J 17,20–21

Písně: 614, 632, 484, 399, (308, 469, 695), 510, 420, 678

Introit: Ž 130,2–5
Čtení: Gn 1,1–19
Text: J 17,20–21
Poslání: Ef 4,2b–3

Milí bratři a sestry,

máme před sebou kousíček z Ježíšovy velekněžské modlitby. Představuje ji celá sedmnáctá kapitola Janova evangelia, pak už následuje příběh Ježíšova zatčení a velikonoční události. Ježíš v té modlitbě předkládá Bohu svůj život. To co Bůh po Ježíši chtěl, aby Ježíš vykonal, to opravdu vykonal. Svým životem oslavoval Boha. Teď se modlí za své učedníky, aby pokračovali dál. A nejen za své učedníky, ale i za učedníky učedníků a tak dále. Tedy není na škodu vědět, že Pán Ježíš se modlil i za nás.

Centrálním slovem této modlitby je slovo „jednota“ a právě o jednotě tedy bude dnes řeč. Vzorová jednota Boha a Ježíše a od této jednoty odvozená jednota učedníků. Co to je taková jednota, co to není, byť to tak na první pohled může vypadat a také k čemu je taková jednota dobrá.

Výchozím bodem k přemýšlení je jednota Ježíše a jeho nebeského Otce. Pokusím se vyhnout tenkému ledu teologických úvah až spekulací. Zůstaňme na tom, co prostě vidíme v biblickém vyprávění. Je tu Ježíš a je tu Bůh. Jsou stále dva. Opakuji, že záměrně nechávám stranou teologické jemnosti, které řeší, že v Ježíši Kristu přišel na svět Bůh sám. Je to pravda, ale je to všechno tak tajemné a spletité, že nám to v našem přemýšlení nijak nepomůže. Při čtení Bible „na první dobrou“ vidíme, že jsou dva.

Jsou dva a jsou v dialogu. Ježíš se modlí a z nebe k němu zaznívá božský hlas jeho nebeského Otce. Je tu nějaký rozhovor dvou partnerů, kteří k sobě mají velmi úzký vztah. Tento vzájemný vztah Ježíš popíše takže, on je v Otci a Otec je v něm. Nehledejme v tom žádné tajuplnosti okolo nejsvětější Trojice, protože do tohoto společenství budou záhy přizváni i učedníci.

Aby všichni jedno byli… aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Jednota je dána společným cílem. Svět má uvěřit, že Ježíš přichází od Boha. Jinými slovy – svět má přijmout, že to, co dělal Ježíš na tomto světě, to je v Božím plánu. Ježíšovy skutky představují naplňování Boží vůle. To, co dělal Ježíš, co učil, k čemu lidi vedl – přesně tak to Bůh chtěl. Jestliže chceme poznat Boží vůli, je potřeba dívat se na Ježíše. Ježíš je s Bohem sjednocen natolik, že kdo chce vidět Boha, nechť se podívá na Ježíše.

A teď do tohoto dokonalého spojení jsou pozváni učedníci. K tomu, aby svět poznal, že Ježíšovo učení je přesně podle Boží vůle, mají nějak přispět i oni. I oni se mají sjednotit s Bohem a s Ježíšem. Tak, jako byl Ježíš svědectvím o Boží vůli jim, tak oni mají být tímto svědectvím dál. Představuji si to jako soustředné kruhy, kdy vprostřed zůstává jako bod – Bůh – a na jeho existenci odkazují ty další kruhy okolo něj – Ježíšův, apoštolů, žáků apoštolů… Ale to všechno se stále vztahuje k onomu středu. To všechno má jediný účel, totiž vyzdvihnout Boha a jeho vůli, která je v samém středu tohoto dění. Jednota celého toho útvaru je daná právě tímto středem. Každý jednotlivý kruh je zcela samostatný, jedinečný a neopakovatelný a přece v harmonické jednotě s tímto prvotním určením.

