L 12,13-21 – boháč a stodoly, neděle Díkčinění za úrodu země, VP

1. čtení L 12,22-31

Milí přátelé, bratři a sestry,

kdybych se zeptal: Proč nám Ježíš tohle podobenství vypráví? Asi na první dobrou v něm zaslechneme nějaké varování. Varování před promarněným životem. A taky se to týká bohatství. Majetku. Zajištění budoucnosti. A nejspíš se shodneme v tom, že ten boháč se stodolami tam slouží jako negativní, či odstrašující příklad. Něco jako: Takhle ne, takhle se to dělat nemá. Touto cestou nechoďte.

Pak se ovšem objeví otázka: Co tedy ten člověk udělal špatně? V čem vlastně jednal zle?

Většinou si to spojíme nějak s tím jeho bohatstvím. To bije do očí. Problém bude nejspíš v hromadění majetku, v chamtivosti.

Jistě hraje to roli. Ten příběh vypráví Ježíš jako bezprostřední reakci na hádku dvou bratrů o dědictví. A tam vyloženě varuje před chamtivostí. Před hromaděním majetku, které je marné, protože život stejně nezajistí. A navíc – jsme v evangeliu podle Lukáše. A právě evangelista Lukáš si dává záležet na tom, aby zdůraznil úskalí, která s sebou bohatství nese.

A možná nás napadne i takové to podezření, které se zvláště v Česku často vynořuje nad majetkem některých lidí: Jak on k těm svým penězům vlastně přišel,

Jenže v tomhle nás to podobenství vyloženě zklame. Ani náznakem tu není řečeno, že by se ten muž svého bohatství domohl nějak nepoctivě, nezákonně, nebo třeba na úkor někoho jiného. Prostě se mu urodilo.

To je spíš důvod k děkování. I dnes přece slavíme svátek díkčinění – za úrodu. Hle, zde máme před sebou šikovného, pracovitého zemědělce, který měl v tom roce štěstí na počasí, dobrou půdu a kvalitní osivo, takže se jeho snaha zúročila víc, než očekával. Když se urodí, je to spíš důvod k vděčnosti. Je přece důležité umět se ohlédnout, umět říct: Díky Pane za ty dary. Za to dobré v rodině, v životě, v práci, ve sboru. Díky za to, co se povedlo, za tvoje požehnání. V tom tedy problém nejspíš nebude.

Proto se někteří vykladači chytají slov toho boháče, který si  říká: klidně si žij, jez a pij, buď veselé mysli. To je mnohým trnem v oku. Že si užívá, nemyslí na budoucnost. Že je to nějaký poživačník, který se řídí epikurejským přístupem k životu: Jezte, pijte, vždyť zítra zemřete. Po nás potopa.

Ale to už vůbec není pravda. Naopak ten člověk myslí na budoucnost a pečlivě ji plánuje. A jeho plány jsou odvážné. Má (dnešními slovy řečeno) velkorysý podnikatelský záměr. Nechce jenom příštipkařit, přistavovat, flikovat dosavadní sýpky. To by mohlo špatně dopadnout. Chce to vzít zgruntu: Zbořit staré stodoly a vystavět nové, aby se tam všechno vešlo. On svou budoucnost detailně promýšlí. Dokonce se dá říct, že jí promýšlí velice odpovědně, a navíc v dlouhodobém horizontu. To je spíš jeho přednost či ctnost. Je to takové dobře protestantské.

A přesto vzápětí uslyší: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.

To jsou temná slova soudu. Z jejich neurčitosti a zároveň definitivnosti až mrazí. Přijdou si pro tebe.

Ale možná bychom si tu scénu mohli představit i trochu jinak.

Zkusme si představit toho muže, za kterým přichází Bůh jako starý dobrý přítel, který toho ví o životě opravdu hodně. Bere ho otcovsky kolem ramen. Ukáže na všechny ty jeho výkresy a plány nových stodol, rozházené po stole a s vědoucím úsměvem mu říká: Ty blázne. Ty si to tu maluješ. A přitom nevíš, co s tebou bude zítra. Vždyť si vyžádají tvou duši a čí bude to, cos budoval?

Nám se ale možná na rty dere znovu ta otázka: A co tedy ten boháč měl dělat. Co udělal špatně? Jak měl jednat, aby se vyhnul takovému konci?

A hlavně: co tedy máme dělat my? Jaké z toho příběhu plyne vlastně poučení? Vždyť od toho tu Bible přece je. Snažíme se z ní nějak pochopit, co děláme dobře nebo špatně, abychom mohli něco změnit. Jak se zařídit, aby nás nestihl stejný osud, jako toho boháče?

Možná si nad tím lámeme hlavu. Chceme vytvořit nějaký plán co a jak. Vymýšlíme různá řešení pro svůj život. Ale jakoby v tu chvíli přichází znovu Bůh a tentokrát bere přátelsky kolem ramen nás. A říká trochu neuctivě: Blázne, copak si myslíš, že to je možné? Myslíš, že se můžeš vyhnout smrti?

