak než jeho učedníci. Jeho sláva není v tom, že zaimponuje Řekům, ale v poslušnosti Božího syna, který jde na kříž. Proto nemluví o misijním úspěchu, ale o své smrti. A užívá k tomu obrazu zrna, které padá do země, aby vydalo užitek. Jen tím, že položí život zamnohé, i za ty Řeky, budou Židé i pohané jeho Církví. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

A právě teď, když mluví o sobě, mluví i o nás. O naší touze se prosadit, užít si, mít se dobře, zabezpečit se. On to nedělal, on šel cestou oběti pro nás. A proto jen ten, kdo neslouží sám sobě – a v tomto smyslu „nenávidí svůj život“, může sloužit jemu. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ On prochází utrpením a smrtí, je nepochopen, je odmítnut. Kdo mu slouží, musí počítat, že v tom bude s ním, že si bude komplikovat život, že musí vydržet nesouhlas či posměch. Jsme toho ještě vůbec schopni ve svém salonním křesťanství, které nás dosud nic nestojí? Dovedeme aspoň něco překousnout z lásky ke svému Pánu? Petrův list nás dokonce vybízí – a to v dnešní neděli Laetare – abychom se z toho radovali, když máme podíl na Kristovu utrpení. Tomu všemu bychom nejraději uhnuli, ale slyšíme jeho hlas: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“

Amen.