Jasně, je to jen obraz, každý obraz nějak pokulhává. Tenhle mi ale nabízí ještě jedno dotažení. Protože se to celé odehrává v rovině, tak ty vnější kruhy vidí právě jen ten kruh před sebou. Snad – je to vlna, která se trošku vzedme nad hladinu – tak tu a tam zahlédne ještě pár kruhů před sebou. Ale jen Ježíš viděl Boha. Jen apoštolové viděli Ježíše a na něm poznávali Boží vůli. Jen tu a tam a někteří měli zvláštní prožitky, jako byl Boží hlas při Ježíšově křtu nebo při proměnění Páně. Žáci apoštolů znali jen tu a tam Ježíše, ale většinou už měli k dispozici jen to apoštolské svědectví. A kruhy se rozbíhají po hladině dál a dál a doběhly až k nám.

Naším úkolem je sjednotit se. Uvědomit si ten jeden střed, na který všechny ty kruhy odkazují. Nejde o ty ostatní kruhy, o jednotlivé svědky víry, ale o živý vztah s Bohem jako takovým. Tady ale už musím ten obraz kruhů na hladině opustit, protože přestává stačit. Situace je totiž pochopitelně o dost složitější. Jednotlivá svědectví o Bohu ne vždy odpovídaly tomu, jak o Bohu svědčil Pán Ježíš. Jen to jeho prvotní svědectví je skutečně dokonalé. Potud je potřeba brát všechna ostatní svědectví s rezervou. Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás… modlil se Pán Ježíš. To základní sjednocení musí být s Bohem a Ježíšem. Všechna ostatní sjednocování jsou až druhotná. Jak se totiž člověk začne s druhými sjednocovat, a přitom nebude uprostřed Bůh, tak to nikdy neskončí dobře.

To nám popisoval příběh o stavbě babylónské věže z prvního čtení. Příběh, který zakončuje „popis pradějin“, ale toto „popis pradějin“ nechme v hodně zřetelných uvozovkách. Je to celé jedno velké podobenství, modelový příběh, který dostává konečnou podobu v babylónském zajetí. Tedy právě někde na té pláni Šineáru, tedy Mezopotámie, tedy meziříčí, tedy prostoru mezi Eufratem a Tigridem. Podobenství o tom jak lidstvo selhává ve svém úkolu, protože si najde jiný střed. Jiný bod, ke kterému se začne vztahovat – a tím je vlastní jméno. Hebrejsky „šém“ – to, co oživovalo Golema. Ne tedy nějaká kulička, ale papírek s Božím jménem. Místo středu, kterým by bylo Boží jméno, tak si lid vytváří jiný střed – svoje jméno. Tedy sebe sama.

Pisatel sedí v Babylóně, tam se takovéto Zikkuraty opravdu stavěly. I s tou představou, že tam nahoře v posledním patře, je opravdu nebe. Takové svépomocně vybudované nebe, kde probíhal nebeský sňatek. Pro Babylóňany to byl srozumitelný náboženský akt. Takové divadlo. Kultické drama, kdy nahoře čeká kněz a nahoru na tu věž po obvodové spirálové cestě stoupá kněžka. V každém patře odhodí kus svého šatstva, až je nahoře úplně nahá a s knězem zplodí dokonalého božského potomka. Ten už se pak bude starat, aby se lidem dařilo dobře. Vytvoří tam dole ráj na zemi.

Biblický příběh si z toho všeho vzal jen motiv stavby věže a představu, že tam nahoře bude už nebe v plnosti své nebeské moci, které ovšem bude lidem volně k dispozici. Lidé budou jako bohové. Pokušení, které ďábel zkoušel na Adama, je tu zas. I tady v Babylóně zní hadovo pokoušení: Zapomeňte na skutečného Boha, když se do toho dáte všichni, tak to půjde taky a snáz! V jednotě je síla! A lidé hadí našeptávání poslechli. Hned se do toho vrhnuli a to dokonce za pomoci moderních stavebních technologií – cihly lepené asfaltem! Využijí ideálního předpokladu dobré spolupráce – totiž jednoty. Zní to úplně ideálně – celá země byla jednotná v řeči i v činech. Ale je to jen opakování té adamovské situace, tedy pouhé zneužití neskutečného potenciálu, který lidé v sobě měli. Proto Bůh zasahuje obdobně, jako zasáhl v případě Adama. Když Adam objevil hřích, byla mu sebrána možnost nesmrtelnosti, protože pak by hřích rostl donekonečna. Když lidstvo objevilo myšlenku vybudovat si ráj na zemi tak, že místo Božího jména budou oslavovat svoje jméno, bylo lidstvo rozděleno. Už nebude jedno lidstvo označované jedním jménem. Už nenajdou společnou řeč. Bylo nutné sebrat lidem iluzi, že vlastními silami a nezávisle na Bohu je možno dosáhnout nějakého úspěchu.