To je nepříjemné zjištění. Že smrt toho boháče není za trest. A možná i to, že vlastně z našeho pohledu neudělal nic moc zlého nebo špatného. A taky to, že se nás to týká úplně stejně. Nepřemýšlíme o tom rádi. Kolik let, kolik desetiletí nám ještě zbývá. Můžeme si dělat plány, ale možná ještě dnes. Nebo zítra. Nebo za deset, dvacet, padesát let…

Možná se divíte, kam jsme se to dostali zrovna na díkůvzdání. Jenže díkůvzdání je svátek, kdy si člověk s díky připomíná, že věci v našem životě nejsou samozřejmé. Jsou vzácným darem. A čeho si víc vážíme, co je vzácnější? Za co jsme vděčnější? Za to, čeho máme neomezeně, nebo toho čeho je jen omezené množství. Tak jako našeho času.

To je ta první věc, kterou si máme odnést z toho příběhu. Zacházet se svým časem jako se vzácným darem. Ale jak?

No Ježíš vzápětí doporučí svým učedníkům: Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.

A my najednou vidíme, že celý ten příběh je naruby. Problém toho boháče není v tom, že si řekne jez a pij a měj radost ze života, ale v tom, že to neudělal. Neudělal to, dokud měl čas. A že místo plánování stodol nestrávil víc času se svou rodinou. Nebo se svými přáteli. Anebo neudělal radost někomu, kdo neměl co jíst a pít. Že se neradoval s někým, koho by potěšil.

Ježíš nás tady nestraší žádným středověkým memento mori – pamatuj na smrt. Na to si vystačíme docela dobře sami. Ženeme se do různých projektů, abychom ji překonali a obelstili.

Ale Ježíš nám naopak staví před oči toho smutného muže, kterému protekl život mezi prsty. Aby nám ukázal, jak je ten náš čas vzácný a drahý. A že si ho nemáme ztrpčovat dalšími břemeny a starostmi, které si na sebe nakládáme.

Nemáme žít v budoucnosti. Však to dobře známe. Až se mi podaří to a to, až si našetřím, až budu mít vlastní dům, až zajistím, až se mi podaří, až budu v důchodu, až dosáhnu…

Ježíš proti tomu protestuje. Říká: Lidi neblázněte. Žijte teď. Radujte se teď a tady. Radujte se z každého okamžiku, z každého setkání, z každého nadechnutí, které je vám propůjčeno. Buďte vděční za každý den. Nebuďte jako ten člověk, který se chtěl radovat „až jednou“. Až bude postaveno, až bude zajištěno. Až bude pozdě. Život si stejně nezajistíte.

Možná mi ale namítnete, že život není peříčko, a žít jako to ptactvo nebeské můžou možná divoši v džungli, ale my se musíme postarat o tolik věcí…

No částečně máte pravdu. Život je těžký a starosti nás dokážou pěkně skřípnout. Ale je to jenom půlka pravdy. Život je také o tom, že je tu Ježíš, který říká: království boží je mezi námi. Můžete ho vidět a můžete ho zažít, jenom je potřeba se dobře dívat.

Musíte si vybírat si na čem doopravdy záleží, a to ostatní jsou starosti, které si vytváříte a nakládáte na sebe jenom vy.

A i když nás život někdy opravdu skřípne, je tu taky Bůh, který si nechá říkat Immanuel. A to znamená, že je v tom s námi – s námi Bůh. A to znamená, že na ty těžkosti nejsme sami. Je blízko. Je k nalezení dokonce i v našem trápení.

Ale někdy je taky nablízku k tomu, aby nám řekl: Blázne, co si to tu maluješ. Aby nám ukázal, že spoustu těch starostí si děláme zbytečně, třeba tím, že pořád prosazujeme svoje představy, že máme nereálné nároky na sebe i na lidi kolem nás, že toužíme po zbytečnostech. Že skutečnou svobodu a radost pořád odkládáme, protože si myslíme, že k ní potřebujeme to či ono.

Máme být bohatí před Bohem. Co to znamená?

Na to asi jedno kázání nestačí. Možná obecně to znamená, že si v životě za důležité vybereme ty věci, které jsou důležité pro něj. Evangelium je plné příkladů.

Buď se člověk soustředí na to, aby měl řadu krásných nových stodol, a přesto uvnitř může cítit sžíravou prázdnotu.

Anebo může svět vidět božíma očima a radovat se z milosti, která nám propůjčila vzácný čas našeho života. Radovat se z úžasné svobody od věcí, které si nás nárokují. Radovat se z bohatství lásky, které se nám dostává – z lásky, která přibývá tím víc, čím víc jí rozdáme.

amen