Vidíme příklad špatné jednoty, jednoty, která si dala do svého středu něco jiného, než Boha. Výsledkem je rozdělení, zmatek, neporozumění. Jak najít sjednocení? Je to logické – je potřeba najít ten správný sjednocovací prvek. Vrací nás to tomu jedinému správnému spojovacímu bodu a tím je Bůh, jak jsme ho poznali na Ježíšově chování. Bůh, který v Kristu přišel mezi lidi. Tam, kde se lidé obracejí ke Kristu, tam je babylónské rozdělení překonáno. Tak, jak to vidíme v Jeruzalémě o Letnicích. Tam, kde je zvěstováno evangelium, tam padají rozdíly a bariéry a z příslušníků sedmnácti různých národů se opět stává jeden lid, který se obrací k Bohu zjeveném v Kristu.

Tohle si musíme opakovat zvláště v církvi, že to, co nás spojuje, je to, že každý z nás jednotlivě hledí k Bohu. Každý si sám za sebe snaží svůj život zařídit podle toho, jak rozumí Pánu Ježíši a jeho vůli. Církev je jedna z posledních organizací, kde se schází lidé z nejrůznějších skupin. Lidé velmi rozliční – věkem, společenským postavením, mírou vzdělání, ekonomickou silou, zdravotním stavem, uměleckým nadáním, sportovním fandovstvím… Veškerá logika říká, že tohle společenství prostě nemůže držet pohromadě. Je to umělý slepenec příliš rozdílných lidí. A přece to jde. Protože nás nedrží pohromadě nějaký ten vnější znak, ale vnitřní nasměrování k Bohu. Nasměrování, které ví, že všechno ostatní už je podružné

Jistě – jsou církve a sbory, které se rozpadají. Po mém soudu je to vlastně pokaždé způsobenou jednou jedinou věcí – zase tím Babylónem. Snahou učinit si jméno. Ukázat se jako jednotní ve slovech i činech, tedy vytváření nějaké uniformní jednoty. Tomu Bůh nejen nežehná, ale dokonce taková uskupení rozděluje, rozptyluje, aby takoví lidé nenašli společnou řeč a šli od sebe pryč. Farář Jan Karafiát, autor slavných Broučků, šel na sbor ve Hrubé Lhotě s vizí „budovat krásnou církev“ a po dvaceti letech odchází v dost dusné atmosféře. Církev se sebeusilovnější snahou vytvořit nedá. Žádné sociologické, psychologické či jaké poučky řešením nejsou. Jediným lékem na Babylón jsou Letnice. Znovunalezení společného středu. To, že ve sboru v církvi každý sám za sebe hledí ke Kristu a promýšlí, co to znamená pro jeho život. Jak se Kristovo učení a jednání odrazí v jeho vlastním životě. V důsledku tohoto hledání každého jednotlivce přichází jednota každého jednotlivě s Bohem a tím i ta vytoužená jednota v církvi.

Tato jednota, která s lehkostí přehlíží jiné rozdíly mezi námi – ta je pak svědectvím i okolnímu světu. To je konečně ten správný signál, který musí svět vidět, aby pochopil, jak se překonávají rozdíly. Jak se dá žít společně s lidmi nejen odlišnými, ale někdy i protivně odlišnými. Že my spolu dokážeme tyto rozdíly snášet ve sboru, v církvi, mezi církvemi, ale i v rodinách a kde jinde se ještě křesťané setkávají, tak že na tom jejich setkávání a spolužití je vidět, že je spojuje něco víc, než jen člověčina. To bude svědectvím lidem kolem nás, aby začali hledat to, co my nám už bylo dáno nalézt.

Amen.